„Snažil jsem se jezdit, ale jak už jsem říkal, to bylo závislé na tom, jestli člověk dostal takzvaný devizový příslib. To bylo na cesty do západní kapitalistické Evropy. Takže já jsem žádal takřka každoročně, jeden rok jsem to dostal, dva roky nedostal. Takže tak v té amplitudě, řekněme, tří let jsem vyjížděl ven do zahraničí. Jezdil jsem strašně rád, protože jak už jsem říkal, zeměpis a cestování jsem měl tak trošku v krvi. Byl bych vděčný za to, kdybych mohl každoročně někam vyjet.“
„To už byly spíše takové ty demonstrace na odstoupení vlády. Aby se změnila ta politika v tom smyslu, že tenkrát byla prakticky jedna strana vedoucí silou ve státě – tak proti tomu, aby nebyla. Aby byly svobodné volby, a to byl ten můj důvod, proč já jsem tam šel. Ty svobodné volby. Aby si lidi sami řekli, co chtějí. A to je důležité. To je strašně důležité, jak už jsem říkal.“
„Po roce 1989 to bylo určitě jiné. Jednak člověk mohl říkat to, co chtěl. A nemusel se bát, že bude za to nějakým způsobem perzekvován. Ta svoboda, děcka, je skutečně k nezaplacení. Věřte mi, já to už ve svém stáří můžu říct, protože jsem učil i za dob té totality, jak se říká, a jestliže se člověk nemůže svobodně vyjádřit – není to jednoduché ani pro toho kantora, vůbec ne pro toho kantora. Myslím, že pro kantora je to nesmírně složité.“
„Já jsem dětství radostné z jedné strany měl, a to proto, že jsem se narodil do rodiny, která byla taková, řekněme, vnímavá, která chtěla, aby děti vyrůstaly ve vzdělání a podobně, tedy na to vzdělání kladli velký důraz. Na druhou stranu ale to byla doba taková docela ponurá z toho titulu, že se měnilo zřízení v té době. A kolektivní združstevňování. A protože jsem pak žil na vesnici, tak jsem to zažil na vlastní kůži a docela v tom negativním slova smyslu.“
Zbyněk Krejčíř se narodil 20. října 1950 v Kyjově. Otec Vojtěch Krejčíř byl úředníkem. Matka se jmenovala Anna Krejčířová, za svobodna Pelikánová, a pracovala jako rolnice. Na základní školu chodil Zbyněk Krejčíř do Nechvalína, po páté třídě přestoupil do Kyjova. Rovněž gymnázium navštěvoval v Kyjově, tehdy bylo tříleté. Během života na vesnici zažil na vlastní kůži združstevňování. Vlivem prarodičů se rozhodl pro povolání učitele a vystudoval pedagogickou fakultu v Brně. V roce 1973 nastoupil na vojnu do Popradu a již zde začal učit. Od roku 1974 pak učil na mnoha základních školách, nejprve ve Veselí nad Moravou, poté v Ježově a následně v Brně. Zde vyučoval na ZŠ 28. října a později na ZŠ Janouškova a následně na ZŠ Jana Babáka. Během sametové revoluce se v Brně účastnil demonstrací, za důležitý považoval požadavek svobodných voleb, ale sám se politicky neangažoval. Po roce 1989 nastoupil jako zástupce ředitele na Základní školu Hroznová, kde se o pár let později stal jejím ředitelem. Na Hroznové pak zůstal až do důchodu, strávil zde 25 let své kariéry. Celý život vyučoval zeměpis a tělesnou výchovu. Nyní žije v Brně-Líšni, má dceru a syna, s nimiž udržuje velmi dobré vztahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
