Libuše Kunčíková

* 1934

  • „My jsme měli měšťanskou školu v Kostelci. Všichni odsud chodili do Kostelce. A protože jak začaly nálety, z Kostelce vždycky v deset pouštěli domů." – "O půl desáté je pouštěli" – "No, a oni se dostávali domů a tak... Po desáté houkala siréna a oni se dostávali domů, brácha ještě do Kostelce chodil, začal do Kostelce, ale pak pokračoval v Nezamyslicích v arcibiskupském klášteře. No ale všichni Pteňáci, kteří by dojížděli do toho Kostelce, začali chodit do Nezamyslic, tam to bylo ubytované v klášteře. Tam skončil tedy ve druhé měšťance, protože ten jeho kamarád, co byl, k nám přišel a říká: ‘Milan je velice nemocný,' že s ním je ubytovaný a že je to s ním špatné. Tak naši osedlali koně a on měl skutečně strašnou žloutenku. Náš doktor tady, doktor Šindelář, když přišel, říká: ‚To je hrozné!‘ Ta sestřička, co ho měla, přišla: ‚On měl nařízené, že má kloktat, a já jsem mu to dala vypít!‘ Takže asi že to je z toho, že ta játra jsou poškozená tadytím a že je to tak vážné, že se velice omlouvá, ale že nevěděla, že to má jenom kloktat, že mu to tedy dávala." – "Co to bylo?" – "Nevím, co to mělo být za kloktadlo, ale doktor Šindelář za ním pravidelně chodil, dvakrát denně. Nevím, co mu dával, jak mu dával, ale postupně se začal měnit. Třída se s ním přišla už rozloučit, šli přes prodejnu. My jsme měli okna do kuchyně zasklená a on tam měl lůžko. Chodili, mávali mu, pak se z toho vyhrábl. Dokonce spolužačka, co měl, ho začala doučovat a udělal i... dostal školní zprávu, že udělal ten třetí ročník. A mezitím se otevřela měšťanka v Ptení, takže sice nebyla postavená, protože zatím to nebylo všechno vyřízené, tak nás rozdělili. Rok jsem chodila do hospody, rok do sokolovny, ale přežili jsme to, to bylo dobré."

  • "Tak ještě zachytili vlasovce." – "Sověti?" – "Ano, když se tam... v prodejně, oni někteří... Jeden přišel za tátou, a říká: ‘Já vím, že mám jít do zajetí, ale já skutečně – podívejte se, co mám na nohách.' Tak tátovi se ho zželelo a vždycky někde něco vyhrábl, tak mu ty boty [dal], obul ho. A netrvalo, já nevím, pár hodin, a už ho tam měli nazpátek jako zajatce, ale už bosky, nohy omotané jenom v onucích. Takže tak se s nimi hned na místě vypořádali. Bylo jich asi osm a začal výslech. My už jsme měli Rusku nastěhovanou v kuchyni, už vařila, byla to komisařka, ale oni měli veliké nádobí, to bylo přes celý ten sporák. Vařila, teď jí přišli říct, že dotáhli [zajatce], tak to bylo něco pro ni: 'Vlasovci, nástup!' Udělali před naším [domem]... Teď to šlo, začala vyslýchat: ‚Kde ses narodil?‘ – Tam a tam. ‘Za co jsi měl bojovat? Za co jsi bojoval?‘ No a teď, protože uniformu měla německou, měla takovou tu, jak mají na zákopy, jak si chlapi dělají ty lopatky takové, tak těmi je tam... Máme ji tady, tu lopatku." – "To je taky po Rusech, po Němcích?" – "Ne, to už ne, to už je klukova... Tak těmi je začala likvidovat.“

  • "Protože jsme bydleli u kostela a silnice vedla tak jako nějak kolem kostela, tedy kolem našeho baráku. Byla to taková hlavní ulice, tedy hlavní silnice, kde byl tah na západ. Všichni Němci se snažili dostat na západ. Začalo to už v únoru 1945. Prvně se hnal dobytek, takové zázemí pro ně, a pak už to šlo – tanky, auta. Pak se tam 'šprenkovalo', vyhazovali, co... No a před naším se vysypala nějaká... no tam bylo všechno – od vojenských knížek... To se pálilo. Byly tam úřední záležitosti, od psacích strojů... – to všechno šlo na oheň, všechno se pálilo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zdětín, 21.08.2024

    (audio)
    délka: 02:11:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za našeho dětství byla smrt součástí života

Libuše Kunčíková při natáčení pro Paměť národa, Zdětín, srpen 2024
Libuše Kunčíková při natáčení pro Paměť národa, Zdětín, srpen 2024
zdroj: Paměť národa

Libuše Kunčíková, rozená Šoustalová, přišla na svět 20. května 1934 v Prostějově. Rodiče Josef Šoustal (pocházel ze Zdětína, 1905-1956) a Filoména, roz. Rusová (pocházela z obce Stražisko – Maleny, 1903-1986) bydleli v Ptení, kde Libuše vyrůstala. Měla staršího bratra Milana (1931 -1994). Otec vedl postupně několik Baťových prodejen, do roku 1945 bydleli v Ptení v nájemním domě, kde byla i opravna a obchod. Maminka, vyučená švadlena, pracovala s otcem, oficiálně zaměstnaná nebyla. Libuše Kunčíková zažila lokální válečné události a osvobození v Ptení. Roku 1945 se rodina přestěhovala do Zdětína. Po roce 1948 vstoupil otec pod hrozbou ztráty zaměstnání do Komunistické strany Československa (KSČ). Matka pak pracovala pro družstvo. Roku 1956 otec zemřel. Pamětnice vystudovala zdravotnickou školu, pracovala pak většinu života jako zdravotní sestra na oddělení dorostové mládeže prostějovské polikliniky. Roku 1958 se provdala za Milana Kunčíka, vychovali syna Dušana (*1959). Roku 1965 se přestěhovali do Prostějova, kde prožili i srpnový příjezd vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. S manželem zde žila i v době natáčení v roce 2024.