Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kunčíková (* 1934)

• narozena 20. srpna 1934 v Prostějově

• vyrůstala v Ptení, chodila do Sokola, během války do kuratoria

• otec Josef Šoustal byl vedoucím prodejny Baťa v Ptení, poté několika dalších v okolí

• prožila lokální válečné události a osvobození Ptení

• roku 1945 se přestěhovali do Zdětína

• v roce 1948 se jako dorostenka účastnila Všesokolského sletu v Praze

• po roce 1948 vstoupil otec do KSČ, aby nepřišel o práci, matka začala pracovat pro jednotné zemědělské družstvo

• pamětnice vystudovala zdravotnickou školu

• roku 1958 sňatek s Milanem Kunčíkem, vychovali syna Dušana (*1959)

• roku 1965 se s rodinou přestěhovala do Prostějova, kde zažila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• většinu života pracovala jako zdravotní sestra na oddělení dorostové mládeže na poliklinice v Prostějově

• v roce 2024 žila s manželem v Prostějově

Psal se 9. květen 1945, když obec Ptení na Prostějovsku opouštěl ve spěchu poslední německý voják. O několik hodin později dorazili osvoboditelé. Ne všude byl jejich příchod radostný. Rodina Šoustalova bydlela blízko kostela a školy, první sovětští vojáci, průzkumníci, dorazili k jejich domu a snažili se dostat dovnitř. Otec je vyhodil. V noci se vrátili a prolomili vrata. Libuši Kunčíkové, rozené Šoustalové, bylo necelých 12 let. V patře domu se ubytoval sovětský důstojník, rodina s domácí spala v přízemí. Když paní domácí pochopila, že vojáci vtrhli do domu a na dvůr, běžela pro důstojníka. Ten se vojákům legitimoval a přikázal je odvést za vesnici, kde byli krátce nato bez milosti zastřeleni. Zanedlouho měla být Libuše přítomna surovému výslechu zajatých vlasovců, probíhajícímu před jejich domem...

Když začala válka, ještě nechodila do školy

Libuše Kunčíková, rozená Šoustalová, přišla na svět 20. května 1934 jako mladší ze dvou dětí Josefa a Filomény Šoustalových. Měla o tři roky staršího bratra Milana. Maminka Filoména, rozená Rusová, pocházela z Malen – Stražiska. Měšťanku nedokončila pro tělesnou slabost (do školy se tehdy chodívalo pěšky za každého počasí) a vyučila se švadlenou. Tatínek pocházel ze Zdětína, měl tři bratry a sestru. Vyučil se ševcem. V době narození pamětnice pracoval v Ptení, kde vedl Baťovu opravnu a prodejnu. Maminka mu vypomáhala. „Byl to nájemní dům, my bydleli v přízemí. Měli jsme ložnici, kuchyň, prodejnu, správkárnu a vchod z druhé strany,“ vzpomíná na rodný dům, kde žili do roku 1945. Následně byl otec poslán jako vedoucí do další prodejny v Kostelci na Hané a rodina se odstěhovala k jeho rodičům do nedalekého Zdětína. Šoustalovi byli věřící a apolitičtí.

Ve 30. letech ovlivnila životy lidí hospodářská krize, mnozí přišli o práci. Když už se zdálo, že bude trochu lépe, objevil se Hitler se svými plány a v Evropě se začalo schylovat k druhé světové válce. Z dostupných zdrojů vyplývá, že rostoucí napětí mezi Československem a Německem v druhé polovině 30. let se projevilo i v Ptení. V roce 1935 zde byla zavedena předvojenská výchova, v následujícím roce zahájila činnost civilní protiletecká ochrana. Československá republika, čím dál více ohrožovaná Německem, v květnu 1938 mobilizovala. Z Ptení narukovalo přes 40 mužů, včetně tatínka Libuše Kunčíkové. K všeobecné mobilizaci pak došlo 23. září 1938. Podpis mnichovské dohody, na základě které byly pohraniční oblasti postoupeny Německu, cítili lidé jako zradu. Následně byla vyhlášena demobilizace. 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Libuše Kunčíková si, vzhledem k věku, pamatuje zřetelněji až pozdější válečná léta, na příchod německých vojsk, obsazujících naše území, si nevzpomíná. O pár měsíců později, 1. září 1939, začala druhá světová válka.

Strýce zavřeli na udání, německé vězení přežil

V roce 1940 začala Libuše chodit do obecné školy, dvoutřídky v Ptení. Bydleli naproti, ze školních oken viděla mamince do kuchyně, co připravuje k obědu. Měli povinné náboženství, do kostela se chodilo každou neděli. „Vzhledem k tomu, že jsme bydleli skutečně u kostela, vstávali jsme, až zvonili na mši,“ vybavuje si. Bratr ministroval, vzpomíná, že díky němu měla přístup do sakristie. Školní docházka byla v posledním roce války na mnoha místech přerušena a budovy škol obsazeny vojenskými lazarety. Nejinak tomu bylo v Ptení, Libuše Kunčíková si vybavuje, že výuka se konala na různých místech nebo si chodili jen pro domácí úkoly.

V Ptení, kde vyrůstala, se za války vyskytli bohužel i udavači. Lidé si mezi sebou tímto způsobem často vyřizovali účty, udávalo se třeba pro poslech cizího rozhlasu či nenahlášený chov hospodářského zvířete. Mnoho lidí skončilo ve vězení. Tatínek měl na prodejně firemní rádio, když se však k poslechu začali srocovat místní, raději s ním jednoho dne hodil o zem a řekl, že nefunguje. Nechtěl riskovat. Tři a půl roku německého vězení prožil i strýc Libuše Kunčíkové (bratr tatínka – Silvestr Šoustal, voják v 1.světové válce a vyučený krejčí), jehož udal známý za poslech cizího rozhlasu (rodina se domnívala, že to bylo za nenahlášený prodej prasete). Vrátil se s vyraženými zuby, ale přežil, mnozí to štěstí neměli. Muže, který ho udal, po válce odsoudili k deseti letům vězení a později se z Ptení odstěhoval.

Přítomna výslechu vlasovců

V druhé polovině roku 1944 už se mezi lidmi šířily zvěsti o postupu fronty. Na obloze se začaly objevovat spojenecké bombardéry. V srpnu 1944 bylo bombardováno nedaleké stichovické letiště. „Když bombardovali letiště, vzala jsem kolo a jela se podívat. Táta se dozvěděl, že jsem mámě ukradla kolo, a u hřbitova mě chytil. Takový výprask jsem dostala jednou v životě. Tak ho to mrzelo, že se mi omlouval, ještě když umíral,“ vzpomíná.

„Měšťanskou školu jsme měli v Kostelci. Všichni odsud chodili do Kostelce, a když začaly nálety, vždycky nás v deset pouštěli domů,“ popisuje. (V Ptení byla zřízena měšťanská škola na začátku prvního poválečného školního roku.) Válka se pomalu chýlila ke konci, Libuše Kunčíková si vybavuje, že ústup Němců přes Ptení začal už v únoru 1945. Na jaře posledního roku války se v obci několik dnů zdržela německá tanková divize s týlovými jednotkami. V květnu 1945 přes obec utíkali němečtí vojáci i civilisté před blížícími se sovětskými vojáky. Němečtí vojáci se ubytovávali u místních. Libuše Kunčíková si vybavuje, že doba ubytování se s přibližující se frontou zkracovala, poslední příchozí už měli na odpočinek pouze pár hodin, pak pokračovali dál. Šoustalovi příchod fronty prožili schovaní ve sklepě.

Libuše Kunčíková popisuje, že do Ptení nejprve přijeli sovětští vojáci mongolského vzezření – průzkumníci s kárkami a malými koníky, až za nimi důstojníci. V jejich domě se ubytovala sovětská komisařka. Vzápětí došlo v Ptení k zadržení skupiny vlasovců, které měla tato žena před jejich domem vyslýchat za použití fyzického násilí. Bila muže přes obličej ostrou polní lopatkou, která se používala k hloubení zákopů. Obličeje mužů nebyly zanedlouho k poznání, výslech přesto pokračoval. Protože místo bylo příliš na očích a ozývaly se hlasy, že se osvoboditelé chovají k zajatým stejně krutě jako Němci, odvedli je později na dvůr fary, obehnaný zdí. Libuše Kunčíková viděla výslech probíhající před jejich domem jako jedenáctileté dítě. Z fary pak měli být zajatci odvedeni na místo po válce dokončené měšťanské školy, kde byli zavražděni a zakopáni. Libuše Kunčíková uvádí, že ve škole byla závadná voda. Poté se přišlo na to, že jsou zde pohřbena těla vlasovců – byla exhumována a převezena v bečce zřejmě za hřbitov, přesné informace ale nemá.

Po roce 1948 vstoupil otec do strany

Po válce dostal tatínek místo jako vedoucí Baťovy prodejny v Kostelci na Hané, rodina se přestěhovala do domku jeho rodičů do nedalekého Zdětína. Kromě Libušiných prarodičů zde žila i tatínkova nemocná sestra. Tatínek vyplatil své bratry a o tatínka (maminka zemřela během války, roku 1944) i sestru se staral. Libuše docházela do školy v Ptení, kde byla zvyklá, měla zde kamarády. Toto období označuje za konec bezstarostného dětství. Před odchodem do školy bylo potřeba postarat se o domácí zvířata, maminka pracovala s otcem v Kostelci, děti musely doma pomáhat. Otec byl pak převeden ještě do prodejny v Tovačově. Roku 1946 se konaly první svobodné volby, ve kterých zvítězili komunisté. O dva roky později se dostali k moci. Tatínek, který v té době pracoval v Prostějově, dostal na výběr – buď vstoupí do strany, nebo přijde o práci vedoucího prodejny. Dosud nebyl organizován v žádné politické straně, ale ležela na něm zodpovědnost za obživu rodiny, proto podepsal. Maminka, která otce doprovázela na většině pracovních míst jako pomocná síla, nebyla nikdy oficiálně zaměstnána, neměla žádný příjem, později začala pracovat pro jednotné zemědělské družstvo (JZD), v mlékárně, kde se odevzdávaly povinné dodávky.

Bratr Milan, který po válce toužil po studiu lesnické školy, musel postupně před složením zkoušek absolvovat tři roky praxe, nakonec mu stejně sdělili, že není v Komunistické straně Československa (KSČ) a nemá se tak na školu hlásit. V té době mu bylo 18 let, podepsal pak přihlášku do KSČ a vstoupil do řad příslušníků SNB, zrovna probíhal nábor. Absolvoval půlroční výcvik na Libavé a poté jej poslali spolu s dalšími nováčky do Jáchymova. „Po roce 1948 se to změnilo, celníci se rušili, Pohraniční stráž ještě nebyla a zajišťovali to policajti – SNB. Byl přímo na hranicích, na Mariánské,“ popisuje pamětnice. Ubytováni měli být mladí příslušníci ve vojenském táboře, v obytných stanech. „Nevím, kam přesně je pak nasazovali do terénu.“ V době, kdy se začaly stavět a plnit uranové lágry, už zde bratr nepůsobil. Díky nadřízenému, který si ho oblíbil, vystudoval souběžně s prací odbornou školu v Klecanech, mohl pak pracovat jako fotodokumentarista. Následně vystudoval zemědělskou technickou školu, časem působil na Okresní zemědělské správě v Prostějově jako referent.

Rodina prožívala strach o narozeného syna

Libuše chtěla být zdravotní sestřičkou. Studium tohoto oboru bylo však možné až od 18 let. „Poradili mi, že OP Prostějov otevírá třídící třídu, podniky pro sebe vychovávaly odborníky různých profesí. Byla jsem ve třídě, kde byly kuchařky, některá chtěla třeba na průmyslovku, čtyři jsme byli pro zdravotnictví,“ popisuje. První rok studovala v Olomouci, kde bydlela na internátu. „Nastupovala jsem na ten první rok jako pomocná sestra, od šesti do dvanácti jsme byli na klinice podle oddělení, kde jsme dělali praxi, a odpoledne jsme měli přednášky,“ vzpomíná. Po roce studia byl přijat zákon č. 170/1950 Sb. o zdravotnických povoláních, změnil se i způsob vzdělávání zdravotnického personálu a Libuše začala studovat dvouletou zdravotnickou školu. Sjednocení a socializace zdravotnictví však znamenalo velké provozní problémy. Do té doby totiž ošetřovatelky a zdravotnice byly výhradně řádové sestry v klášterech (v Prostějově to byly františkánky v klášteře a špitále na Brněnské 53), které měly úplné zázemí kláštera – jak materiální, finanční, tak i personální, a žily z milodarů. V roce 1954 ale musely řády do 24 hodin ukončit svoji činnost a odejít (většinou do pohraničí a domovů pro seniory). Na platy a jídlo pro nově vznikající profese zdravotníků nebylo ani zázemí ani peníze. „Řekli nám, že přece řádovky žádné peníze úředně nepobíraly. Jenže my byly zaměstnané a živily jsme rodiny.“ Než došlo k nápravě pracovních podmínek zdravotníků, trvalo to několik let. Pracovní doba byla naprosto neregulovaná, zdravotníci šli ze služby do služby a nikoho nezajímalo, jestli a kdy vůbec spali. Předtím než směla vykonávat profesi zdravotní sestry, absolvovala ještě kolečko na všech odděleních kliniky. Prvním šéfem byl laskavý MUDr. Josef Šmeral. Když někdy usnula za stolem, vyčerpaná po mnohahodinových směnách, nechal ji vyspat a práci za ni zastal. 

Roku 1956 nastoupila jako zdravotní sestra na neurologii v Prostějově, později pracovala na nově vzniklém dorostovém oddělení, kde setrvala až do odchodu do důchodu jako vrchní sestra v roce 1990 a kde pak dále sezónně vypomáhala s vojenskými odvody branců až do roku 2004, kdy byla ukončena branná povinnost. Roku 1956 zemřel tatínek. O dva roky později, roku 1958, se Libuše Kunčíková provdala za Milana Kunčíka, seznámili se na taneční zábavě v Běleckém Mlýně. „Tenkrát se dělaly odpolední čaje. Na Josefa. Já zrovna tančila mazurku s kamarádem kolem, seděl u stolu a povídá: ‚Tančíte to špatně, slečno. Měla jste se podívat na partnera.‘ Tak drzý byl. A já mu na to povídám: ‚Co je vám po tom?‘ Na další polku už ale pro mě přišel tancovat, a prý: ‚A slečno, měla byste čas?‘ Tak jsme si domluvili rande. V Prostějově na náměstí.“ 

Po svatbě v říjnu 1958 žili v domku ve Zdětíně u Libušiny maminky. Rok po svatbě se manželům Kunčíkovým narodil syn Dušan, který měl záhy po narození velké zdravotní problémy. Z nemocnice propustili pouze Libuši Kunčíkovou, syna mohla dlouhé měsíce chodit jen navštěvovat. Přerušila tehdy mateřskou dovolenou a vrátila se do práce na neurologii, Dušan se uzdravil. Rodina si ale prožila svoje. Po mateřské dovolené začala Libuše Kunčíková pracovat jako zdravotní sestra na nově vzniklém oddělení pro dorostovou mládež, do jehož činnosti spadaly například vojenské odvody, návštěvy ve školách, které nikdo nechtěl dělat. Absolvovala proto i povinné vojenské školení v Brně, kde získala vojenskou knížku a hodnost rotného.

V Prostějově se v srpnu 1968 střílelo

Roku 1965 se Kunčíkovi přestěhovali do Prostějova, kde o tři roky později prožívali invazi vojsk Varšavské smlouvy. V Prostějově měla divoký průběh. Místní obraceli směrovky, aby zmátli projíždějící tanky, došlo i ke střelbě. Libuši Kunčíkovou 21. srpna brzy ráno probudil manžel, vstával do práce ve čtyři hodiny, kdy začínal vysílat rozhlas. Toho dne se vzbudil asi o čtvrt hodiny dříve, a když rádio ze zvyku pustil, překvapilo jej, že už se z přístroje linou nějaké zvuky. Pomyslel si, že se zřejmě něco děje, a šel probudit svou ženu. Libuše Kunčíková odcházela do práce kolem sedmé hodiny ráno, poliklinika už byla obstoupena vzrušeně debatujícími lidmi, pro něž byla invaze těžko pochopitelným aktem. Vyjadřovali nesouhlas, přibývalo protisovětských nápisů na zdech domů. V průběhu dne obraceli směrovky, aby přijíždějící tanky zmátli. Libuši Kunčíkovou s kolegyní poslali z práce domů, aby zašly nakoupit zásoby pro rodinu, už však bylo stejně pozdě. Než se do obchodu dostala, regály s trvanlivými potravinami a pečivem zely prázdnotou. Lidé v panice začali shromažďovat zásoby, mnohým se připomněla nedávná zkušenost druhé světové války.

Druhý den už stály dva tanky před radnicí a bankou na náměstí. Následující dny napětí přetrvávalo. Po generální stávce, která proběhla 23. srpna 1968 ve všech podnicích na Prostějovsku, varoval Československý rozhlas před možným zatýkáním a vyzval k odstranění názvů ulic, čísel domů a jmenovek na zvoncích. O den později pak zvláštní vydání Stráže lidu vyzvalo občany k akci Mrtvé město, lidé neměli vycházet. To se však nestalo. Lidé se pohybovali v ulicích a na náměstích i v neděli 25. srpna. V tento den, který později vešel ve známost jako Krvavá neděle, projížděla Prostějovem další vojenská vozidla směrem na Brno. Kvůli chybějícímu nebo zmatenému značení v ulicích však byli vojáci naprosto dezorientováni. První oddíl, který projížděl městem, se střetl u kostela Milosrdných bratří s kolonou přijíždějící od Olomouce. Nervozita vojáků stoupala a po dvacáté hodině zazněly ve městě první výstřely. Střelba pak pokračovala i během průjezdu vojáků náměstím a ulicí Brněnskou. Hrůzná bilance neděle 25. srpna 1968 čítala devět zraněných a tři mrtvé. Na události tohoto dne vzpomínali pro Paměť národa i Václav Horák nebo Olga Rozehnalová.

Bratr přišel po roce 1968 o zaměstnání

Po srpnu 1968 přišla normalizace, na mnoha pracovištích začaly probíhat prověrky, při kterých byli zaměstnanci na vyšších postech tázáni na postoj k „bratrské pomoci“. O místo přišel bratr Libuše Kunčíkové Milan, tehdy referent Okresní zemědělské správy v Prostějově. Na prověrkách byl celkem třikrát. Vyhozen byl i z KSČ a z dalšího zaměstnání, kam dojížděl a kam za ním z Ptení poslali posudek. Potřebnost „bratrské pomoci“ uznat odmítal. Nakonec pracoval v JZD jako vedoucí stavební čety, v 63 letech zemřel na infarkt. Libuše Kunčíková prověrkami prošla, jednoznačný souhlas ale nevyjádřila. Bylo jí vyčítáno, že není ve straně a že odmítá být členkou Svazu československo-sovětského přátelství, což od té doby stálo i v jejím posudku. Byla aktivní členkou Červeného kříže. Syn Dušan v 70. letech vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a poté vysokou vojenskou školu ve Vyškově. S přijetím na gymnázium v Opavě měl však potíže, nakonec pomohla přímluva známého.

Kunčíkovi žili následující léta klidným rodinným životem, sametová revoluce roku 1989 je zastihla pár let před odchodem do důchodu. Zprávy o dění v ulicích se k nim dostávaly spíše z televize a rádia. Jak podotkla Libuše Kunčíková při rozhovoru, zažili si toho už tolik, že si o politice myslí svoje. Mezi hodnoty, které by měly být v životě důležité, zařadila toleranci, pokoru a střídmost. V roce 2024, v době natáčení, žila s manželem v Prostějově.

 

Zdroje:

https://www.pteni.cz/obec/historie-obce/

https://www.florence.cz/casopis/archiv-florence/2015/7/vyvoj-vzdelavani-zdravotnich-sester-2-dil/