Igor Froněk

* 1946

  • „A já toho jednadvacátého byl v jeho bytě [režiséra Korbela], což bylo nedaleko od rozhlasu, a první, kdo mně volal, byla paní Janská, tehdy vedoucí vysílání, a říká: ‚Igore, Rusové jsou tady!‘ To byl pro mě šok. I když se o tom mluvilo delší dobu, už od toho cvičení, které tu probíhalo, ale nepřipouštěli jsme si to. Stejně jako si člověk nepřipouští, když máte nemocného blízkého, který je před smrtí. Tak si to do poslední chvíle nepřipouštíte, a pak se dostaví šok, že ten člověk není. To je najednou taková rána... Tohle bylo něco podobného, já jsem pořád nevěřil, že to je realita. Takže jsem utíkal do rozhlasu – byla ještě tma – a propojili jsme naše rádio s vysílačem. Bylo to s podivem, přestože tehdejší ministr spojů Hoffmann měl na té lumpárně zásluhu, protože nechal odpojit pražské rádio. Ale chlapi našli prostředky a začali vysílat na jiných frekvencích. Ale nám hradecké rádio propojili poměrně rychle. Hned po tom, co jsem tam přišel, to začalo fungovat. Vesměs se opakovaly věci, které se nabíraly z různých zdrojů, spojení dálnopisem, z Agence France-Presse. Smutné na tom bylo, že cizina na to reagovala v první chvíli poměrně dost laxně, a bylo jasné, že nám nikdo nepomůže a že jsme úplně normálně vyřízení.“

  • „V tom třiapadesátém roce, kromě toho, že nás pustili z Mukačeva, krátce po Stalinově smrti Berija zařídil velkou amnestii. Kromě politických vězňů, samozřejmě. Ale ven se dostaly ty nejhrubší kriminální živly a město, stejně jako celé Rusko, bylo plné loupežníků. Takže jsme na noc zavírali okenice, byla tam táhla, ta se dávala dovnitř, přes ně se dávala závora a stejně tak u dveří. Ven vycházet nepřipadalo v úvahu, na denním pořádku bylo přepadávání. Vory a žuliky, jak říkala babička, ta mi ty pojmy vysvětlila. A město bylo kromě loupežníků plné invalidů. To byli všechno mrzáci, pokud si představíte obraz malíře Pietra Brueghela, ty čtyři mrzáky. Tak to bylo přesně tak – na prkýnku bez nohou, s kolíky nebo špalíky, aby se pohybovali, a žebrali. Na každém rohu, z jedné strany jeden žebrák, z druhé druhý mrzák. Byl to úděsný pohled. Takže máma pracovala na tom, jak zpátky.“

  • „A v podstatě jakési uvolnění nastalo až po smrti Stalina v třiapadesátém roce. Takže jsme se na konci toho roku stěhovali do Rostova na Donu. Ale otce tam nepustili, neodjel s námi. Že ho pustí, až získá sovětské občanství. Takže maminka jela jen se mnou a půldruhého roku starou dcerou, mojí sestrou. V podstatě jsme se stěhovali, protože věcí jsme měli celý vagon. Ale v Čopu nás vysadili, a že dál nemůžeme, že nás musí prověřit, a odvezli nás všechny tři do Mukačeva. To byla Zakarpatská Ukrajina, já si myslel, že to byl klášter, ale nedávno jsem se dozvěděl, že to byla za Rakousko-Uherska vojenská věznice. A v tom Mukačevě jsme byli internováni a nevěděli jsme, co se bude dít. Byly tam hlídky, kulometná hnízda, a když jsem vyhodil vlaštovku z okna, tak z toho byl poprask, co to vyhazuji za dokumenty. Mně bylo tenkrát sedm let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 14.08.2023

    (audio)
    délka: 02:27:17
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Srpnová invaze zasáhla do osudů všech z hradeckého rozhlasu

Igor Froněk Frigo kolem roku 1980
Igor Froněk Frigo kolem roku 1980
zdroj: archiv pamětníka

Igor Froněk se narodil 18. února 1946 ve Svitavách manželům Froňkovým. Maminka Tamara Džemelová pocházela z Rostova na Donu (SSSR) a se svým budoucím manželem Karlem Froňkem se seznámila za války během nucených prací v německém Ulmu. V roce 1953 odjel tehdy sedmiletý Igor s maminkou a mladší sestrou do maminčina rodiště. Na hranicích je sovětští vojáci zatkli a odvezli do věznice v Mukačevě. Po několika měsících prověřování důvodů jejich návratu je pustili k babičce do Rostova na Donu. Otec přijel za rodinou až po roce, ale to už maminka vyřizovala dokumenty pro návrat do Československa. Zpátky do Svitav se vrátili v roce 1955 a po roce za nimi přijela natrvalo i rostovská babička. Přestěhovali se do Jeseníku, kde Igor Froněk dokončil základní školu. Pokračoval na filmové škole v Čimelicích a po studiích v roce 1967 nastoupil jako technik u Československého rozhlasu v Hradci Králové. Tam pracoval i jednadvacátého srpna 1968, když vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy. A byl mezi zaměstnanci, kteří se aktivně účastnili improvizovaného vysílání Československého rozhlasu z Hradce Králové. Po nástupu normalizace prověrkami prošel, ale v roce 1978 byl stejně propuštěn. Půl roku nemohl najít práci, až skončil v třídírně dopisů na poště. Po roce získal práci jako zvukový režisér v Černém divadle Jiřího Srnce. V roce 1982 začal pracovat jako zvukový režisér ve vokálním souboru Linha Singers. Od roku 1979 byl v hledáčku Státní bezpečnosti, podobně jako většina jeho rozhlasových kolegů ze srpna 1968. StB na něho jako prověřovanou osobu vedla spis od listopadu 1979, po půl roce ho převedla na signální svazek pod krycím jménem Ivo (KR-984675 MV) a od roku 1983 vedla Igora Froňka jako agenta pod krycím jménem Vopršal. Tuto skutečnost se Igor Froněk dozvěděl až v devadesátých letech. Protože spolupráci s StB vědomě nepodepsal, zvažoval očistu jména před soudem. Po sametové revoluci se Igor Froněk vrátil k práci pro rozhlas. V roce 1997 byl ředitelem první soukromé východočeské televize. V roce 2024 žil v Příbrami.