Petr Kadaník

„Měli jsme prostě za úkol přemluvit členy toho městského národního výboru, aby se vzdali svých funkcí. A tím pádem to bylo dále nalinkované tak, že když se vzdají těch funkcí, tak zákon umožňuje takzvanou kooptaci a tam můžeme my prostě navrhnout lidi, které bychom tam chtěli mít. To je takzvaný kooptovaný orgán. No, a tam bych řekl, tam se prostě rozhodovalo. Tam to nebylo na ulici, bylo to takhle v klidu, ale tam bych to viděl jako nejnapínavější, protože jeden po druhém jsme promlouvali k takovým těm netečným tvářím, až mi to připadalo jako tváře hráče pokeru, jak se to říká. Prostě takové netečné naprosto. A nehýbali se, když jsme jim říkali, že situace je taková a taková, že je potřeba nějakým způsobem to řešit a tak dále – jako když házíte hrách na stěnu. No, a tak možná hodinu tam bylo takové napětí, my jsme se předháněli, co jsme tam seděli na tom pódiu, na jevišti. Až se pak najednou – asi to bylo těm lidem z toho pléna trapné nebo dlouhé nebo nudné – se zvedla jedna ruka, támhle ruka, támhle ruka a pak najednou tam byl celý les rukou, takže se v podstatě tenhle orgán rozpustil.“

„Otec v žádném případě nebyl, jak se tak lidově říkalo, zarytý komunista. Otec skutečně z těchhle těch pragmatických důvodů a ty jsem musel uznat. A mohu říci, taková životní zkušenost… Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, ale já bych řekl, že příklady táhnou. Ale ony příklady táhnou i v tom negativním slova smyslu, když máte příklad člověka, kterého si vážíte, který se musel takto – použiju slovo – zpronevěřit svému přesvědčení jenom proto, aby se obětoval pro ty děti, tak si myslím, že je to takový příklad, nebo antipříklad, který táhne tak, že od té doby prostě když mi někdo řekl… nebo se mluvilo o komunistické straně, tak jsem měl tak jednoznačný názor, že bych ho nikdy neměnil.“