Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kovářová (* 1950)

• narozena 12. března 1950 v Šumperku

• studovala pedagogickou střední školu

• na podzim roku 1968 se účastnila protiokupační stávky

• pracovala jako vychovatelka v dětském domově a později jako učitelka v mateřské škole

• v roce 2022 žila v Horním Slavkově

Velkou část dětství prožívala Jaroslava Kovářová v kruté atmosféře padesátých let. Jako malá dívka nevnímala a ani netušila, jak komunistický režim utlačuje občany Československa. Chodila do Pionýra a užívala si čas strávený s přáteli. Vystřízlivění přišlo v srpnu 1968, kdy pochopila, že její milovaný Sovětský svaz není jen takový, jak ho komunisté vykreslují.

Měla jsem vždycky ráda děti

Jaroslava Kovářová se narodila 12. března 1950 v Šumperku. Když jí byly tři roky, přestěhovala se s rodiči a svými třemi sourozenci na druhou stranu republiky do Horního Slavkova nedaleko Karlových Varů. Jaroslavy rodné město vyměnila rodina za vzdálenou hornickou obec prý kvůli lepší nabídce zaměstnání. Její matka pracovala jako švadlena, otec byl úředník. Jako dítě prožívala v Horním Slavkově šťastná léta. To, že žije v nesvobodě, nevnímala a užívala si běžné radosti. V té době bylo pro ni samozřejmostí členství v místním Pionýru, kam ráda a často chodila. Její oddíl nesl jméno Fidela Castra. Kubánskému diktátorovi dokonce poslali dopis, na který dostali odpověď. „Měli jsme výborné vedoucí a podnikali jsme různé akce. Chodili jsme na výlety a jezdili na lyže,“ vzpomíná. Pionýr vnímala jako dobrou zábavu, nikoliv jako ideologický nástroj režimu.

Po ukončení základní školy přišlo na řadu rozhodování, kam dál její život povede. „Měla jsem vždycky ráda děti a chtěla jsem být učitelka ve škole a učit tělesnou výchovu. Jenže jsem tehdy nechtěla jít na gympl, protože jsem si říkala, že mě pak třeba už nebude bavit studovat dál, tak jsem radši šla na mateřskou školu, protože pak jsem už měla jisté zaměstnání,“ vypráví. Nastoupila tedy na střední pedagogickou školu. Ve většinově dívčím kolektivu si brzy našla mnoho kamarádek. Na léta tam strávená dodnes ráda vzpomíná. Během studia se se spolužačkami rozhodly, že si budou psát svou vlastní třídní kroniku. Zaznamenávaly si veškeré události a zážitky, které za uplynulé čtyři roky prožily. „Byli tam dobří profesoři, rozuměli jsme si a nebyla tam žádná šikana. Byli jsme výborná parta a scházíme se dodnes,“ vzpomíná. Během studia často reprezentovala školu v různých sportovních disciplínách, ať už to byla gymnastika, nebo orientační běh.

Najednou tu byli Sověti

Uvolněnou atmosféru ve společnosti během pražského jara si užívala. Jak sama vzpomíná, byla mladá osmnáctiletá dívka, která se čerstvě zamilovala do svého budoucího manžela. Tehdy jí nic nechybělo. Jenže brzy přišel srpen 1968 a s ním invaze vojsk Varšavské smlouvy. V tu dobu byla doma sama se svým otcem – její matka se sourozenci trávila čas na Moravě u příbuzných. „Poslouchali jsme rádio a byli jsme z toho špatní. Já jsem milovala Sovětský svaz, protože nám vždycky říkali: ‚Sovětský svaz, tam je to nejlepší,‘ tak jsme si mysleli, že to tak je. Ale najednou přijeli a byli tu Sověti a ostatní národy. Tak to jsem nemohla pochopit proč,“ popisuje. Ačkoliv ji invaze šokovala, prý se nebála. I tak se ale její rodina tehdy ocitla v nepříjemné situaci – matka se sestrami zůstala na Moravě, a protože nejezdily vlaky, neměly se jak vrátit. Po týdnu se konečně znovu všichni ve zdraví shledali. „Žádné vojáky jsem tu neviděla. Až když jsme se šli podívat do kulturního domu na film z Prahy, tak jsem viděla, co se dělo,“ vzpomíná na srpnové dění. Brzy poté, co v září nastoupila do posledního ročníku na střední škole, vyhlásili studenti protiokupační stávku, které se spolu se svými spolužačkami a učiteli zúčastnila. Akci ale tehdy nevnímala jako odpor proti komunistickému režimu, byla jen ráda, že se nemusí učit a že ve škole zůstanou přes noc.

Poté, co odmaturovala, chvíli dělala vychovatelku v dětském domově. Později začala dojíždět do nedaleké obce Nové Sedlo, kde pracovala v tamní mateřské škole. Provdala se a narodil se jí syn. Normalizační léta strávila s rodinou bez větších problémů. Učila v různých mateřských školách a také znovu v dětském domově. Sametovou revoluci přivítala s nadšením. „Byla jsem ráda, že všechno už bude lepší, že nebudu muset chodit na politická školení, že už nebudeme muset dělat spoustu věcí po stránce politické, protože vysvětlujte malým dětem ve školce Velkou říjnovou [socialistickou] revoluci – to těžko vysvětlíte,“ popisuje, jak prožívala nastalou svobodu. Po sametové revoluci začala využívat možnosti cestování, navštívila přátele, kteří emigrovali do Švédska. S manželem si zamilovali Itálii, kam se pravidelně vracejí. V roce 2022 žila v Horním Slavkově.