Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kadaník (* 1943)

• narozen 19. září 1943 v Náchodě

• letec a nadšený automobilista

• absolvoval Vysokou školu textilní a strojní v Liberci

• od roku 1968 zaměstnán v podniku Škoda v Mladé Boleslavi

• v srpnu 1968 protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

• prověrkovou komisí donucen opustit zaměstnání

• do listopadu 1989 řidičem v podniku Uhelné sklady Mladá Boleslav

• členem Československé strany socialistické

• zakládajícím členem Občanského fóra v Mladé Boleslavi, kooptovaným místopředsedou národního výboru v Mladé Boleslavi

• po roce 1989 místopředsedou městského výboru, členem privatizační komise, náměstkem primátora Mladé Boleslavi a členem vedení Dopravního podniku Mladá Boleslav

Petr Kadaník se narodil 19. září 1943 v Náchodě. Dětství strávil v Červeném Kostelci, kde byl jeho otec zaměstnán v textilní továrně jako vedoucí úpravny a barevny, zatímco jeho matka pečovala o čtyři děti. Po roce 1948 vstoupil Kadaník starší do KSČ, své rozhodnutí prý později zdůvodňoval slovy: „Kdybych tam nevstoupil, tak byste nemohli vystudovat.“ Podle pamětníka se tak prý v podstatě obětoval pro svoje děti.

Mladý matematik, letec a restaurátor vraků

Během studií na základní škole prý Petr žádnou politickou indoktrinaci nevnímal a na školu samotnou vzpomíná vcelku v dobrém. Bavily jej hlavně hodiny matematiky, v nichž mu prý bylo zprostředkováno poznání, „že celý život okolo nás se dá vyjádřit nějakými matematickými vzorci, že matematika prostě patří do našeho života a je jeho součástí“. Cesta do školy trvala tři minuty a za deset minut se spolu s bratrem mohl dopravit do budovy bývalé sokolovny, kde jim správce umožňoval po večerech cvičit.

I přes deklarovanou apolitičnost školy se však Petr stal členem Pionýra, jelikož to „byla povinnost“. Zpočátku tak prý rudý šátek chápal jako nutnost a nosil jej za všech okolností, díky čemuž unikal pozornosti dětí pověřených dohledem nad spolužáky. Poté co se na veřejnosti setkal s posměchem, začal však prý uvažovat: „Co je to za symbol? Co to nosím? Vždyť tady dělám ostudu.“ Šátek nadobro odložil, což se „projevilo i na známce z chování, ale dalo se to vydržet, protože ostatní známky jsem měl vždycky výborné“. Namísto schůzek pionýrské organizace pak raději navštěvoval kurz leteckého modelářství.  

V Červeném Kostelci absolvoval Petr osmiletku, do deváté třídy jedenáctileté školy (dnešního gymnázia) dojížděl do Trutnova a zbývající třídy dokončil v Liberci, kam byl jeho otec přeložen na pozici ředitele textilní továrny národního podniku Seba.

Petr Kadaník byl fascinován technikou, především motocykly, automobily a letadly, z nového domova v libereckých Lidových sadech tak vyrážel nejen do školy v Liberci-Růžodolu, ale i do místní pobočky Svazarmu. Tam v patnácti letech složil pilotní zkoušky opravňující k bezmotorovému létání a o rok později získal také řidičský průkaz na motocykl, čímž legalizoval své do té doby nezákonné výlety s přáteli. Mezi nimi prý vynikal především Petr Hošťálek, s nímž se vydával pátrat po nepojízdných vracích, jejichž renovaci se ve volném čase věnovali. I přes posedlost stroji se mu podařilo přežít automobilovou havárii i menší letecké neštěstí během „svatého týdne“ a úspěšně odmaturoval.

Studentem v BMW, milovníkem motorů a výzkumníkem v podniku Škoda

Už jako student Vysoké školy textilní a strojní (nyní TU Liberec) se na přednášky dopravoval ve vlastním voze. „Když jsme renovovali nějaký starý auťák, na to neexistoval jediný výkres. To jste museli rozebrat, všecko proměřit, všecko vypočítat a pak hledat na jiných autech něco, co se tam hodí. My jsme dokonce i odlévali ložiska,“ vzpomíná Petr na svou tehdejší zálibu, kterou financoval tím, že při škole pracoval jako řidič nákladního vozu. Vozil a skládal písek a cement, nedostatkové cihly, s jejichž dopravou bylo spojeno menší spropitné, ale i nehašené vápno. „Dřina to byla, ale vyneslo to peníze na ty vraky,“ dodává. Zároveň působil i jako pomocná vědecká síla na „katedře spalovacích motorů“. Na univerzitu vzpomíná vzhledem k jejímu technickému zaměření opět jako na vcelku apolitickou záležitost, kde prý ani semináře marxismu-leninismu díky přítomnosti blahobytně působících zahraničních studentů nevyznívaly příliš přesvědčivě.

„Já jsem neváhal ani chvilku a šel jsem do Škodovky,“ vzpomíná pamětník. Toto rozhodnutí jej krátce po promoci přivedlo na jaře 1968 nejprve do úseku konstrukce generálních oprav strojů a poději i do vývojového střediska mladoboleslavské pobočky strojírenského podniku, kde se jako zkušební technik podílel například na testování jízdních vlastností nových modelů: „Muselo se ujet třeba 100 tisíc kilometrů, auto muselo být v jednom kuse v provozu, na tři směny.“ Jakožto nadšenému čerstvému absolventu liberecké technicky se mu prý podařilo vyřešit několik konstrukčních problémů, a zlevnit tak výrobu nových automobilů v řádu tisíců korun za kus. Takovéto „překračování plánu“ se však prý nesetkalo s velkým pochopením kolegů, jejichž cílem byl „hlavně klid“.

Kádrově závadným, legendárním uhlířem a činovníkem Československé strany socialistické

Srpen 1968 si spojuje se sovětskými invazními letouny, jimž prý spolu s kolegy hrozil pěstí, s mrtvými na libereckém náměstí, kde tank prorazil podloubí domu, s rozvozem deníku Vpřed a zvěstmi o „ruských komandech, která sbírají lidi“. „Já měl strach spíš z toho, že nemůžeme nic dělat, práce ve vývoji se zastavila, tak jsem si říkal, musíme hergot něco dělat,“ říká Petr, když vzpomíná, jak s přáteli přepisoval a otáčel směrové cedule, jezdil po městě s transparentem na střeše vozu a scházel se s reformními komunisty v pražské kavárně Mánes. Vybavuje si neustálý hluk, zápach nafty a všudypřítomný strach z toho, že z míry vyvedení vojáci začnou náhle střílet.

„U prověrek mi to potom spočítali,“ dodává Petr Kadaník k počínající „normalizaci“ poměrů po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Samotné prověřování zaměstnanců bylo prý vcelku prosté: Vedoucí komise – který se údajně dopustil „mravnostního deliktu s nezletilou dívkou a zachránil se vstupem do KSČ“ – se jej dotázal, zda souhlasí s obsazením Československa. Jelikož Petr Kadaník nesouhlasil, závod musel okamžitě opustit. Stejný osud postihl sedm jeho spolupracovníků z vývojového oddělení, z nichž jeden vyřešil nastalou situaci sebevraždou.

To nebyl případ Petra Kadaníka, který se jakožto otec a manžel pokoušel zpočátku najít práci v oboru, což se mu však – přestože publikoval i v zavedených zahraničních odborných periodicích – z „kádrových důvodů“ nepodařilo. Po dalším marném snažení přijal nakonec místo řidiče ve státním podniku Uhelné sklady s tím, že „alespoň budu svým pánem a lopatu mi snad nikdo nevezme“. Nové práci prý brzo přivykl: „Uhlíři, to jsou takoví vlčáci, tam se honí fůry, protože čím víc uděláte fůr, tím víc si vyděláte.“ Podařilo se mu i uvést se a získat si jak přízeň zákazníků, tak respekt kolegů, když při přehazování fůry uhlí, kterou právě složil, zemřel starý topič, prý známý a nenáviděný udavač. Městem se šířila zvěst o tom, že „nový uhlíř zasypal starého“, a Petr Kadaník začal být zván na kávu a také jinak hoštěn. Nerad však prý vybíral peníze od lidí a bál se psů.

V Uhelných skladech strávil Petr následujících 16 let, ale stále studoval odborné časopisy a zajímal se o svůj obor, i když s bývalými kolegy se prý raději nestýkal, aby je nekompromitoval. Navštěvoval jazykovou školu v Mladé Boleslavi, aby kromě němčiny ovládl rovněž angličtinu a francouzštinu, tyto zájmy však vedly k tomu, že mu byl po zamítnutí žádosti o devizový příslib odebrán i cestovní pas, aby snad nemohl emigrovat. Z napomáhání k emigraci byl i viněn – aby pokryl náklady na stavbu obytného přívěsu, zhotovil jeden i kolegovi z Uhelných skladů, který jej však poté, co vycestoval s rodinou do Rakouska, obratem prodal a za utržené peníze zakoupil letenky do Austrálie. Pamětník tak neunikl vyšetřování StB, domněnky o vědomé spoluúčasti na tomto podniku však prý dokázal vyvrátit.

V 70. letech se pokusil uniknout bezmoci a znechucení z poměrů vstupem do Československé strany socialistické a postupem času se propracoval až do jejího ústředního výboru. Zpočátku prý oceňoval poměrně volnou diskusi v rámci ČSS i úroveň její ústřední politické školy, postupem času však pocítil, že strana se jakožto součást Národní fronty nachází ve stavu „polootroctví“ a její členové jsou odsouzeni k tomu, aby se věnovali nanejvýše tak řízení chodu strany jako takové či na lokální úrovni úklidu města a spoření pitné vody. Čas strávený na stranických schůzích popisuje jako „zbytečný a ztracený“.

Zakladatelem Občanského fóra v Mladé Boleslavi a členem zastupitelstva

Své politické zkušenosti tak Petr mohl plně uplatnit až v listopadu 1989, kdy se podílel na zakládání mladoboleslavského Občanského fóra, účastnil se schůzek a jednání a řečnil i k občanům shromážděným při generální stávce na tehdejším Leninově náměstí za doprovodu projíždějících obrněných transportérů Rudé armády z blízkých kasáren. Celá záležitost se ovšem nakonec obešla bez krveprolití: armáda nezasáhla, představitelé městského národního výboru byli ochotni vzdát se funkcí a na jejich místa byl kooptován Petr Kadaník a další. Několik bývalých komunistických funkcionářů však prý bylo nutné po dobu přechodu ve výboru zachovat, aby nebylo paralyzováno fungování městské správy. „To je složitý orgán, nevíte, jak funguje. Jako psa musíte krmit, tak tady taky musíte plnit povinnosti, aby to město zůstalo v chodu,“ dodává k tomu pamětník.

Jako kooptovaný místopředseda národního výboru se podílel na odstraňování sochy V. I. Lenina – na niž prý už kdosi připevnil na cestu batoh, zatímco úřad byl zavalen peticemi, požadujícími například vyvezení Lenina z města na povoze taženém volským spřežením – a jako zástupce města asistoval i při odsunu sovětské posádky z Mladé Boleslavi. „To nebylo, jako když v divadle zavřete oponu. Stavy se snižovaly postupně. A já pamatuju, než odjel poslední vlak z Milovic, to trvalo snad rok mezi tím prvním vlakem odsunovým a tím posledním,“ komentuje loučení se sovětskými vojáky, kteří se prý v Mladé Boleslavi i okolí po roce 1968 proslavili především bezohlednou jízdou po silnicích, kšeftováním s benzinem a naftou či střelbou po svých kolezích, kteří se pokoušeli uniknout z dovezených panelových ubikací do některé z mladoboleslavských hospod.

Přestože mu bylo nabízeno, aby se vrátil do svého oboru, Petr Kadaník usoudil, že by se po vynucené šestnáctileté přestávce jen těžko zorientoval. V následujících letech tak působil jako místopředseda městského výboru, člen privatizační komise, náměstek primátora Mladé Boleslavi či ve vedení Dopravního podniku Mladá Boleslav. Je členem České strany sociálně demokratické.