„Já jsem měla problémy v podniku, v té Projektě. Vedle nás v domečku pronajali byt rodině Venezuelců, pán tady byl vyslancem, tedy na konzulátě. Měli dvě malé děti, paní byla plná energie a my jsme se spolu skamarádili. Došlo to ale tak daleko, že si mě zavolal vedoucí, co si to prý dovoluji, že se stýkám s diplomaty a to že nesmím. Jednou jsme je dokonce vzali na houby k Cukráku (vysílač), kde bylo nějaké zařízení, nám to ale bylo jedno. A vedoucí, co že si to prý dovoluju. Já jsem říkala, že nevím, proč bych se s nimi nemohla kamarádit. Ale cože si to dovoluju a že se s nimi nesmím dále stýkat. Zaměřili se na mě. Já jsem se tedy ptala, jestli když se s Venezuelci potkám a řeknou mi dobrý den, tak jestli smím odpovědět na pozdrav. Zkrátka byla jsem v hledáčku a měla jsem v podniku takovéto problémy.“
„Co pamatuji od dětství, byl otec odborným asistentem na vysoké škole na urbanismu. Byl tam ale jen do roku 1957, protože pak byly prověrky a on nebyl komunisty prověřený, takže ho vyhodili a on pak nemohl najít práci. Nakonec ho vzali v Agroprojetu, což není pro architekta nic zajímavého – dělat kravíny a vepříny. Ale musel nás nějak uživit.“
„Byla jsem v té době v Anglii, promítali nám tam, co se děje v Praze. Byli jsme možná lépe informovaní, než ti, co tam byli. Naši mi poslali dopis. Obávali se, že mi nedojde, tak ho poslali do Polska jejich známému, profesorovi urbanismu, a on to poslal mně, aby to bylo posláno z Polska. Naši mi psali, abych v Anglii zůstala. Já ale nechtěla, neměla jsem na to. Mě by to tam nebavilo. Tady je to daleko hezčí.“
Rodiče mi psali, abych na Západě zůstala. Já nechtěla
Dušana Janská, roz. Minářová, se narodila 4. února 1945 v Praze do rodiny architekta - urbanisty Antonína Mináře. Vyrůstala s o pět let starším bratrem. Rodina žila v Praze na Spořilově. Otec se jako výtvarník za války podílel na tvorbě animovaných filmů, po válce kreslil i pro firmu Walta Disneyho. Učil na ČVUT urbanismus, v padesátých letech ale neprošel prověrkami a musel odejít, obstojné uplatnění v oboru našel až po delší době, končil v Krajském projektovém úřadu. Dušana Janská vystudovala gymnázium a poté architekturu na ČVUT. V srpnu 1968 byla zrovna na brigádě v Anglii, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Rodiče jí tehdy napsali, aby emigrovala, ona se však vrátila. Jako architektka navrhovala obchodní domy, restaurace, sportovní i školní areály a svou práci měla velmi ráda. V první polovině 80. let vyprojektovala nadčasové družstevní řadové domky na Praze 5, v jednom z nich bydlí dodnes. V 80. letech pracovala pro firmu Projekta a byla sledována a prověřována Státní bezpečností (StB) kvůli přátelství se svými sousedy, rodinou vyslance z Venezuely. Začátkem 90. let se Projekta rozpadla a Dušana Janská nastoupila jako architektka v Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy, pak několik let pracovala ve státní správě, kde měla na starosti posuzování a vydávání územních rozhodnutí, poslední rok působila v Památkové péči. Od roku 1991 je provdaná za Jiřího Janského, kterého poznala v Projektě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!