Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zbyněk Krejčíř (* 1950)

• narozen 20. října 1950 v Kyjově

• otec byl úředník, matka rolnice

• absolvoval gymnázium v Kyjově

• vystudoval pedagogickou fakultu v Brně, obor zeměpis a tělesná výchova

• v roce 1973 absolvoval vojenskou službu, kde začal učit

• od roku 1974 učil na řadě škol ve Veselí nad Moravou, v Ježově a v Brně

• účastnil se demonstrací během sametové revoluce v Brně

• po roce 1989 byl zástupcem ředitele a později dlouholetým ředitelem ZŠ Hroznová v Brně

Vnímavá rodina, ponurá doba

Zbyněk Krejčíř se narodil 20. října 1950 v Kyjově, městečku na jihovýchodě Moravy. Své dětství zpětně hodnotí jako radostné, a to především proto, že se narodil do vnímavé rodiny, ve které se kladl důraz na vzdělání a dobré mravy. Jeho matka Anna, rozená Pelikánová, pocházela z rodiny sedláka a pracovala jako rolnice, poté, přesněji řečeno, jako družstevnice. Otec, který se jmenoval Vojtěch a pracoval jako úředník, pocházel z rodiny intelektuálů, jeho tatínek, Zbyňkův dědeček, byl pedagog a později školský inspektor. Z mladých let si ale vybavuje i neradostné vzpomínky. „Byla to doba taková docela ponurá, z toho titulu, že se měnilo zřízení v té době. Kolektivní združstevňování, a protože jsem pak žil na vesnici, tak jsem to zažil na vlastní kůži a docela v tom negativním slova smyslu.“ Jeho prarodiče byli v té době perzekvováni, podrobně rozvádět své vzpomínky však dnes již nechce.

Ostré vánky

Z Kyjova se rodina Krejčířova přestěhovala do Ostrovánek, malé vesnice na Hodonínsku. Jak vzpomíná Zbyněk Krejčíř, „byly to ostré vánky skutečně, do slova a do písmene“. Dodává, že zimy zde byly typicky ladovské, plné sněhu. Do první třídy nastoupil na základní školu do Nechvalína, vesnice vedle Ostrovánek. Protože zde byly třídy od třetího do pátého ročníku spojené, byl jeden rok ve třídě se svým bratrem. „Mám staršího bratra, který mi byl takovým vojevůdcem,“ říká Zbyněk o svém vztahu se starším sourozencem, který na něj přirozeně dával pozor a do jisté míry formoval osobnost malého kluka. Od šesté třídy chodil na základní školu v Kyjově.

Už v mládí začal Zbyněk hodně sportovat. Bruslil, lyžoval nebo hrál fotbal, ten mu ale kvůli tělesné konstituci rodiče zakázali, proto někdy sportoval potajmu.

V Kyjově studoval tříleté gymnázium (střední všeobecně vzdělávací školu), kde se mimo jiné začal naplno věnovat košíkové. Ne vždy na ni ale zbyl čas. Jelikož žili na vesnici, musel Zbyněk pomáhat rodičům hned, když se vrátil ze školy. Na pole, do vinohradu, do sadu. Nejprve si musel splnit domácí povinnosti, až pak se mohl začít věnovat úkolům do školy. Najít si proto volný čas na sport bylo dosti těžké.

Širým světem

Učitelství vystudoval na pedagogické fakultě v Brně, kde se naplno zapojil do házenkářského oddílu a začal hrát házenou, jak sám říká, docela úspěšně.

Za rozhodnutí stát se učitelem děkuje Zbyněk Krejčíř svým prarodičům. První z jeho dědečků byl nejprve učitel, pak ředitel školy a následně i školský inspektor v okrese Kyjov. Na druhého dědečka, který prošel první světovou válkou, ale také ruským zajetím, zase vzpomíná jako na báječného vypravěče. „On když začal povídat o zajetí, o tom, co prožil nejenom v tom zajetí, ale i ve svém životě, to bylo něco tak úžasného,“ nechává se svými vzpomínkami unášet Zbyněk Krejčíř. Oba dědečkové ho tedy nakonec zavedli na životní cestu pedagoga. Celý život učil zeměpis a tělesnou výchovu. Jeho vášeň k zeměpisu v něm mimo již zmíněných prarodičů probudil i časopis Širým světem. Tento geografický časopis vycházel od roku 1924 celých dvacet let a kromě poutavých textů obsahoval i mnoho ilustrací Zdeňka Buriana.

Kariéra učitele začíná

Učit začal už na vojně v Popradě na Slovensku, kam nastoupil v roce 1973. „My jsme tam školili opraváře pro celou Československou republiku.“ Vzdělával zde opraváře například radiostanic. A protože byl vysokoškolák, strávil na vojně pouze jeden rok.

Rokem 1974 začíná jeho anabáze po řadě základních škol. Tou první byla ZŠ ve Veselí nad Moravou, na kterou dodnes nesmírně rád vzpomíná. Škola byla na tu dobu díky místním železárnám moderně vybavena a pro začínajícího učitele bylo takové prostředí nejen zajímavé, ale i motivující. Nemůže zapomenout například na to, když se ho nadřízení zeptali, co mu na škole chybí. Jakožto učitel tělocviku odpověděl, že hřiště. Jeho přání bylo vyslyšeno, a tak za půl roku vyrostlo školní hřiště. „Zázraky se děly i v době toho minulého režimu,“ komentuje situaci.

Dovolená jednou za tři roky

Vzhledem k zaměření na zeměpis a obecně zájmu o svět se snažil co možná nejvíce cestovat. „Snažil jsem se jezdit, ale bylo to závislé na tom, jestli člověk dostal takzvaný devizový příslib. To bylo na cesty do západní kapitalistické Evropy. Já jsem žádal takřka každoročně, jeden rok jsem to dostal, dva roky nedostal, takže tak v té amplitudě tří let jsem vyjížděl ven do zahraničí. Jezdil jsem strašně rád, ale byl bych vděčný za to, kdybych mohl každoročně někam vyjet.“ Devizový příslib byl jeden z prvních předpokladů vycestování do kapitalistické ciziny. Byla to žádost o možnost zakoupení zahraniční devizové měny a tuto žádost bylo možné podat jen jednou ročně, navíc ve stanoveném termínu.

Žádost o byt: zamítnuto

Když se manželům Krejčířovým narodila nejprve dcera a poté syn a rodina se tak rozrostla, zažádal si Zbyněk o větší byt. To mu ale bohužel, jako mnoha jiným občanům v tehdejším režimu, nebylo umožněno, proto se musela celá rodina přestěhovat na vesnici do Ježova, odkud pocházela Zbyňkova žena. Bohužel musel opustit i svou oblíbenou školu ve Veselí a začít učit v Ježově. Zpětně to hodnotí jako jednu ze svých největších chyb a podotýká, že rozdíly mezi těmito dvěma školami byly obrovské.

Později začal učit v Brně. Nejprve na ZŠ 28. října, kde byl matematický experiment, pak na ZŠ Janouškova. Těsně před sametovou revolucí ale ještě změnil své působiště a nastoupil na Základní školu Jana Babáka. Zde se potkal s kolegou, který měl vizi pro nové školství, což Zbyňka zaujalo. Pánové se domluvili a společně nastoupili na ZŠ Hroznová, jeho kolega jako ředitel a pamětník jako jeho zástupce. Kolega však po pěti letech z ředitelského křesla odešel a po úspěšném konkurzu se ředitelem školy stal Zbyněk Krejčíř. Na této škole strávil celkem 25 let svého života, a proto není k údivu, že mu přirostla k srdci.

Aby si lidé sami řekli, co chtějí

Přímo v Brně se Zbyněk Krejčíř osobně účastnil několika demonstrací během sametové revoluce v roce 1989. Přiznává ovšem, že politika ho příliš nelákala. „Souhlasil jsem s tou změnou, samozřejmě, byl jsem tím nadšený, ale že bych se nějak cpal někam, to ne.“ Chodil hlavně na demonstrace požadující svobodné volby a odstoupení dosavadní vlády. „Aby byly svobodné volby, a to byl ten můj důvod, proč já jsem tam šel. Ty svobodné volby. Aby si lidi sami řekli, co chtějí. A to je důležité. To je strašně důležité.“

Ta svoboda je skutečně k nezaplacení

„Po roce 1989 to bylo jiné. Jednak člověk mohl říkat to, co chtěl. A nemusel se bát, že bude za to nějakým způsobem perzekvován. Ta svoboda, děcka, je skutečně k nezaplacení. Věřte mi, já to už ve svém stáří můžu říct.“ Zbyněk Krejčíř dodává i svou cennou pedagogickou zkušenost a vnímá především svobodu projevu právě v učitelské praxi jako jeden z největších rozdílů, které po revoluci zaznamenal.

Dnes říká, že je vděčný mimo jiné za to, že po revoluci dostal možnost vést školu takovým způsobem, který si představoval. Po stržení železné opony mohl opět svobodně cestovat. Při svých cestách poznával školské systémy po celé Evropě a na „své“ Základní škole Hroznová pak aplikoval prvky, které jinde fungovaly a byly do českého systému přenositelné, a tím se snažil zlepšovat kvalitu výuky na této škole.

Na cesty s celou rodinou

Zbyněk Krejčíř má dvě děti, dceru a syna, kteří jsou oba inženýři ekonomie. S oběma udržuje nadstandardní vztah, často se vídají, a dokonce spolu jezdí na dovolenou. Duši učitele zeměpisu a vášnivého cestovatele v něm už nikdo nezapře. Dnes může cestovat dle možností kamkoliv a kdykoliv, a navíc s celou rodinou, za což je nesmírně vděčný. V době natáčení rozhovoru žil Zbyněk Krejčíř v Brně-Líšni.