Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Dušana Janská (* 1945)

• narodila se 4. února 1945 v Praze do rodiny architekta - urbanisty Antonína Mináře

• otec učil na ČVUT urbanismus, v padesátých letech ale neprošel prověrkami a musel odejít

• Dušana Janská vystudovala gymnázium a poté architekturu na ČVUT

• v srpnu 1968 byla na brigádě v Anglii, když Československo obsadila vojska Varšavské

• jako architektka navrhovala obchodní domy, restaurace, sportovní i školní areály

• v první polovině 80. let vyprojektovala nadčasové družstevní řadové domky na Praze 6

• byla sledována a prověřována StB kvůli přátelství se svými sousedy, rodinou vyslance z Venezuely

• v 90. letech působila v Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy

• pracovala ve státní správě, posuzovala a vydávala územní rozhodnutí

• od roku 1991 je provdaná za Jiřího Janského (pamětník Paměti národa)

Měla talent po otci, který po válce kreslil i pro Disneyho, za komunistického režimu ale talent a dobré známky nestačily. Bylo jí řečeno, že z rodiny může na stavební průmyslovku jen jedno dítě a její bratr už tam chodí. Hlásila se tedy na gymnázium, a protože rodina neměla komunisty v lásce, doporučení na školu bylo ještě třeba pojistit účastí otce na Akci Z a členstvím v pionýru. Jen tak mohla Dušana Janská nakonec vystudovat i architekturu.

 

Táta kreslil pro Disneyho i pro vepříny

Dušana Janská se narodila 4. února 1945 v Praze do rodiny architekta Antonína Mináře. Vyrůstala s o pět let starším bratrem. Rodina žila v Praze na Spořilově.

Maminka byla učitelkou do doby, než se narodil bratr v roce 1940. Ve 30. letech, ještě za svobodna, učila soukromě v židovské rodině na Zakarpatské Rusi, před válkou na Moravě.

Otec během války dokončil studia architektury, avšak závěrečné zkoušky si dodělával po válce. Dobře kreslil a jako výtvarník se podílel i na animovaných filmech, například v letech 1942 - 1943 spolupracoval na filmech Čarodějův učeň a Orfeus a Euridika, druhý však nebyl dokončen kvůli náročnosti, kterou kvůli válce nešlo splnit. Dušana Janská vzpomíná, že po válce pracoval i pro Disneyho, ale podrobnosti nezná. „Potvrdil to někdy kolem roku 2016 nějaký právník z Ameriky, který nás z ničeho nic kontaktoval, že při renovaci jakéhosi archivu jeho jméno objevil mezi tvůrci a prý máme nárok na autorská práva. Právník v nás ale nebudil důvěru, a tak jsme to nechali být.“ Dušana vypráví, že tatínek byl velice šikovný, měl svou práci rád a na peníze se neohlížel. Dělal věci i zadarmo.

Na začátku 50. let kolega otce lákal do Johannesburgu, kde byla umělecká pracovní příležitost, ale Antonín Minář se pro emigraci nakonec nerozhodl. Nechtěl opouštět staré rodiče a začínat od nuly s malými dětmi tak daleko bylo příliš velké sousto.

Antonín Minář byl odborným asistent na ČVUT v oboru urbanismus, ale v padesátých letech, po politických prověrkách, ho vyhodili. „Měl potíže najít si práci, ale nakonec ho vzali v Agroprojektu, kde navrhoval kravíny a vepříny, což nebylo zrovna to, co by ho bavilo a vydržel tam rok,“ vypráví Dušana Janská. Poté ho vzali do projektové kanceláře v Terplanu a nakonec působil v Krajském projektovém ústavu.

Maminka už se ke svému učitelskému povolání nevrátila, protože by musela chodit na komunistické schůze, učit dle požadavků komunistického režimu a to se jí příčilo. Otec rodinu rodinu uživil, například vyhrál soutěž urbanistického návrhu pro město Teplice a dostal za to 25 tisíc korun, což tehdy byly velké peníze. V pozdějších letech maminka pracovala ve Frutě na brigádách, později se nechala zaměstnat v kanceláři na OPBH. (Okresní podnik bytového hospodářství).

 

Nešli jsme s proudem a cítili jsme solidaritu s odsouzenými

Dušana nastoupila do první třídy v roce 1951 a vzpomíná ještě na starý Spořilov, který měl tehdy ráz vesnice. S dětmi trávila většinu času venku, v Krčském lese, ulice nebyla plná aut a sloužila jako hřiště.

Bydleli v Severozápadní ulici v malém podkrovním bytě, ve vile se zahradou. Šlo o dům zabraný politickému vězni. V jejich ulici bydlelo více lidí různě postižených komunistickým režimem. Vzpomíná například spolužáka Kalistu, jehož otec byl zavřený z politických důvodů. Jednalo se o historika a spisovatele Zdeňka Kalistu, který byl v 1951 byl zatčen a v procesu se skupinou katolických intelektuálů byl odsouzen na 15 let, v komunistických žalářích na Pankráci a v Leopoldově si pak protrpěl 10 let svého života. Lidé se většinou rodin politických vězňů stranili, aby si nezpůsobili problémy. Dušana Janská ale vzpomíná, že v jejich ulici tohle neplatilo. „My jsme žili asi na trochu zvláštním místě, protože jsme cítili solidaritu s těmi, kteří nešli s proudem. Například u nás ve třídě byly jen tři děti, které měly rodiče – komunisty,“ říká.

 

Dostat se na školu? Pionýr, akce ‚Z‘ a další podmínky

V roce 1959 se Minářovi přestěhovali do Holešovic do domu poblíž Veletržního paláce, kde otec navrhoval byty a sám pak dostal k dispozici rozlehlý půdní byt. Dušaně se tam ale nelíbilo, protože neměli zahradu, lépe se cítila na „venkovském“ Spořilově.

Byla to doba, kdy se rozhodovala, kam dál, a protože stejně jako otec ráda kreslila a byla technický typ, hlásila se na stavební průmyslovku. Jen pro dokreslení, jakou kontrolu měl stát nad lidmi - bylo jí řečeno, že z rodiny může na tuto školu jen jedno dítě a její bratr už na stavební průmyslovku chodí. Přihlásila se tedy na gymnázium.

Otec se ještě pro jistotu účastnil tzv. akce Z, což byla neplacená brigáda v době volna, většinou například v sobotu. „Z“ znamenalo zvelebování. K typickým činnostem v rámci akcí Z v padesátých a šedesátých letech 20. století patřil např. úklid veřejných prostranství a rodičovská účast na akci Z mohla příznivě ovlivnit například i doporučení ředitele školy na maturitní obor.

Podobně to bylo i s členstvím školáka v pionýrské organizaci, kterému se Dušana Janská nejdříve bránila, ale nakonec se do Pionýra přihlásila, aby neměla při přijímání na střední školu problémy.

 

Rodiče mi psali, abych raději na západě zůstala

Dušana Janská vystudovala gymnázium, poté na stavební fakultě ČVUT architekturu, kterou dokončila v roce 1968.

Invazi Vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila zprostředkovaně přes média, protože v té době byla zrovna na brigádě v Anglii v zábavním parku Holiday camp.

„Všichni nás zvali na večeře, nebo v Londýně, když jsme pak spali u jeptišek, ty si nenechaly zaplatit, když viděli, že jsme z Československa a všichni se ptali na Dubčeka. Vyslovovali ho jako ‚Djůbek‘,“ vzpomíná Dušana Janská. Sama tehdy ovšem nevěřila, že by bylo možné uskutečnit to, co Dubček prosazoval, tedy tzv. „socialismus s lidskou tváří.“ „Věřila jsem, že on tomu věří a myslí to upřímně a opravdově, ale nebyla jsem naivní a bylo to podle mě nemožné,“ říká pamětnice.

Rodiče jí poslali dopis, ale kvůli jeho obsahu se obávali cenzury, že nedojde, a také toho, že by mohl způsobit dceři i jim problémy. Dopis raději poslali do Polska jejich známému, profesorovi urbanismu, který ho přeposlal Dušaně do Anglie. Proč takové obavy? Psali, že se nebudou zlobit, když se Dušana do Československa nevrátí a v Anglii zůstane. Věřili, že ve svobodné zemi bude šťastnější.

„Já ale nechtěla, neměla jsem na to. V Anglii se mi nelíbilo, Čechy, česká krajina byla daleko hezčí, kultura bližší,“ říká Dušana.

Architektka

Po návratu z Anglie začala pracovat jako architektka. Jak říká, nebyla vyhraněná a bavilo ji navrhovat všechno, tedy kromě standardizovaných bytovek a paneláků. V podniku Obchodní projekt navrhovala obchody, hotely a restaurace. Když však došlo na zvedání platu a ona zjistila, že jí jako ženě jediné nepřidali, rozhodla se změnit zaměstnavatele a přijali ji ve Sportprojektu.

Za komunismu bylo málo zajímavých příležitostí. Měla sice štěstí na hezké zakázky, ale jen málo se jich realizovalo kvůli financím. „To je ale v naší branži běžné. Návrh je například na celý komplex, ale peníze jsou jen na jeho část, takže se postaví jen ta určitá část, ostatní až budou peníze, pokud někdy budou, vysvětluje. „Docela pyšná jsem byla na studie velkých projektů, například školní areál ve Zbraslavi, sportovní areály, projekty pro Janské koupele, obchodní dům v Davli… ale s těmi realizacemi to už bylo horší, protože mnoho věcí se nerealizovalo, nebo už jsem nad tím neměla kontrolu,“ říká Dušana Janská.

Financí v rozpočtech bylo málo, stát musel řešit naléhavou bytovou otázku, v kurzu byla výstavba paneláků. „Rozuměla jsem, že je to rychlé, levné, dostupné, ale jako architektka jsem pro paneláky pochopení neměla,“ říká Dušana Janská.

V letech 1979 až 1984 se ale dostala ke svému srdcovému realizovanému projektu družstevních bytů na Praze 5. Měla volnou ruku a navrhla tedy nadčasové, prostorné řadové patrové domky s francouzskými okny do zahrádek s výhledem na Prahu. Sama se stala členkou družstva a v jednom z domků žije dodnes. „Hodně dělají také materiály a dohled nad stavaři. I tehdy bylo třeba všechno kontrolovat, zda dodržují výkresy a postupy. Stála jsme nad nimi, a proto je to ještě dnes kvalitní a funkční,“ říká.

 

Vedoucí mi zakazoval přátelit se se svými sousedy

Dušana Janská tedy po kolaudaci a nastěhování bydlela dle svých představ, avšak bdělé oko komunistického režimu opět zbystřilo. Tehdy už pracovala v podniku Projekta.

V polovině 80. let se do sousedního domku nastěhovala rodina Pedra Gaudnika, velvyslance z Venezuely. „Měli dvě malé děti, paní byla plná energie a skamarádily jsme se. Jednou jsme je například vzali na houby k Cukráku (vysílač) a zřejmě nás někdo sledoval. Zavolal mě můj vedoucí v Projektě na kobereček, co si to prý dovoluji, že se stýkám s diplomaty a to že nesmím. Říkala jsem, že nevím, proč bych se s nimi nemohla kamarádit. On že to prý nesmím a zakazuje mi nadále se s nimi stýkat. Ptala jsem se, jestli když se s Venezuelci potkám a řeknou mi dobrý den, tak zda smím odpovědět na pozdrav... “ vypráví Dušana Janská. Ta skutečně byla kvůli stykům s rodinou diplomata prověřována StB, od níž byl i ředitel podniku Projekta instruován, aby těmto přátelským stykům zamezil. Stát hlídal, aby nedošlo k prozrazení utajovaných skutečností a Dušana Janská byla v rámci Projekty, kde navrhovala části průmyslových staveb, tzv. „osobou určenou pro styk s hospodářským tajemstvím.“ S tajnými projekty ale do styku stejně nepřicházela. Dodejme také, že nikdy nevstoupila do komunistické strany (KSČ).

 

Vadí mi, když se nebere ohled na přírodu a stávající obyvatele

Listopadové události 1989 neprožívala na demonstracích, ačkoli samozřejmě změnu vítala. Nemá obecně ráda davy, trpí klaustrofobií a vyhýbá se jim.

V roce 1991 se provdala za Jiřího Janského, kterého poznala v podniku Projekta. Ten se začátkem 90. let rozpadl.

V roce 1992 byla architektkou v Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy. Zjednodušeně by se dalo říci, že posuzovala estetiku a bezpečnost reklamních štítů na domech, v ulicích, billboardy apod. Vzpomíná, jak bojovala s úplatnou policií. Například zamítla billboard na dejvickém náměstí, tzv. „kulaťáku,“ ačkoli policisté ho schválili. „Billboard překážel, upoutával pozornost řidičů a nebylo to bezpečné, přesto ho policie (!) uznala za nezávadný. Tato podezřelá rozhodnutí vznikala díky úplatkům reklamních agentur,“ vysvětluje.

Po zrušení Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy v pol. 90. let pracovala ve státní správě, kde měla na starosti posuzování a vydávání územních rozhodnutí.

V to, jak se rozhoduje o nových stavbách dnes, nemá důvěru. Vadí jí schvalování stavebních projektů, které neberou ohled na přírodu, ani na stávající obyvatele a porušují zákonem daná pravidla. Například vyhráli s manželem soud, když úřednice chtěla schválit stavbu vysokého činžáku s parkovištěm před jejich domkem se zahrádkou. „Neměli bychom žádné soukromí, žádný výhled, ani slunce. Z oken činžáku by nám bylo vidět na zahradu a byl by v ní celý den stín. Stavba by porušila určitá pravidla, ale je hrozné, že přesto to někdo na úřadě schválí. Naštěstí se ještě dokážeme bránit a svůj prostor jsme uhájili,“ říká Dušana Janská.