Libuše Kunčíková

„My jsme měli měšťanskou školu v Kostelci. Všichni odsud chodili do Kostelce. A protože jak začaly nálety, z Kostelce vždycky v deset pouštěli domů." – "O půl desáté je pouštěli" – "No, a oni se dostávali domů a tak... Po desáté houkala siréna a oni se dostávali domů, brácha ještě do Kostelce chodil, začal do Kostelce, ale pak pokračoval v Nezamyslicích v arcibiskupském klášteře. No ale všichni Pteňáci, kteří by dojížděli do toho Kostelce, začali chodit do Nezamyslic, tam to bylo ubytované v klášteře. Tam skončil tedy ve druhé měšťance, protože ten jeho kamarád, co byl, k nám přišel a říká: ‘Milan je velice nemocný,' že s ním je ubytovaný a že je to s ním špatné. Tak naši osedlali koně a on měl skutečně strašnou žloutenku. Náš doktor tady, doktor Šindelář, když přišel, říká: ‚To je hrozné!‘ Ta sestřička, co ho měla, přišla: ‚On měl nařízené, že má kloktat, a já jsem mu to dala vypít!‘ Takže asi že to je z toho, že ta játra jsou poškozená tadytím a že je to tak vážné, že se velice omlouvá, ale že nevěděla, že to má jenom kloktat, že mu to tedy dávala." – "Co to bylo?" – "Nevím, co to mělo být za kloktadlo, ale doktor Šindelář za ním pravidelně chodil, dvakrát denně. Nevím, co mu dával, jak mu dával, ale postupně se začal měnit. Třída se s ním přišla už rozloučit, šli přes prodejnu. My jsme měli okna do kuchyně zasklená a on tam měl lůžko. Chodili, mávali mu, pak se z toho vyhrábl. Dokonce spolužačka, co měl, ho začala doučovat a udělal i... dostal školní zprávu, že udělal ten třetí ročník. A mezitím se otevřela měšťanka v Ptení, takže sice nebyla postavená, protože zatím to nebylo všechno vyřízené, tak nás rozdělili. Rok jsem chodila do hospody, rok do sokolovny, ale přežili jsme to, to bylo dobré."