Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petruška Jánošková (* 1948)

• narodila 13. května 1948 u Pardubic

• po střední škole nastoupila jako vychovatelka v dětském domově ve Valči

• její svatbu narušila invaze vojsk Varšavské smlouvy

• když dětský domov vyhořel, našla práci jako strážkyně objektu civilní obrany

• později pracovala ve valečské školce a škole jako učitelka a ředitelka

• roku 2024 v době natáčení žila ve Valči

Petruška Jánošková našla v šedesátých letech nový život ve Valči, kde pracovala jako vychovatelka v dětském domově na tamním zámku, kam tehdy nemělo mnoho lidí přístup. Ve svém novém bydlišti potkala také svého budoucího muže. Jejich svatbu narušila okupace vojsky Varšavské smlouvy. Zprávu o tom, že se blíží tanky, dostali svatebčané hned po obřadu. „Když nás oddávající oddal, tak za námi přišel po gratulaci a říká: ‚Prosím vás, já vás nechci odtud vyhánět, ale prosím vás, jeďte domů. Teď jsme dostali zprávu, že k nám míří tanky a auta s vojáky,‘“ vzpomíná Petruška Jánošková.

Vystrašená rodina odjela rychle do Valče, kam postupně přijeli i sovětští vojáci. „Drželi jsme se raději v domě a chodili maximálně na dvůr,” říká pamětnice. Všude ve vesnici byli vojáci, svatebčané dostali varování, ať nechodí nikam ven. „Hlídali asi, aby nikdo neopouštěl vesnici. Všude stáli vojáci s puškami. Maminka je litovala, tak nabrala do mísy koláče, protože jsme čekali, že bude větší svatba a hodně jich zbylo, a těm vojákům to odnesla. Neměli tam ani jídlo a nevěděli, kde jsou. Potom spousta lidí s maminkou nemluvila, že dala ‚Rusákům‘ jídlo.”

Jako maminku označuje Petruška Jánošková v tomto příběhu svou tchýni, Margitu Jánoškovou, o které říká, že se po svatbě stala její druhou maminkou. Její vlastní maminka byla těžce nemocná, zemřela už v roce 1967 před Vánoci na srdeční selhání. 

Živit tě nebudu, půjdeš pracovat, vyslechla si

Petruška Jánošková se narodila 13. května 1948 v Rybitví. Rodiče si koupili domek v Ohrazenicích. Otec Dominik Mľkvý přišel ze Slovenska jako dráteník a opravář hrnců, který chodil po domech a letoval hrnce. V Pardubicích našel novou práci jako hasič v chemické továrně. Matka Vlasta Mľkvá (roz. Růžičková) byla už tehdy kvůli nemoci srdce v invalidním důchodu.

Problémy se srdcem zdědila také Petruška Jánošková, osmou a půl deváté třídy musela strávit v sanatoriu na Moravě. Celou dobu studia musela každý měsíc chodit na injekce silných antibiotik, aby se předešlo zánětům srdce. 

Během školních let vstoupila do Pionýra a vedla Jiskřičky. Ve svých 17 letech se stala vedoucí na táboře Jitřenka u Poličky. Vzpomíná na krásné prostředí tábora, který byl určen pro děti zaměstnanců továrny v Semtíně, kde pracoval její otec. Ačkoliv Pionýr byl komunistická organizace, Petruška Jánošková si neuvědomovala, že by nějak výrazněji šířili komunistickou ideologii. Skládání slibu vnímala spíše v duchu patriotizmu, jako slib lásky k vlasti. V 50. letech si politickou situaci v Československu ostatně vůbec neuvědomovala, rodina neměla televizi a politika se doma neřešila. 

Po základní škole studovala tři roky takzvanou “dvanáctiletku”, střední všeobecně vzdělávací školu, kterou v roce 1966 zakončila maturitou. 

„Když jsem složila maturitu a přišla ji ukázat mamince, maminka byla tak ráda, že z toho až brečela. Ale táta mi řekl: ‚Ty si myslíš, že tě budu živit dál? Půjdeš hezky pracovat,‘“ vzpomíná Petruška Jánošková na bod obratu ve svém životě. Protože se vždy chtěla věnovat dětem, rozhodla se najít si místo v dětském domově jako vychovatelka. 

Obeslala mnoho míst v okrese a na kraji, psala do dětských domovů, ale dlouho ji nikde nechtěli přijmout. Do Valče se proto jela představit osobně, tip na tamní dětský domov jí dala její třídní učitelka.  

Přijela stopem a hned dostala místo

„Ujel mi autobus, a tak jsem z Karlových Varů jela stopem. A do Valče mě dovezlo auto s míchačkou betonu. Sice jel do Žlutic, ale zajel si se mnou do Valče,” vzpomíná. Ve Valči neztrácela čas prohlídkou vsi, ale vyrazila rovnou za dětmi na zámek. Tehdejší ředitel dětského domova Froněk jí hned nabídl místo. Nastoupila 1. srpna téhož roku. 

„Na zámku bylo šest oddílů dětí. Šestý byly děti, které už se někde učí, ale nemají kam jít na sobotu a neděli, a tak se vracely sem. První oddíl byla první a druhá třída dohromady, druhý byli chlapci z třetí, čtvrté a páté třídy, a třetí oddíl byly děvčata ze stejných tříd. Čtvrtá a pátá skupina byly děti z vyšších tříd a opět chlapci a dívky zvlášť. Bylo to príma, protože každá skupina měla svou hernu, kde se učili, hráli si a psali úkoly. Každá skupina měla svou jídelnu, jídlo se vozilo do pater speciálním výtahem, takže kuchařky nemusely po schodech,” popisuje pamětnice chod dětského domova. Na čas si k sobě do Valče vzala i svého mladšího bratra Jana Mľkvého, její skupina si s ním rozuměla. 

Na zámku žilo přes sto dětí, v jedné skupině jich bylo kolem dvaceti. Malé děti neměly volný pohyb po obci a okolí, ale ve skupině Petrušky Jánoškové dostávaly starší děti za dobré chování volno o víkendu a mohly vyrazit ve skupině, kam chtěly. Pamětnice si nevybavuje žádné větší konflikty nebo problémy, kromě jednoho útěku, ke kterému se rozhodla celá jedna skupina. 

„Schovali se poblíž v lese za Valčí, byla tam taková jeskyně,” vzpomíná, důvod útěku dětí si už ale nevybavuje. „Policie je nehledala, stačilo se ptát lidí, jestli neviděli jít do lesa děti. Ředitel se pak za nimi vypravil s jedním zaměstnancem, panem Kšírem, a přivedli je zpátky. Za trest byli všichni ostříhaní na kraťoučko, to byl klukovský oddíl. Ale ne můj, moje děti neutíkaly,” usmívá se. Děti, které byly „problémové“, odmítaly například spolupracovat, narušovaly chod ústavu a vyvolávaly rvačky ze zámku, odváželi na takzvané “Céčko”, což byl ústav ve Žluticích. Petruška Jánošková říká, že s dětmi z dětského domova měla dobré vztahy, ostatně některé s ní zůstaly v kontaktu i v dospělosti. 

Se sovětskými vojáky měli svoji zkušenost

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy si Petruška Jánošková nevybavuje, že by v práci museli podepisovat například souhlas se vstupem vojsk. Ředitel dětského domova ovšem na poradě zadal zaměstnancům úkol, aby zpracovali, jak situaci popisují noviny a jak ji vnímají oni. Měli si vybrat jedny noviny a napsat, zda s tím souhlasí, či ne. Sama netuší, proč a jaký měl být výsledek, pro Petrušku Jánoškovou byly nejpřednější děti a politiku a společenské dění ze svého života vytěsňovala.  

V prvních dnech okupace chodili lidé jen do parku, kde nebyli vojáci, a vyhýbali se hlavní silnici, kde jezdily tanky. Petruška Jánošková si nevybavuje žádné nápisy na zdech, ani na podporu pražského jara, ani proti okupaci, ačkoliv jiní valečští pamětníci o nich vypráví. Původní sevření Valče okupačními vojsky se ale rychle rozvolnilo. „Vojáci byli schovaní v lese, jezdili jen na nákupy a to bylo vše,” vypráví. Dodává ale, že čas od času se přihodil nějaký incident. Jeden z nich potkal také jejího manžela, Štefana Jánoška. 

„Stál před obchodem s vozem a vojáci přijeli s nákladním autem a nabourali mu ho. Skočil do auta a jel za nimi na jejich základnu, že se to vyřídí, museli ho tam tedy pustit. Chtěl, aby mu auto opravili, nebo zaplatili škodu. Auto nebylo naše, můj muž vedl sady v Kostrčanech, bylo podniku. Vojáci mu všechno zaplatili, ale pak se dozvěděl, že údajně voják, co ho naboural, tak za to ‚šel na Sibiř‘,“ líčí pamětnice. 

Pálily se staré boty, proto byl v komíně žár

Nastupující normalizaci a utužování komunistické diktatury podle svých slov také nevěnovala pozornost, byla zaměstnaná prací a rodinou. V roce 1969 se jí narodilo první dítě, v roce 1971 druhé a v roce 1976 čekala třetí dítě. Nedlouho před porodem postihla ale Valeč pohroma v podobě požáru zámku a tedy i dětského domova. 

Tehdy bydlela s rodinou ve valečském paneláku. Když zámek začal v noci hořet, měli na požár výhled přímo z okna bytu. „Chvilku to trvalo, než se oheň rozhořel. Maminka dělala pomocnou vychovatelku, měla tehdy noční službu. Chodila po zámku a cítila zápach kouře. Hledala, odkud to přichází. Šla po schodech nahoru, tam kde bydlely nejstarší děti. Ještě štěstí, že tam tehdy zrovna nespaly, protože byly na učení a jezdily jen na sobotu a neděli. Tam totiž už šlehaly plameny,” vypráví. Požár prý začal tak, že v dětském domově pálili ve větším množství staré boty a gumovky, a tak byl v komínu velký žár. Komín byl údajně postaven tak, že v něm byl dřevěný trám, ten začal hořet a od něj chytla střecha. 

Při hašení byl podle Petrušky Jánoškové největší problém v nedostatku vody, brala se pouze z rybníčku v zámecké zahradě a v kašně na náměstí. „Muž šel také hasit, hasilo se to několik dní,” říká. Po požáru bylo nutné rozdělit děti do volných bytů v panelácích a do rodin ve Valči. Později je ředitel musel poslat do různých dětských domovů po celé republice, protože nikde nemohli přijmout tolik dětí najednou. 

Zámek byl naprosto neobyvatelný, pamětnice se stejně jako všichni obyvatelé Valče šla po požáru na zámek podívat a všimla si v ruině stavby, že velká nádrž na vodu se při požáru uvolnila a proletěla všemi patry až dolů. 

Ať se děje, co se děje, nejpřednější je rodina a děti

Pro Valeč bylo vyhoření zámku velkou ranou, mnoho lidí ztratilo práci, muselo se odstěhovat, Valeč ekonomicky upadala. Petruška Jánošková zůstala ještě tři roky na mateřské dovolené. Toužila nastoupit do valečské školky, ale tam bylo tehdy plno. Pracovala proto asi čtyři roky jako poštovní doručovatelka, jezdila rozvážet dopisy a balíky na kole, a pak i autem. Poté získala místo jako  strážkyně objektu civilní obrany ve Valči, kde se uchovával materiál a výzbroj pro případ napadení Československa.

Vzpomíná, že musela absolvovat i výcvik se zbraní. „V Plzni na střelnici jsme se učili střílet z pistole, z pušky a samopalu. Naučili nás i zbraň rozebrat a pak zase složit, to už bych dnes neuměla,” směje se. Nevybavuje si, že by pro výkon této práce musela absolvovat nějaké politické školení, vzpomíná ale, že jakýsi politický pracovník, kterého nazývá „papaláš“, po zaměstnancích vyžadoval podpisy na jakési dokumenty či prohlášení, bylo jí ale jedno, jaké. “Byla jsem ráda, že mám práci. Nás se většinou nic netýkalo. Člověk se staral hlavně o rodinu,” říká k tomu, jak prožívala poslední dekádu normalizace. Zásadním se pro ni nestal ani pád komunismu a stranou zůstala i v době sametové revoluce, kterou prožívala, jako cosi vzdáleného. „U nás nic takové nebylo, slyšeli jste to v televizi, v rádiu a to je vše,” říká. 

Ještě v 80. letech se jí poštěstilo, že získala místo ředitelky valečské školky a mohla se opět věnovat tomu, co pro ni bylo v životě nejdůležitější, dětem. Později se kvůli malému počtu dětí školka převedla pod vedení základní školy, kde pokračovala v práci učitelky až do svých šedesáti let. V roce 2024 stále žila ve Valči.