Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Igor Froněk (* 1946)

• narodil se 18. února 1946 ve Svitavách

• v letech 1953–1955 žil s matkou v jejím rodišti v Sovětském svazu

• po návratu žili v Jeseníku a pamětník vystudoval filmovou školu v Čimelicích

• působil jako zvukový technik v Československém rozhlase v Hradci Králové

• v srpnu 1968 se podílel na improvizovaném vysílání Československého rozhlasu Hradec Králové

• prověrkami prošel, ale v roce 1978 byl stejně propuštěn

• v roce 1979 si našel práci jako zvukař v Černém divadle Jiřího Srnce

• v roce 1982 přišel jako zvukový režisér do vokálního souboru Linha Singers

• po roce 1989 se vrátil v pozici režiséra do rozhlasu

• na počátku devadesátých let byl ředitelem první soukromé východočeské televize

• v roce 2024 žil v Příbrami

V srpnu roku 1968 pracoval Igor Froněk jako technik v Československém rozhlase v Hradci Králové. Byl čerstvě ženatý a přebýval ve vypůjčeném bytě. „Jedenadvacátého ráno mi do toho bytu volala vedoucí vysílání Ilonka Janská: ‚Igore, Rusové jsou tady!‘ Byl jsem v šoku. Nevěřil jsem tomu, byla ještě tma, a já běžel do rozhlasu. Rádio jsme propojili s vysílačem. To bylo s podivem, protože tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Hoffmann nechal odpojit pražské rádio, ale naši chlapi našli prostředky a začali jsme vysílat v rozhlase po drátě a na jiných frekvencích,“ vzpomíná na počátek srpnové invaze.  Bál se sovětské okupace víc než ostatní, protože se sice narodil v Československu a v Čechách prožil většinu svého života, ale měl sovětskou státní příslušnost. „Všichni to věděli, ale rozhlasoví kolegové mi to nedávali nijak znát, vlastně toho spíš využívali. Reportéři chtěli moje doklady, aby se dostali blíž, přímo mezi vojáky,“ vysvětluje Igor Froněk. V průběhu roku 1969 většina pracovníků královéhradeckého rozhlasu neprošla prověrkami a museli ze svých pracovišť odejít. Igor Froněk sice prošel, ale v roce 1978 ho z rozhlasu stejně vyhodili.  K rozhlasové práci se vrátil až po sametové revoluci v roce 1990.

Otec vytáhl maminku z fronty repatriantů

Igor Froněk se narodil ve Svitavách 18. února 1946 manželům Froňkovým. Otec Karel pocházel z Radotína a maminka Tamara Džemelová z Rostova na Donu. Rodiče se seznámili v německém Ulmu, kam byli během války oba posláni na nucené práce. Při bombardování města utekli a přišli do Prahy. Tamara měla být odvezena do Sovětského svazu a podle pamětníkova vyprávění už stála ve frontě repatriantů, ze které ji na poslední chvíli jeho tatínek odvedl. „Asi cítil, že ji v rodné zemi nečeká nic dobrého, a tak ji z té fronty vytáhl a dovedl k oltáři,“ vzpomíná na své rodiče Igor Froněk, který se narodil devět měsíců po osvobození. Mladá rodina žila nejprve u příbuzných v pražském Radotíně a později získala malý byt ve Svitavách. Tamara ale nepřerušila úplně kontakty s rodnou zemí, pravidelně si psala se svojí maminkou, která přežila druhou světovou válku v Rostově na Donu. Otec i bratr, po kterém dostal pamětník jméno, ve válce padli. 

Mamince se stýskalo po domově

Igorova babička z matčiny strany Jefrosinie žila před bolševickou revolucí v Petrohradě. Odtud utekla do bezpečí na Kavkaz i se zámožnou rodinou, u které žila a pracovala. Ve vyhnanství se seznámila s mladým komunistou Alexejem Džemelem a po svatbě se usadili v Rostově na Donu. Měli dvě děti – Tamaru (pamětníkovu matku) a Igora. Během druhé světové války musela Tamara odjet transportem na nucené práce do Německa a Igor odešel do války. Fronta se přes město přehnala několikrát, bohužel i v období, kdy se Igorův děda Alexej léčil ve svém domě ze zranění. Babička ho ukryla ve sklepení, ale němečtí vojáci ho při druhé ofenzivě objevili a bez soudu popravili. Jejich syn Igor zemřel během bojů v Pobaltí. Pamětníkova babička zůstala v Rostově na Donu z celé rodiny sama a neměla z čeho žít, proto po válce prodala půlku domu. „Rodiče se v padesátém roce snažili babičku přestěhovat k nám, ale to vůbec nešlo. Navíc se mamince po rodné zemi stýskalo, babička jí v balíčcích posílala chalvu a sušené ryby. Maminka se chtěla vrátit domů, ale do Rostova na Donu nebylo vůbec jednoduché se dostat. Jisté uvolnění přišlo až po Stalinově smrti. A tak jsme se v třiapadesátém roce stěhovali – já, maminka a půldruhého roku stará sestra. Otci to nedovolili, že prý ho za námi pustí, až získá sovětské občanství,“ vysvětluje Igor Froněk.

Z hranice putovali do vězení 

Igorovi rodiče naplnili železniční vagon nábytkem a osobními věcmi a maminka s dětmi vyrazila na východ. Do Rostova na Donu ale nedojeli, v pohraničním městě Čop je z vlaku vysadili a odvezli do pevnostní věznice v Mukačevě. Přestože měli všechny dokumenty v pořádku, sovětské úřady je stejně musely prověřit. Nebyli tam zdaleka sami, věznice byla plná podobně zadržených navrátilců. „Nikdo nám neřekl, jak dlouho tam budeme. Hlídali nás, abychom neutekli, u vchodů byly strážní věže, a když jsem vyhodil vlaštovku z okna, tak z toho byl poprask, co že to vyhazuji za dokumenty. Mně bylo tenkrát sedm let, měl jsem za sebou první třídu ve Svitavách.  Ale v mukačevské věznici žádná škola nebyla. Vůbec jsme měli problém se domluvit. Byli tam navrátilci z celé Evropy, Palestinci a Židé, ale třeba i lidi z Austrálie,“ vzpomíná na zadržení Igor Froněk.

V Igorově mamince rostla zlost, ale naštěstí se jí podařilo kontaktovat matku v Rostově na Donu, aby převzala zapečetěný vagon s věcmi, který na rozdíl od nich do Rostova dorazil. Část osobních věcí jí poslala do Mukačeva zpátky, mimo jiné i stavebnici Merkur pro malého Igora, a poslala i peníze. „Peníze nám ale stejně k ničemu nebyly, nebyl tam žádný obchod. Jen jednou nás pustili s ozbrojeným vojenským doprovodem do města, abychom si koupili nějaké potraviny na trhu, protože jídlo ve věznici bylo strašné. Hlad jsme sice neměli, ale jídlo bylo fádní a velmi prosté. Byl jsem dítě a pohanková kaše mi nechutnala. Mizerné to bylo i s hygienou – jednou za týden jsme se mohli hromadně umýt ve společné lázni. Jednou z mála zábav bylo kino. Sice nám pouštěli válečné a budovatelské filmy, ale aspoň jsem se zdokonalil v ruštině,“ vzpomíná Igor Froněk. S přicházející zimou začal být problém s topením, na dvoře byla jedna kamínka, u kterých se všichni přes den ohřívali. Měli strach z opravdové zimy, ale naštěstí je na počátku prosince, po čtvrt roce věznění, propustili.

Rostov byl zahalen do černého sukna

Sedmiletý Igor Froněk ihned  po příjezdu onemocněl spálou, měsíc strávil na infekčním oddělení v nemocnici a další měsíc v karanténě kvůli malé sestře. „A když mne konečně pustili a já se dostal do města, byl jsem úplně konsternován tím, jak vypadalo. Rostov byl celý v černém flóru. Bylo třicet let od smrti Lenina!“ vypráví Igor Froněk.

Maminku Tamaru touha po návratu do vlasti po zážitcích z Mukačeva nadobro přešla a obratem začala vyřizovat povolení k vycestování ze země a návratu do Československa. Ale ani to nebylo nijak snadné. Po roce pustili za rodinou tatínka Karla a Froňkovi žili i s babičkou v půlce jejího domu v Rostově na Donu. Igor Froněk vzpomíná, že město v té době bylo plné zlodějů a válečných invalidů. „Po Stalinově smrti byla amnestie a město bylo plné loupežníků. Všechno jsme zavírali a v noci jsme nechodili ven. Babička jim říkala ‚vory a žuliky‘,“ vzpomíná Igor Froněk. V Rostově na Donu začal chodit do školy a jako cizinec to neměl snadné. „Strašně mě mlátili, byl jsem jinak oblečený, maminka mi dávala punčochy a rádiovku, ale ostatní děti měly kožené holínky a brigadýrky. Chtěl jsem být jako ostatní,“ vypráví.  

Kupodivu otci se v Sovětském svazu líbilo, hrál v orchestru estrádního divadla a o prázdninách s ním projezdil všechny kavkazské republiky. Potěšení z hudby se mu stalo obživou, ale i on cítil povinnost vrátit se  ke své matce, která zůstala v Československu. Nakonec jim právě ona pomohla vyřídit dokumenty nutné k návratu.

Vrátili se do Československa, ale se sovětským občanstvím

Do Československa se vrátili v roce 1955, nejprve do Svitav, kam za nimi po roce přijela i babička ze Sovětského svazu, a poté se celá rodina přestěhovala do Jeseníku, kde otec dostal práci úředníka v rudných dolech. „Ještě jednou jsem se do Rostova s maminkou vrátil. Asi v roce 1961 jsme jeli navštívit příbuzné a maminčiny známé. Byli jsme v rodině nějakého vyššího sovětského důstojníka a mě překvapilo jejich velkopanské chování. Bylo to jak za cara,“ přibližuje pamětník po letech své dojmy ze Sovětského svazu.  

V roce 1961 bylo Igoru Froňkovi patnáct let a musel požádat o občanský průkaz. Rodiče spolu s ním zvažovali, jaké občanství bude výhodnější a bezpečnější. A dohodli se, že si ponechá sovětské občanství především proto, aby nemusel absolvovat základní vojenskou službu. 

Igor Froněk se chtěl profesně věnovat divadlu, ale rodiče mu tyto plány rozmluvili a souhlasili se studiem filmařské školy v Čimelicích. „Tehdy se otevíraly Kavčí hory, ale já nechtěl do televize, protože jsem měl hrůzu z toho, že tam skončím jako technik někde za kamerou, a tak jsem si našel místo v Československém rozhlase v Hradci Králové. Moje budoucí žena tehdy ještě studovala pedagogickou školu a v lednu 1968 jsme se vzali,“ říká pamětník.

Bivoj nás poslal vysílat do Jednoty 

Igor Froněk byl sice ženatý, ale se svou ženou neměli kde bydlet. Většinu týdne spal v rozhlase, bytová situace byla v šedesátých letech katastrofální ve většině měst tehdejšího Československa. Svůj byt mu občas půjčoval režisér Josef Korbel. „A v jeho bytě mě taky zastihla zpráva o invazi. Běžel jsem do rozhlasu, do hlavní budovy ve Vrchlického ulici. Hlavní dramaturgyně Ilona Janská svolávala zaměstnance a s Bivojem organizovali další postup,“ vzpomíná na vyhrocenou atmosféru jednadvacátého srpna 1968. Bivoj byl tehdejší ředitel královéhradeckého rozhlasu Břetislav Balzar. Spolu s Ilonou Janskou obdivuhodně reagovali na krizový stav, podobný stavu válečnému. Vytvořili pět vysílacích týmů a rozmístili je do improvizovaných studií propojených s hlavním studiem ve Fuchsově vile, odkud se vysílání přepojovalo. „Navzájem jsme o sobě nevěděli, to bylo utajené. Mě poslali do Jednoty, bývalého sídla Českobratrské církve, kde jsme měli hudební studio, takže tam bylo veškeré vybavení. Vysílali jsme různé vzkazy a telefonáty a taky, co naši reportéři natočili v terénu. Bylo nás tam asi dvacet a lidi se o nás obdivuhodně starali. Po týdnu jsem se přemístil do hlavního studia do Vrchlického ulice. Chodili tam za námi lidé a povzbuzovali nás. Přišel třeba flétnista Václav Žilka a udělal hodinový vlastenecky laděný hudební pořad,“ vzpomíná Igor Froněk. 

Královéhradecké vysílání nakonec vypnuli a po deseti dnech se redaktoři z vysunutých pozic vrátili zpátky do Fuchsovy vily. Tušili, že celá akce bude mít nějakou dohru. Nejprve dostali ocenění za mimořádné nasazení, ale do roka téměř všichni přišli o práci. „Názory lidí v rozhlase během Pražského jara byly různé, někteří změny nepodporovali, ale v srpnu 1968 táhli všichni za jeden provaz,“ vzpomíná Igor Froněk na vyhrocené období a zároveň dodává, že do roka bylo všechno jinak.

Prověrkami prošel, ale ne nadlouho

Famózní akce královéhradeckého Československého rozhlasu, dramaturgyně Janské, ředitele Balzara a celé  redakce nezůstala bez odplaty. Mezi prvními vyhodili Ilonu Janskou, která strávila dalších dvacet let jako uklízečka na královéhradecké patologii. Nedlouho po ní přišel o místo i ředitel a poté ostatní při prověrkách, které posuzovaly míru jejich loajality. Když se u prověrek ptali na příjezd vojsk Igora Froňka, řekl jim, že je Evropan a že se cítí být demokratem. „Jako by to neslyšeli. Na to, jestli s příchodem souhlasím, se raději neptali. Nemohl jsem bouchnout do stolu – byl jsem ženatý a měli jsme malé dítě. Když pak přišel po roce kovaný komunistický ředitel, řekl mi, že sice nejsem ve straně, ale že se mnou budou jednat jako se straníkem,“ říká Igor Froněk. 

Přišla výměna lidí i programu

Po prověrkách přišli do rozhlasu noví zaměstnanci a změnila se i výroba pořadů. „Točily se hovadiny a člověk byl šťastný, když mohl točit něco pěkného, ale takovou práci nám Pražáci pouštěli jen zřídka, protože sami jí měli málo. Mojí první režisérskou prací byl životopis Václava Kopeckého, českého Goebbelse. Koukal jsem na to a nevěděl, co s tím dělat. Strašně jsem se za to styděl,“ přibližuje normalizační dobu Igor Froněk. Chtěl být režisérem a studovat FAMU nebo DAMU (Filmovou nebo Divadelní akademii múzických umění), na to ale potřeboval souhlas stranických orgánů. Ty v zásadě nebyly proti, ale vymínily si, že před tím Igor Froněk absolvuje VUML (Večerní univerzitu marxismu-leninismu). „Tak jsem se tam přihlásil, ale nechodil jsem tam,“ říká. Občas se mu podařilo propašovat do vysílání skladby, které normalizační cenzoři neschválili. Někdy to prošlo, ale někdy dostal důtku. O prémie přišel například za to, že po básni Jiřího Wolkera zařadil píseň Johna Lennona „Working Class Hero“ (Hrdina dělnické třídy). Normalizační tlak ale neblaze působil na jeho psychiku. „V sedmasedmdesátém roce jsem byl úplně na dně, cítil jsem, že bych měl podepsat Chartu, protože jsem s ní plně souzněl, ale nemohl jsem to udělat rodině, která na perzekuci, která by přišla, nebyla vůbec připravená. Měl jsem i vážné osobní problémy a věčné trable od vedení, tak to skončilo tak, že mě v roce 1978 nakonec stejně vyhodili,“ říká Igor Froněk.

Velmi obtížně hledal nové zaměstnání. Po půl roce, kdy mu hrozil trestní postih za příživnictví, získal práci fotografa v komunálních službách. „Ale po dvou dnech mi řekli, že mám černý puntík a že mě vzít nemůžou. A tak jsem nakonec skončil na poště a rok třídil dopisy,“ vzpomíná.

V roce 1979 se mu podařilo získat práci zvukaře v souboru Jiřího Srnce, který se svým černým divadlem pravidelně vyjížděl do ciziny. Soubor Jiřího Srnce byl i v éře socialismu světově proslulý, patřil pod Pragokoncert a Československo z něho mělo nezanedbatelný valutový příjem. „Proto zavírali oči nad tím, že čas od času někdo za hranicí zůstal, a Srnec z toho nikdy závažnější problémy neměl. Ale ty zahraniční šňůry byly třeba na čtvrt roku a to bylo pro moji rodinu moc dlouhé. A tak jsem přešel do souboru Linha Singers, který byl také pod Pragokoncertem,“ vysvětluje pamětník. Tam podle svých slov zažil nejkrásnější čtyři roky, kdy dělali soudobou hudbu, kterou psali autoři přímo pro soubor Linha Singers – Petr Eben, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha nebo Sylvie Bodorová. Měli sice velmi špatnou techniku, staré Tesla sloupky a obehrané bedny, ale Igora Froňka práce pro Linha Singers velmi bavila, protože tvořil výsledný zvukový obraz. 

Čtyři dny navíc ve Francii mu spočítali

Několik let žádal Igor Froněk o výjezdní doložku, která byla nutná k výjezdu do zahraničí. A v roce 1979 ji skutečně dostal. „Jeli jsme s manželkou po Francii takové vlastní Tour de France, takže na kolech. Ale vezměte na vědomí, jaká jsme tenkrát měli kola... Stále jsem něco spravoval, a tak to dopadlo tak, že jsme se vrátili o čtyři dny později, než nám dovolovala výjezdní doložka,“ konstatuje. Po návratu dostali předvolání na Státní bezpečnost (StB), aby svůj prohřešek vysvětlili. A zatímco paní Froňkovou nechala státní tajná policie poměrně brzy na pokoji, Igora Froňka si od té doby zvala k pohovoru velmi často. „Tvrdili mi, že vědí, že chceme emigrovat a že mi v tom nebudou bránit. To byl úplný nesmysl. Chtěli, abych navázal kontakt s Jirkou Dostálem, po kterém jsem po jeho emigraci zdědil garsonku. Navíc mi pořád vyhrožovali, že mi neprodlouží povolení k pobytu, protože jsem měl pořád sovětské občanství,“ vysvětluje pamětník a zdůrazňuje, že StB nikdy nepodepsal souhlas se spoluprací. Státní bezpečnost na něho jako prověřovanou osobu vedla spis od listopadu 1979, po půl roce ho převedla na signální svazek pod krycím jménem Ivo (KR-984675 MV) a od roku 1983 vedla Igora Froňka jako agenta pod krycím jménem Vopršal (dohledatelné dle i-badatelny, viz registrační protokoly StB a svazek reg. č. 21169 Hradec Králové – záznamy o nedochované archiválii; svazek byl zničen v prosinci 1989). „Nic jsem jim nepodepsal. Když jsem to po revoluci zjistil, chtěl jsem se soudit. Požadoval bych finanční satisfakci. Ale nakonec jsem to nechal být. Já mám čisté svědomí,“ reaguje na své jméno v registračních protokolech StB dochovaných v Archivu bezpečnostních složek ČR Igor Froněk. Sovětského občanství se zřekl až po rozdělení Československa v roce 1993, protože se sovětským pasem už nemohl ani na Slovensko. 

Po sametové revoluci byl u zrodu regionální televize

V souboru Linha Singers pracoval až do roku 1991 a částečně se po revoluci vrátil i k práci pro rozhlas. Na počátku devadesátých let stál u zakládání východočeské regionální televize. S kolegy zkoušeli propojit rozhlas s přenosem obrazu, ale praxe je přivedla ke zjištění, že tyto formy dokumentační práce nelze dělat souběžně. Do kabelové regionální televize vložili investoři finance, ale jejich představy o vysílání se výrazně lišily od představ Igora Froňka. Ten těžce hledal odborníky, kteří by se v porevolučních letech orientovali v oboru. Spojil se s pedagogickou fakultou v Hradci Králové, která měla vlastní studio, ale vedení školy vznikající projekt nepodpořilo. Vlastníci investovali do zařízení, ale programová výroba je podle pamětníka nezajímala. „Vrcholem všeho byla zakázka pro Pardubický kraj, kvůli které jsme skončili u soudu. Soud jsme sice vyhráli, ale finančně jsme tratili tolik, že jsem podnikání v tomto oboru ukončil,“ konstatuje pamětník. 

Na závěr Igor Franěk říká, že na paměť národa v obecném slova smyslu nevěří. „Jak jinak pochopit dnešní Maďarsko a jejich postoj k válce na Ukrajině, když víme, co se u nich dělo v padesátých letech? Říkám si, že u nás, ve vztahu k Ukrajině, je to ještě dobré. A můj vztah k Rusku? Myslím, že pojem ruská duše je úplný blábol. Odvolává se na ni spousta velikánů, ale přitom vzývají Západ. Žijí v bludu. Šachista Kasparov nemá s ruským etnikem nic společného, po matce ani otci, nicméně o sobě tvrdí, že je Rus. To Nikita Michalkov (ruský herec a režisér) přímo servilně píše, že jedině Putin vede Rusko správným směrem. A proto nevidím pro Rusko světlo na konci tunelu,“ končí své vyprávění pro Paměť národa Igor Froněk.