Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Kudláček (* 1957)

• narodil se 18. července 1957 v Pardubicích

• vystudoval geografii na Univerzitě Karlově v Praze

• hrál v několika hudebních kapelách a udržoval kontakty s umělci z disentu

• od roku 1988 se účastnil protirežimních demonstrací

• v listopadu 1989 zakládal Občanské fórum v Pardubicích

• kooptován jako poslanec do Sněmovny lidu Federálního shromáždění

• mandát obhájil v prvních svobodných volbách v červnu 1990

• v letech 1991 - 1997 členem Občanské demokratické aliance (ODA)

• založil firmu Euroficce Praha – Brusel, kterou vede dodnes

Libor Kudláček se narodil 18. července 1957 v Pardubicích do rodiny technického úředníka Slavomíra Kudláčka a jeho ženy Marie. Své rané dětství prožil v blízkosti továrny Východočeských chemických závodů Pardubice. „Jsem zvyklý na ledacos z hlediska kvality ovzduší. Hrávali jsme si v kalužích, které měly barvu podle toho, co se zrovna v barvárně vyrábělo,“ líčí pamětník svoji nejstarší vzpomínku z dětství. S rodiči se několikrát stěhovali, až se usadili v bytě v centru Pardubic, kde žije dodnes.

Jako malé dítě se o politiku pochopitelně nezajímal, ale v roce 1968, kdy vrcholilo tzv. pražské jaro, uvolňovala se atmosféra ve společnosti a éru socialismu s lidskou tváří ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy, se přece jenom začal více rozhlížet kolem sebe a ptát se, co se vlastně děje. Rodiče se snažili před svými dětmi politickým debatám vyhýbat, měli strach, aby se Libor nebo jeho starší bratr Slavomír neprořekli ve škole. Ale když se jednou desetiletý hoch maminky zeptal, co rodičům vadí na prezidentu Novotném, pochopila, že je potřeba mu situaci vysvětlit. Dostal se tak k novinovým článkům a k dalším sdělovacím prostředkům, které s rodiči sledoval, a získával více a více informací o aktuálním dění.

V srpnu roku 1968 byl pamětník s rodiči na dovolené na Slovensku, když je zastihla invaze spojeneckých armád. Okamžitě se sbalili a vyrazili směrem k domovu: „Pamatuji si, že jsme si ještě někde v nějakém moravském městě, myslím, že to byl Přerov, na nádraží kupovali tranzistor, jako přenosné rádio, tak jsem si v duchu říkal, jako to dítě: ‚Tak přeci jen ta invaze bude k něčemu dobrá, že budeme mít rádio, které můžeme nosit s sebou na koupaliště.‘“ Oba rodiče zažili druhou světovou válku a vpád dalších vojsk jim rozjitřil vzpomínky na stav nouze a strádání, kdy hlavním cílem většiny lidí bylo uživit rodinu a sehnat nějaké kvalitnější jídlo. Maminka proto hned začala vytvářet zásoby trvanlivých potravin. Mladí hoši však měli jiné starosti. Libor Kudláček vzpomíná s úsměvem na první diverzní akce, které podnikal s kamarády, kdy obcházeli známé a žádali od nich různé legitimace, například průkazky Svazu sovětsko-československého přátelství, a ty pak pálili, stejně jako letáky, které shazovala sovětská letadla. „Mě se ta atmosféra velmi dotkla. Myslím, že to byl takový formativní okamžik. Tehdy se člověku udělalo úplně jasno,“ uvědomuje si pamětník, kdy se začalo utvářet jeho politické smýšlení a světonázor, který ovlivnil celý jeho život.

Už jako dítě velmi rád četl. Svůj volný čas trávil častěji s knihou než s kamarády venku, ačkoliv ani tomu se nevyhýbal. Této zálibě dala nejspíš i základ maminka, která sice nebyla žádná velká čtenářka, ale pracovala jako knihovnice a její syn ji navštěvoval v práci. Jejich domácí knihovna čítala spoustu svazků povolených knih, ale v nejvyšších patrech si tatínek schovával i neoficiální tituly, které později, když už na ně dosáhl, začal číst i Libor. 

 

Svobodná enkláva na Albertově

Na začátku sedmdesátých let nastoupil Libor Kudláček na gymnázium v Pardubicích. Ve škole nebylo příliš prostoru na rozvíjení debat o aktuální situaci, pedagogové se drželi převážně svých osnov a politiku nechávali stranou. Čas od času se některý ze starších kantorů opatrně vyjádřil k politickým tématům, ale studium obecně nepodněcovalo pamětníka k hlubšímu přemýšlení nad probíhající normalizací. O to více však tyto rozhovory probíhaly mimo školní lavice, v okruhu jeho přátel. „Sdružovali jsme se v takových pivně-hudebních partách a tam vlastně začala, myslím, moje cesta k tomu, co mě pak přivedlo až k politice a k tomu všemu, co pak následovalo. Pochopitelně jsme uměli nazpaměť Krylovo základní album, učili jsme se to hrát na kytaru a poslouchali jsme písničky ze Západu,“ vzpomíná Libor Kudláček na svá studentská léta, která jej ještě více utvrdila v jeho světonázoru a nenávisti vůči komunistickému režimu.

Po maturitě úspěšně absolvoval přijímací řízení na studium geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ubytování získal nedaleko fakulty, na Albertově, kde vládl volnější režim než na jiných kolejích. Často zde potkával lidi, kteří ani nebyli studenty, ale s ubytovanými se večer vraceli z hospůdek a nocovali zde, nezřídka to byly „pochybné existence“, které by se jinak v takovém prostředí těžko ocitly. S kamarády založil i amatérskou kapelu, často navštěvoval folkové koncerty a dostal se poprvé i k samizdatovým časopisům a trezorové literatuře. Jako zatím tichý odpůrce režimu se zde také poprvé odvážil projevit svůj názor, když byl vyzván k podpisu petice proti rozmístění amerických raket středního doletu v západní Evropě: „Tak my jsme tehdy tomu kamarádovi, tomu poslovi, který nám přišel tu petici ukázat, řekli: ‚My to podepíšeme, pokud tam budeme moct připsat, že zároveň odmítáme rozmístění sovětských raket SS-20, protože máme rádi mír.‘“ Jenom málokdo tenkrát totiž věděl, že rozmístění amerických raket v západní Evropě byla reakce na zbrojení ze strany Sovětského svazu, který v předcházejících letech umístil své rakety SS-20 na různých místech východního bloku, včetně Československa.

 

Kdybych měl potlačovat kontrarevoluci, tak obrátím zbraň proti sobě

Po absolvování vysoké školy čekala pamětníka základní vojenská služba v Jihlavě u tankového praporu, kterou vnímal jako jedno z nejhorších období svého života. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let eskalovala politická krize v Polsku a ve hře byla i varianta invaze „spřátelených“ armád podobná té, která se odehrála v roce 1968 v Československu. Týkalo se to i vojáků v základní službě. Jednoho dne se už tankový prapor, kde sloužil i Libor Kudláček, začal opravdu šikovat, ale rozkaz byl na poslední chvíli odvolán. „Tehdy jsem jako polodospělý vážně uvažoval o tom, že kdyby k tomu došlo a já bych měl potlačovat nějakou kontrarevoluci, že možná opravdu tu zbraň obrátím proti sobě. Prostě nedokázal jsem si představit, že udělám něco, co bylo už tehdy proti mému nejhlubšímu postoji k životu a ke společnosti.“

Ani po skončení pohotovosti se pamětníkovi na vojně moc neulevilo. Přidělili ho do vojenského skladu, kde zodpovídal za stav zásob. Bohužel praxe byla taková, že jak profesionálové, tak i vojáci základní služby tento sklad permanentně rozkrádali, a tak jeho úloha spočívala především v tom nesrovnalosti ve skladu kamuflovat. Pokud by se přišlo na to, že se liší reálný stav skladu oproti dokumentaci, nesl by za to Libor Kudláček plnou odpovědnost a mohl by se dostat i do vězení.

 

Divoká osmdesátá léta

Po skončení vojny v roce 1982 nastoupil pamětník do podniku Stavoprojekt v Hradci Králové jako urbanista, dokončil postgraduální studium s titulem RNDr., oženil se a narodil se mu syn Kryštof. Začala mu nová etapa, která však dalece přesáhla jeho osobní život a poprvé se také dostal blíže k disentu, paradoxně díky svému zaměstnání. Jako urbanista měl zpracovat studii pro revitalizaci jedné z broumovských ulic. Zjistil, že skvělým odborníkem, který se touto problematikou zaobíral, byl i sociolog dr. Tomáš Pštross, který napsal i několik publikací k tomuto tématu. Rozhodl se ho navštívit v práci. Tam však pamětník zjistil, že ho z politických důvodů vyhodili a nově měl pracovat v Metrostavu. „To mi ještě tenkrát nedošlo, ale pracovat v Metrostavu znamenalo, že byl topič v kotelně.“ U kotle kromě vědecké diskuze zabředli i na témata politická, ve kterých si pamětník se signatářem Charty 77 a budoucím velvyslancem velmi rozuměl.

K dalším kontaktům s neoficiální kulturou a disentem přivedla Libora Kudláčka především muzika, které se věnoval od mládí, zejména pak kapela KMB, ve které působil a jejíž člen František Kára vydával i samizdatový časopis Iburan. Postupem času se kapela rozpadla a pamětník se zapojil do nového hudebního projektu, který se zabýval především zhudebňováním veršů básníka Jana Skácela, jehož díla nesměla za normalizace vycházet. Díky němu se dostal i k umělcům - disidentům celostátního významu, jako byl například básník Petr Kabeš, režisér Pavel Juráček nebo scénárista Jiří Křižan.

 

Už není cesty zpátky

Od srpna roku 1988 Libor Kudláček i s manželkou chodil na protirežimní demonstrace v centru Prahy, kam tehdy podle slov pamětníka chodilo tři až pět tisíc lidí. Na jejich rozehnání neváhal režim použít vodní děla a další násilné praktiky. Libora Kudláčka tehdy překvapilo, že dění natáčejí i štáby zahraničních televizí. Na začátku roku 1989 se pamětník účastnil i série demonstrací známých později jako Palachův týden. „To byla úžasná atmosféra! Představa, že budeme moci veřejně dát najevo, byť nějakou hodinkou strávenou nějakým pobíháním, jaký má člověk vztah k tomu zřízení, to mně přišlo jako vrchol života. A díky lidem jako byli Křižan a Petr Kabeš jsem se dostal k tomu, že jsem mohl poslouchat ty, kteří už naplno žili v odporu proti tomu tehdejšímu režimu a věděl jsem, že už cesta zpátky asi nebude,“ vzpomíná pamětník na opojnou dobu konce osmdesátých let.

Účastí na demonstracích však pamětníkova aktivita neskončila, ba naopak. V polovině roku 1989 vstoupil do Kruhu nezávislé inteligence, který sdružoval především akademické pracovníky, kteří chtěli vystoupit s odbornou kritikou režimu a volali po reformách ve vzdělanosti. Jeho podpis přibyl na spoustě petic, které požadovaly změny ve společnosti, včetně známé petice Několik vět. S přáteli herci a dalšími podobně smýšlejícími lidmi se scházeli jak na půdě pardubického divadla, tak i v jejich bytech, kde probírali nejčerstvější informace o aktuálním dění v Praze. Největších demonstrací v hlavním městě v listopadu roku 1989 se sice neúčastnil, ale o to více se zapojil do událostí v Pardubicích. Dne 21. listopadu 1989 spolu s disidentkou a signatářkou Charty 77 Jarmilou Stibicovou, architektem Miroslavem Petráněm, výtvarníkem Jaromírem Voseckým a dalšími založil na půdě pardubického divadla místní Občanské fórum (OF).

Brzy získali přístup do regionálního deníku Zář a hotel Grand v Pardubicích mu dal k dispozici svoji vývěsku, kde každý den hnutí zveřejňovalo nové informace o aktuálním dění a zároveň dávalo velkému množství lidí zprávy o své činnosti, čímž poměrně rychle vstoupilo do povědomí široké veřejnosti. Zároveň probíhala i jednání s vedením města, jichž se přímo účastnil i Libor Kudláček. Jejich cílem byly nejen změny v chodu města, ale zejména požadavek o přístup k dokumentům z jednání rady města. Na přelomu let 1989 a 1990 došlo pak k výměně celého vedení Pardubic.

Na konci listopadu přišlo z ústředí Občanského fóra v Praze doporučení k založení občanské iniciativy, která by pomohla vyměnit funkcionáře ve volených orgánech. Tehdy Pardubice zastupoval ve Sněmovně lidu varhanní virtuos Václav Rabas a v České národní radě Josef Kempný a hlavním cílem bylo tyto lidi sesadit. Uspořádala se podpisová akce, která volala po odstoupení obou poslanců a následně pro pamětníka zcela zásadním výběru nových zástupců, který proběhl v Koordinačním centru Občanského fóra v Labské ulici v Pardubicích. Volba padla na JUDr. Zdeňka Jičínského a na Libora Kudláčka jako reprezentanta do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. „Pro mě osobně to znamenalo, že jsem někdy 28. listopadu už s nějakou nominací pardubického Občanského fóra odjel do Prahy do Špalíčku, kde probíhalo nějaké setkání těch, kteří by měli, jako první vlna, ta první várka těch nových, nahradit odcházející, ty, které se tedy už podařilo v té první vlně odvolat ve Federálním parlamentu,“ popisuje pamětník svůj začátek ve vysoké politice.

 

Poslancem

28. prosince 1989 složil Libor Kudláček poslanecký slib a v rámci kooptací zasedl místo Václava Rabase do Sněmovny lidu Federálního shromáždění jako poslanec za Občanské fórum. „Já jsem si myslel, že jednou za měsíc pojedu někam do nějaké ošklivé budovy vedle Národního muzea odhlasovat nějaký zákon nebo nějakou změnu a zase se vrátím a budu žít normální život, ale to jsem se přepočítal. Můj život to vlastně úplně postavilo na hlavu, nakonec se vším všudy,“ líčí Libor Kudláček prvotní šok z nové pozice. Nejdříve byl přidělen do rozpočtového výboru pod vedením Miloše Zemana a následně pak do výboru hospodářského.

V roce 1990 proběhly v Československu první svobodné volby, ve kterých pamětník svůj poslanecký mandát obhájil a i nadále působil v hospodářském výboru. Stál u zrodu myšlenek na restituce majetku a byl na startu přerodu centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. V roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), která však o rok později ve volbách do tehdejšího federálního shromáždění neuspěla a Libor Kudláček o svůj poslanecký mandát přišel. [ODA tehdy uspěla pouze ve volbách do České národní rady, ze které se po rozpadu federace stala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR]. Od svého přítele Jiřího Skalického, ministra privatizace, však dostal nabídku na post poradce, takže i nadále zůstával ve vysoké politice. Spolu s tím získal post místopředsedy ODA, se kterou v roce 1996 opět vstoupil do voleb, tentokrát za Středočeský kraj, a poslanecký mandát znovu získal. Nastoupil pak do ústavně-právního výboru, jehož se stal záhy místopředsedou a na tomto místě působil až do pádu vlády v roce 1997, kdy z vrcholné politiky odešel. „Nám se už několik let předtím zdálo, že se té Ody trošku zmocňuje taková trošku jiná kultura, jakože do ní přichází lidé, kteří vidí, že strana je u moci, že je to dobrý způsob, jak se dostat k důležitým zdrojům, k důležitým informacím a důležitým kontaktům a lidem, a to prostě pro tu naši první revolucionářskou vlnu nebylo nic, u čeho bychom chtěli svítit. Takže já jsem roce 1998 s politikou skončil.“

Po odchodu z politiky založil se svým dlouholetým přítelem Pavlem Bratinkou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s., jejíž je dnes jediným vlastníkem a ve které působí i pamětníkův syn Kryštof Kudláček. S manželkou Jarmilou se v devadesátých letech rozvedl a trvale se usadil v Praze, kde žije dodnes. „Já jsem strašně šťastný, že jsem měl možnost prožít tyhle události i v nějaké aktivní roli, že jsem nebyl jenom divák,“ uzavírá Libor Kudláček svůj životní příběh.