Otomar Dvořák

„Ale u mě to bylo jiné trošku, protože já jsem rád maloval příběhy. Protože jako dítě už, aniž jsem tušil, tak jsem dělal komiksy. Dělal jsem prostě série různých obrázků, které jsem potom ukazoval rodičům a různým lidem, ale musel jsem k tomu vyprávět. A říkal jsem: 'A teď tadyhle ten hrdina, a teď tadyhle ho přepadli tygři a tadyhle padl z lodě do moře a žraloci. Jo, já jsem měl rád tyhlety dobrodružné příběhy hrozně, když jsem se naučil číst, tak jsem hrozně četl. To byla moje jediná vášeň. Já jsem jinak do školy moc rád nechodil, ale matematika – to mě dost deptalo, ale když jsem se naučil číst, tak jsem přečetl všechno, co jsme měli doma. Pak jsem si půjčoval knížky a tak dále. Někteří učitelé mě v tom podporovali, ale bohužel teda jenom někteří.“

„Tady už se dostávám ke svým prvním osobním vzpomínkám, protože pro mě ten život v téhle vile byl obrovské dobrodružství. Trošku asi mě i utvářel do budoucna, protože co si vzpomínám, to už jako malý, takové ty matné vzpomínky. Tam totiž byla ta výhoda, pro nás jako děti, že ta vila stála v krásném obrovském parku. Ten už dneska neexistuje, tam místo toho vznikly nové tovární haly. Tuhle jsem šel tam kolem, tak tam zůstalo jenom pár původních stromů, které rostly na pokraji, takový velký smrk, a jinak je to všechno zastavěné, všechno zplanýrované, ale původně tam byla nádherná zahrada, taková směrem k těm Hořovicím, vysloveně s fontánou a s různými sochami, ty už tam tenkrát nestály, jenom podstavce. Totiž v době, kdy už jsme tam jako děti byli, tak byla silně zdevastovaná, ta zahrada. To už [byla] zpustlá, prostě ty ovocné stromy, to už bylo zplanělé, ale pro nás, pro kluky to bylo naopak tím lépe, protože to bylo něco takového pro nás, jak známe třeba tu Trnkovu Zahradu, ten příběh jako zakázaná zahrada, takže tady za plotem... Ale my jsme tam byli jako domorodci, takže jsme měli taková privilegia... Tam jsme pořád prolézali ty houštiny a hráli jsme si tam na indiány a podobně a jako plné zážitků.“