„To vždycky někdo organizoval na těch školách, kdo byl takový akční. To se domluvilo, že bude stávka. Nepamatuji si datum, bylo to určitě po těch srpnových dnech 1968. Takže jsme se do toho všichni zapojili. My jsme to braly spíš jako takovou legraci, hrály jsme si hry, vyprávěly jsme si, která má kterého přítele. Neprožívaly jsme to, nebály jsme se, protože jsme věděly, že se nám nemůže nic stát.“
„Všichni jsme byli stejní. To jsem musela dodržovat, to se nedalo říkat něco proti. To bylo těžké. To bych si ani nedovolila, protože nebudu riskovat, že mě propustí ze zaměstnání, když jsem měla to zaměstnání ráda. Co bych dělala? Protože jiný obor jsem neuměla. Já jsem byla jenom ve školství celý život.“
„Když byla možnost, tak kdo měl auto, tak je dovezl třeba na nějaký spoj, kde už ten vlak fungoval a autobusy taky. Takže navzájem si lidi pomáhali. Tenkrát lidi opravdu hodně drželi pohromadě, protože jsme všichni byli překvapení z toho, co se děje, proč sem přišli naši sousedé, které my jsme uznávali jako vzor.“
Jaroslava Kovářová se narodila 12. března 1950 v Šumperku. Od svých tří let vyrůstala s rodiči a třemi sourozenci v Horním Slavkově nedaleko Karlových Varů. Jako dítě nevnímala to, že žije v nesvobodné zemi, chodila do Pionýra a užívala si čas strávený s přáteli. Invaze vojsk Varšavské smlouvy zkalila její ideologickou představu o Sovětském svazu. Na podzim roku 1968 se účastnila protiokupační stávky na střední pedagogické škole. Odmaturovala a stala se vychovatelkou v dětském domově a později učitelkou v mateřské škole. Vdala se a vychovala syna. Po sametové revoluci začala cestovat. V roce 2022 žila v Horním Slavkově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
