Libor Kudláček

„Já jsem nastupoval na Vojnu v roce 1981 a končil jsem v roce 1982. Tehdy Solidarita uspořádala velkou stávku v loděnicích a byly velké masové protesty v Polsku a byla to taková divoká doba. Já jsem tomu samozřejmě hrozně fandil, ale stalo se, že to vypadalo, že my budeme oplácet bratrskou pomoc Polákům, to znamená, že ty naše tanky se pohnou a pojedou do Polska. Dokonce vím, že v té chvíli, kdy tohle tak jako kulminovalo, že už to bylo opravdu na spadnutí, tak já jsem docela často utíkal domů. Z Jihlavy to nebylo do Pardubic daleko, tak já jsem vždycky sednul třeba večer na autobus a druhý den ráno nebo přes den o víkendu jsem se vracel. Kamarádi mě všelijak zatloukali a bylo to asi trošku riskantní, ale nikdy jsem s tím vlastně žádný vážný problém neměl. Ale jednu noc, kdy to právě vypadalo, že už k tomu sebrání těch vojenských sil a odjezdu na sever dojde, tak já jsem byl zrovna doma v Pardubicích a vím, že mě po telefonu kamarádi z nějaké té chodby sháněli, jestli bych to nemohl nějak udělat, abych se vrátil. A tehdy myslím, že mě někdo z těch mála lidí, kteří měli auto, že mě do té Jihlavy vezl. A že jsme byli dokonce pak nějak ráno nastoupeni. Mně to nějak prošlo, nějak nezjistili, že chybím, ale nakonec ty motory zase zastavili a nikam se nejelo. A tehdy jsem vážně uvažoval o tom, no vážně… tehdy jsem jako polodospělý vážně uvažoval o tom, že kdyby k tomu opravdu došlo a já bych měl potlačovat nějakou kontrarevoluci, že vážně opravdu tu zbraň obrátím proti sobě. Nedovedl jsem si představit, že udělám něco, co už bylo tehdy proti mému nejhlubšímu postoji k životu a ke společnosti.“

„Trochu mi ty dvě demonstrace splývají, protože obě byly pro mě velký zážitek, ale vím, že při té srpnové už bylo několik tisíc lidí na Václaváku a potom to pokračování, to myslím, že už byla ta říjnová, to výročí státního svátku taky v roce 1988, kdy potom ještě byli někteří demonstranti včetně nás rozhánění už nějakou tou vodní sprškou. My jsme teda stáli na kraji, tak jsme utekli ke Kabešovi a ke Křižanovi do toho baru, a tam jsme si to všechno, takové to bylo nadšení, popisovali. A byla to atmosféra úžasná, pro mě představa, že budeme moci veřejně dát vůbec najevo, byť nějakou hodinkou někde strávenou, nějakým pobíháním, jaký má člověk vztah k tomu zřízení, to mně přišlo jako vrchol života. A díky lidem jako byli Křižan a Petr Kabeš jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem mohl poslouchat ty, kteří už naplno žili v tom odporu k tehdejšímu režimu, a věděl jsem, že už cesta zpátky asi nebude.“

"V listopadu se vlastně rozběhla činnost toho pardubického Koordinačního centra Občanského fóra, a to se velmi rychle přihlásilo o nějaký dialog s tehdejší mocí. Já si pamatuju různé příhody, jako když jsem byl jako čerstvě dosazený poslanec do Federálního shromáždění vyslán na jednání Městského národního výboru v Pardubicích. Tak jsem tam s třesoucíma rukama přečetl jednu větu. Tehdy jsem neměl žádné zkušenosti z veřejných projevů, kromě tedy svého zaměstnání, ale nebyli jsme nikdo zvyklí na to, že se někdy v politice ocitneme na tom místě, na které se budou všichni ostatní dívat. Dodneška si pamatuju tu větu, že jsme tehdy požádali národní výbor, abychom měli k dispozici všechny materiály, které se tehdy na té komunální úrovni projednávaly, a tím vlastně začal průlom Občanského fóra do politiky."

"28. listopadu roku 1989 jsme byli dosazeni do toho parlamentu, bylo nás 25. Zbytek, 275 lidí, byli pořád ti samí. To byla taková směs - komunisti, potom ty povolené dvě strany, lidová, dodnes existuje, socialistická strana zanikla a pak tam byla nějaká skupina těch takzvaných nestraníků, což byli dobře prověření lidé, kteří tam byli proto, aby se nějak upravilo, že nejen straníci se mohou podílet na rozhodování. Druhý den už byla volba prezidenta. Ta se odehrávala na Hradě ve Vladislavském sále, jednom z nejkrásnějších míst u nás, a tehdy jsem ho vlastně poprvé viděl hodně zblízka, aspoň pokud si pamatuju. Nejzajímavější na tom momentu bylo, že on dostal 100% hlasů, jak ti komunisti byli zvyklí, že když se jim něco řekne, že mají udělat, tak to fakt udělali. Já jsem čekal, že aspoň někdo z nich, aby si zachoval tvář, tak se třeba zdrží hlasování. Ne, on prostě fakt dostal 100% hlasů. Oni se báli nezvednout ruku. Přede mnou seděl, to mám před očima dodneška, to byl myslím buď šéfredaktor, nebo nějaký pracovník Rudého práva, což byly tehdy hlavní komunistické noviny, a on prostě hlasoval pro zvolení Václava Havla prezidentem. To ještě měsíc předtím byla absolutně nemyslitelná věc."

"Já jsem hodně jezdil do Prahy za svými přáteli, z nichž někteří byli chartisti. Byl to původně pardubický básník Petr Kabeš, ten nás seznámil s tehdejším nepovoleným filmovým scénáristou Jirkou Křižanem a s nepovoleným filmovým režisérem Pavlem Juráčkem, který potom brzy zemřel. Takže s lidmi spíš z takové nezávislé kultury. Jak jsem říkal, tak my jsme jezdili demonstrovat, já jsem potom podepisoval různé petice, včetně té slavné petice Několik vět. A co se týče nějakého konkrétního angažmá, tak jsem stačil ještě vstoupit do organizace, která se jmenovala Kruh nezávislé inteligence, protože já jsem se jako vystudovaný demograf a geograf hodně pohyboval v kruzích takových těch společenských věd. A někteří moji pražští přátelé založili, pozdější přátelé, založili tuhle organizaci, jejímž účelem bylo vyzvat tehdejší moc, aby mezi nějaké řídící nebo vedoucí role přijímala i osoby, které nemají žádné stranické průkazy, ale jsou to odborníci z různých oborů a mají co říct do toho řízení státu. Velmi rychle se potom po listopadu tohle všechno slilo v ten jeden proud Občanského fóra."