„Chvilku to trvalo, než se oheň rozhořel. Maminka dělala pomocnou vychovatelku, měla ten den, tedy noc měla. Chodila a chodila a cítila, že někde je kouř nebo uniká kouř nebo něco takového. Hledala, kde to kouří. Nejstarší skupina dětí bydlela výš, to jsou takové schody nahoru, tak tam otevřela dveře a než tam chtěla jít… Ještě štěstí, že tam ta skupina nebyla, protože byli na učení, jezdili přece jen na sobotu a na neděli. Tam už šlehaly plameny. Tak se honem volalo. Tady bylo tolik hasičů, tolik aut. Protože dole je takový rybníček, jenže vody bylo málo a navíc je to do kopce. Jeden rybníček je v parku, tam se brala voda, dole se brala voda. Bylo vidět, jak to hasí. Děti vyvedly úplně všechny, a pak bydlely, kde se dalo. Kde byl v paneláku volný byt, tam se dala třeba celá skupina. Nikomu se nic nestalo.“
„Sousedi, jak šli okolo, říkali: ‚Nechoďte ani k lesu nebo na procházku, protože všude jsou vojáci. Hlídají, aby nikdo nešel z vesnice.‘ Tahle vesnice je na takové křižovatce, že se dostanete do Varů, Podbořan, do Žatce, na druhou stranu do Žlutic. Všude stál voják s puškou. Maminka je litovala, tak nabrala do mísy koláče, protože jsme čekali, že bude větší svatba. Když nás bylo málo, tak toho moc zůstalo. Odnesla to asi dvěma vojákům, aby nechodila přes celou vesnici. Byli to Rusové, neměli tam ani pití, ani jídlo a vůbec nevěděli, kde jsou. Potom spousta lidí s maminkou nemluvila, protože dala ‚Rusákům‘ jídlo. Ale maminka je litovala, protože je vzbudili a jeli, a nevěděli ani kam.“
„Když nás ten oddávající oddal, tak za námi přišel, když bylo po gratulaci, a říká: ‚Prosím vás, já vás nechci tady odtud vyhánět, ale prosím vás, jeďte domů. Teď jsme dostali zprávu, že k nám míří tanky a nějaká nákladní auta, zřejmě s vojáky.‘ Takže jsme sedli do aut a jeli jsme honem domů. Tam svatba pokračovala. Kdybyste měli noviny z té doby, tak byste si přečetli, že jezdili hrozně. Když nevytočili nějakou zatáčku, klidně urazili kus baráku s tankem i těmi auty. Tady potom jezdili doprava doleva, jedna vesnice, další vesnice. Takže jsme se drželi radši v domě a na dvoře.“
Petruška Jánošková se narodila 13. května 1948 v Rybitví u Pardubic. Její otec Dominik Mľkvý přišel ze Slovenska jako dráteník, v Pardubicích pracoval jako hasič v chemické továrně v Semtíně. Maminka Vlasta Mľkvá (roz. Růžičková) trpěla srdečním onemocněním, byla doma v invalidním důchodu. Petruška Jánošková srdeční poruchu zdědila a musela kvůli zdravotním problémům v osmé a deváté třídě strávit nějaký čas v lázních. I přes zdravotní komplikace se pamětnice rozhodla pro práci s dětmi. Po maturitě v roce 1966 nastoupila jako vychovatelka v dětském domově ve Valči na zámku. Ve Valči se také seznámila se svým budoucím manželem Štefanem Jánoškem. V den jejich svatby, 21. srpna 1968, vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. V roce 1969 se mladým manželům narodilo první dítě a v následujících letech další dvě. V roce 1976, těsně před narozením třetího dítěte, došlo ve Valči k nešťastné události – zámek, kde se nacházel dětský domov, vyhořel. Všechny děti musely být evakuovány a posléze poslány do jiných dětských domovů. Po požáru přišla pamětnice, tak jako mnozí místní, o práci v dětském domově. Nastoupila jako strážkyně objektu civilní obrany ve Valči a později se stala učitelkou a ředitelkou místní mateřské školy. Zde pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 2008. Během svého působení v dětském domově a ve školství se Petruška Jánošková starala o mnoho dětí a pomohla jim s jejich prvními kroky do života. Roku 2024 v době natáčení žila ve Valči.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
