Otomar Dvořák

* 1951

  • „Anebo tam přišel uhlazený pán, inteligentní vysoce, to od pohledu bylo vidět, měl koženou bundu – to je zvláštní, že nosili kožené bundy, to byli estébáci. A přinesl seznam kapel, které určitě musíme zakázat, protože jsou nežádoucí a nesmějí vystupovat na okrese, a musíme všem těm národním výborům říct, že je nesmějí na tanečních zábavách povolovat. Dobře, no tak dobře, tak jsem si ten seznam vzal a první, co jsem udělal, pozval jsem si ty šéfy těch souborů jednotlivých a řekl jsem: ‚Heleďte, máte průser, někdo vás asi prásknul nebo co, prostě nesmíte vystupovat. Jediné, udělejte tu věc, sežeňte si jiného zřizovatele a změňte si název. Než na to někdo přijde, tak zase dva roky budete v pohodě hrát.' Takže takhle my jsme to řešili a nejhorší na tom bylo, to byla teda dost sviňárna bych řekl, že tahle udání mnohdy chodila od konkurenčních kapel. To bylo hrozné, členové nějaké rockové kapely, ti by měli všichni držet při sobě, a oni napsali udání na ty druhé, že mají neschválený repertoár a že hrajou nežádoucí novou vlnu a nosí nějaké masky a že to by se nemělo, a normálně to poslali na ten odbor a ještě výš, na kraj. No, s tím se nedalo nic dělat.“

  • „Ale u mě to bylo jiné trošku, protože já jsem rád maloval příběhy. Protože jako dítě už, aniž jsem tušil, tak jsem dělal komiksy. Dělal jsem prostě série různých obrázků, které jsem potom ukazoval rodičům a různým lidem, ale musel jsem k tomu vyprávět. A říkal jsem: 'A teď tadyhle ten hrdina, a teď tadyhle ho přepadli tygři a tadyhle padl z lodě do moře a žraloci. Jo, já jsem měl rád tyhlety dobrodružné příběhy hrozně, když jsem se naučil číst, tak jsem hrozně četl. To byla moje jediná vášeň. Já jsem jinak do školy moc rád nechodil, ale matematika – to mě dost deptalo, ale když jsem se naučil číst, tak jsem přečetl všechno, co jsme měli doma. Pak jsem si půjčoval knížky a tak dále. Někteří učitelé mě v tom podporovali, ale bohužel teda jenom někteří.“

  • „Tady už se dostávám ke svým prvním osobním vzpomínkám, protože pro mě ten život v téhle vile byl obrovské dobrodružství. Trošku asi mě i utvářel do budoucna, protože co si vzpomínám, to už jako malý, takové ty matné vzpomínky. Tam totiž byla ta výhoda, pro nás jako děti, že ta vila stála v krásném obrovském parku. Ten už dneska neexistuje, tam místo toho vznikly nové tovární haly. Tuhle jsem šel tam kolem, tak tam zůstalo jenom pár původních stromů, které rostly na pokraji, takový velký smrk, a jinak je to všechno zastavěné, všechno zplanýrované, ale původně tam byla nádherná zahrada, taková směrem k těm Hořovicím, vysloveně s fontánou a s různými sochami, ty už tam tenkrát nestály, jenom podstavce. Totiž v době, kdy už jsme tam jako děti byli, tak byla silně zdevastovaná, ta zahrada. To už [byla] zpustlá, prostě ty ovocné stromy, to už bylo zplanělé, ale pro nás, pro kluky to bylo naopak tím lépe, protože to bylo něco takového pro nás, jak známe třeba tu Trnkovu Zahradu, ten příběh jako zakázaná zahrada, takže tady za plotem... Ale my jsme tam byli jako domorodci, takže jsme měli taková privilegia... Tam jsme pořád prolézali ty houštiny a hráli jsme si tam na indiány a podobně a jako plné zážitků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.11.2024

    (audio)
    délka: 02:15:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.12.2024

    (audio)
    délka: 02:01:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udání na režimu nepohodlné muzikanty chodila od konkurenčních kapel

V mládí
V mládí
zdroj: Archiv pamětníka

Otomar Dvořák, spisovatel, scénárista, dramaturg a herec, se narodil 14. ledna 1951 v Praze-Podolí rodičům Otomaru a Marii, rozené Šénové. Otec pracoval v Továrně obráběcích strojů (TOS) a zajímal se o techniku a astronomii, byl mezi zakladateli hvězdárny v Žebráku. V tomto městě rodina žila ve vile bývalého majitele TOS Josefa Volmana. Už v dětství Otomar Dvořák kreslil komiksy, vymýšlel dobrodružné příběhy a natáčel krátké filmy. Po ukončení devítiletky se vyučil frézařem, poté byl přijat na průmyslovou školu. V srpnu 1968 se stal přímým svědkem dramatických událostí spojených s invazí armád Varšavské smlouvy. Roku 1975 ho přijali na dálkové studium Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze (FAMU), obor scenáristika a dramaturgie. V té době již publikoval povídky v časopisech a pracoval v Okresním kulturním středisku v Berouně. Po absolutoriu krátce působil jako asistent režie na Barrandově, následně se stal zaměstnancem kulturního střediska (KS) pro Prahu-západ a současně inspektorem na odboru kultury. Měl na starosti dozor nad divadelními a kulturními soubory. Zažil udávání kapel jinými muzikanty z konkurenčních důvodů. Zapojil se do divadelních aktivit, točil krátké filmy a videoklipy. Až do roku 1989 byl dramaturgem divadla Semafor. V 90. letech měl menší herecké příležitosti, například ve filmu Tankový prapor. Věnoval se novinářské a publikační činnosti v nakladatelství Ivo Železný a časopise Fantastická fakta. Se svou druhou ženou, výtvarnicí Evou Zajícovou, spolupracovali na představeních v Městském divadle ve Zlíně. Pro Českou televizi vytvořil několik dokumentárních seriálů s historickou tematikou. Nejrozsáhlejší je jeho spisovatelská tvorba, věnoval se jak literatuře faktu, tak i beletrii inspirované zejména historií i zážitky z cest a z dětství. V roce 2024 žil v Praze.