Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otomar Dvořák (* 1951)

• narodil se 14. ledna 1951 v Praze-Podolí, dětství strávil v Žebráku

• po ukončení základní školy se vyučil frézařem

• byl svědkem událostí po invazi vojsk Varšavské smlouvy v Žebráku

• vystudoval dálkově FAMU, scenáristiku a dramaturgii

• pracoval v kulturním středisku v Berouně, poté v KS pro Prahu-západ

• působil jako inspektor pro dozor nad kulturními produkcemi

• do roku 1989 byl dramaturgem divadla Semafor

• ztvárnil několik menších rolí

• spolupracoval s Městským divadlem ve Zlíně

• pracoval v nakladatelství Ivo Železný a psal do časopisu Fantastická fakta

• pro Českou televizi připravil dokumentární historické seriály

• je autorem více než šesti desítek knih, literatury faktu i beletrie

Otec Otomara Dvořáka byl muž mnoha talentů, nadaný nejen technicky, ale i výtvarně. Umělecké sklony po něm syn zřejmě podědil. Ačkoliv se vyučil frézařem a vystudoval průmyslovku, jeho další kroky vedly na FAMU a během života působil jako scénárista, herec, textař, novinář, dramatik a spisovatel. Jako zaměstnanec kulturního střediska se už za normalizace dostal do úzkého kontaktu s neoficiální kulturou, zejména hudebníky a divadelníky. Před sametovou revolucí pracoval v divadle Semafor a po pádu komunistického režimu mohl naplno uplatnit všechny své talenty, zejména ten spisovatelský. Publikoval desítky beletristických knih a věnoval se i literatuře faktu, především v oblasti historie a neobjasněných záhad. 

Žili jsme vesmírem, hvězdami

Otomar Dvořák se narodil 14. ledna 1951 v Praze v podolské porodnici rodičům Marii, rozené Šénové, a Otomaru Dvořákovým. Otcova rodina pocházela z Táborska, kde hospodařila na statku a jméno Otomar se v něm dědilo. Když otec studoval na průmyslovce v Plzni, bydlel u babičky Špísové v Hořovicích a cestou se ve vlaku seznámil se svou budoucí ženou. Ta byla z rodiny provazníka, který byl zaměstnán v Matouškově továrně v Cerhovicích. 

Po válce se rodiče vzali, a protože otec pracoval v Továrně obráběcích strojů (TOS) Žebrák, dostal přidělený byt ve vile bývalého majitele TOSu, Josefa Volmana. „Ta vila stála v krásném obrovském parku s fontánou a různými sochami, i když v té době už byla zpustlá, ovocné stromy zplanělé. Ale pro nás kluky to bylo něco jako z Trnkovy Zahrady, my jsme tam byli domorodci a prolézali jsme houštiny a hráli jsme si na indiány,“ vzpomíná na okolí vily, které bylo rájem pro děti. V roce 1955 se totiž narodila ještě mladší sestra Marie. Bydlení ve vile bylo romantické, ale nepraktické, v bytě nebyla koupelna, takže stěhování do nových bytovek, které musel otec stavět částečně svépomocí, bylo pro rodinu úlevou. Děti si místo zahrady užívaly neupraveného okolí, sáňkování na hromadách hlíny a bruslení na loužích. 

Otec Otomar Dvořák byl technicky velice nadaný a zajímal se o astronomii. S přáteli si sestrojil výkonný dalekohled, pod záštitou závodního klubu Revolučního odborového hnutí (ROH) pořádali přednášky a pozorování. „Žili jsme vesmírem, hvězdami,“ vzpomíná pamětník. Klubu se dokonce podařilo zřídit na kopci Kozel nad Žebrákem hvězdárnu, která dodnes funguje. Tatínek byl také dobrý kreslíř, jeho talent podědila také sestra Marie, ta se později stala malířkou. Malý Otomar si brzy poté, co se naučil číst a psát, začal vymýšlet vlastní příběhy. Jeho prvním kresleným dílem byl komiks, kde k obrázkům musel vyprávět děj. „Moje první dílo bylo Dobrodružství v pralese, byly tam kratičké kapitolky a všichni hrdinové vždycky na konci zahynuli. Ve škole jsem se díval z okna, snil jsem si. Já jsem jinak do školy moc rád nechodil, matematika mě dost deptala, ale když jsem se naučil číst, tak jsem přečetl všechno, co jsme měli doma,“ vypráví o nadšení pro dobrodružné příběhy, pro což měl ve škole pochopení jen málokterý z učitelů. K jeho zájmům přibylo záhy i natáčení krátkých snímků 16mm kamerou. Po ukončení deváté třídy se Otomar Dvořák hlásil na filmovou průmyslovku, ale protože ho nevzali, nastoupil do učení v ČKD a vyučil se frézařem. 

Když na nás mířil kulomet, byl to hrozný pocit

Během učení zažíval rozmach svobodné kultury a uvolnění v době pražského jara. S kamarády pořádali první diskotéky, psal texty písní k jejich hudbě. Pak ovšem přišlo horké léto. Ráno 21. srpna 1968 ho vzbudila matka s tím, že Rusové, respektive armády spřátelených zemí, překročili hranice Československa. Jako mnozí jiní se i Otomar Dvořák se svými vrstevníky pokoušel s vojáky mluvit, přesvědčovat je a nakonec podnikat protestní akce. Při jednom pokusu žebráckých občanů poslat obrněné transportéry místo na Prahu opačným směrem se ocitl v dramatické situaci. „Přeházeli jsme všechny směrovky, aby se zmátli. Na křižovatce směrem na Prahu byl velký dav, najednou od Točníku jela kolona pásových transportérů s kulometem nahoře. Dav lidí ucpal tu ulici, aby je zablokoval, teď viděli, že je tam plno lidí, tak zastavil. A najednou začal otáčet tou kulometnou věží na nás. To jsem zažil poprvé a naposledy v životě ten hrozný pocit, když na vás míří kulomet, a teď jsem věděl, že to má asi nabité. Nebylo kam uskočit, lidi začali ječet a tlačili se pryč, a on zarejdoval a aby si to zkrátil, přejel roh nového chodníku. Jenom vidím, jak se ty obrubníky takhle zvedly, zlomily a spadly dolů,“ vybavuje si živě chvíle strachu pamětník. Veškeré naděje na odchod nezvaných vojáků časem pohasly, rok 1969 také vnímal jako velmi depresivní, zejména s ohledem na čin Jana Palacha a potlačení protestů na první výročí okupace. Nastávala normalizace, která však pro většinu lidí ničím normálním a příjemným nebyla. 

Udání chodila od konkurenčních kapel

Otomar Dvořák nastoupil na průmyslovou školu, ještě se krátce mohl s kamarády věnovat skautingu, ale ten brzy nahradil Socialistický svaz mládeže (SSM). Po maturitě rok pracoval v TOSu jako plánovač, v roce 1974 se znovu hlásil na FAMU. Tam ho přijali, protože se však mezitím oženil a se svou první manželkou čekali narození dcery, požádal o dálkové studium. Aby rodinu uživil, pracoval v Okresním kulturním středisku v Berouně. Na FAMU docházel jen jednou týdně, vybral si obor scenáristika a dramaturgie, protože v té době mu už publikovali povídky. Po absolutoriu stále pracoval v Berouně, kde měl na starosti ochotnické divadlo. Nakonec však musel odejít a byl tři měsíce bez práce, než se stal asistentem produkce na Barrandově. U režiséra Jiřího Hanibala pracoval na filmu pro mládež „Leť, ptáku, leť!“. Poté nastoupil do Kulturního střediska Praha-západ a současně získal byt v Libčicích nad Vltavou s podmínkou, že se stane inspektorem odboru kultury. Tato pozice, obávaná ze strany umělců, mu paradoxně přinesla možnost seznámit se s mnoha divadelníky a hudebníky a pomáhat jim. 

Státní dozor závisel na iniciativě lidí na odboru kultury, Otomar Dvořák se zakázaným kapelám snažil situaci ulehčit, pokud to šlo. „Řekl jsem: ‚Heleďte, někdo vás asi prásknul, prostě nesmíte vystupovat. Sežeňte si jiného zřizovatele a změňte si název. Než na to někdo přijde, tak zase dva roky budete v pohodě hrát.‘ Nejhorší na tom bylo, že udání mnohdy chodila od konkurenčních kapel. To bylo hrozné, členové nějaké rockové kapely – měli by všichni držet při sobě, ale oni napsali udání na ty druhé, že mají neschválený repertoár, že hrajou nežádoucí novou vlnu a nosí nějaké masky a že to by se nemělo, a normálně to poslali na ten odbor a ještě na kraj, takže s tím se nedalo nic dělat,“ vypráví, jaké poměry panovaly v normalizačních kulturních zařízeních. 

Díky svému zaměstnání se věnoval také divadelní činnosti s amatérskými soubory, s Pavlem Bártou natáčel také amatérské a experimentální filmy. Vrcholem jejich spolupráce byl videoklip k písni „Snaživec“ od Pražského výběru. Otomar Dvořák v 80. letech pracoval jako dramaturg v divadle Semafor, kde tehdy fungovaly tři soubory. Podílel se například na inscenacích „Vetešnictví“ nebo „Na poříčí dítě křičí“. Z divadla odešel pár měsíců před pádem režimu v listopadu 1989. 

Člověk se odpíchne od reality, ale ve fantazii domýšlí věci

Konec totalitní vlády jedné strany v listopadu 1989 uvítal, spolu s kolegy z divadla Semafor naplno a v euforii prožíval revoluční dění na Václavském náměstí a v jeho okolí. S pádem komunistického režimu se tvůrčím a podnikavým lidem otevřely netušené možnosti, pamětník se mohl naplno zabývat činnostmi, které ho bavily. V 90. letech dostal několik příležitostí jako herec, např. hrál generála Nikitěnka ve filmu „Tankový prapor“, s Jiřím Wimmerem účinkoval v pořadu „Horor aneb četba na dobrou noc“. Účinkoval také ve filmu „Pražákům, těm je hej“. Věnoval se hlavně publikační a novinářské činnosti, psal do časopisu Fantastická fakta o záhadách a tajemných jevech. V nakladatelství Ivo Železný měl jako redaktor na starosti edici Rodokaps, vydal několik westernů a fantasy publikací pod pseudonymy. 

V 90. letech spolupracoval v Městském divadle Zlín na několika hrách, zejména muzikálu Frankenstein, uplatnil se i jako herec. Ve Zlíně s ním pracovala i manželka Eva Zajícová jako výtvarnice. Do roku 2024 vytvořil několik pořadů pro Českou televizi, zejména Magazín záhad, dokumentární seriály Vodní svět Jakuba Krčína a Jan Žižka z Trocnova (s Janem Bauerem). V roce 2024 chystal podobný vícedílný dokument o příběhu svatého Václava.

Hlavním těžištěm jeho činnosti byla vždy literární tvorba. Napsal asi tři desítky knih, které by bylo možné zařadit pod literaturu faktu, cestopisy nebo historické místopisy. Vytvořil i přibližně stejný počet beletristických děl, v poslední době zejména s historickou tematikou. Cení si zejména románu o Karlu Jaromíru Erbenovi „Vřeteno osudu“, románu z rudolfinské Prahy „Císař alchymistů“, knih inspirovaných různými historickými obdobími a díla „Hvězdní pavouci“ (2021), které je inspirováno autobiografickými zážitky z dětství ve Volmanově vile. 

„Člověk se odpíchne od reality, drží se jí, ale ve fantazii domýšlí věci. Mám rád lidovou magii, folklorní tradice, návrat ke kořenům, co je v podvědomí,“ odpovídá Otomar Dvořák na otázku, z čeho ve své tvorbě čerpá. „Lidi by měli víc studovat historii, politici i ekonomové, zjistili by, kam některá rozhodnutí vedou,“ vysvětluje jeden z důvodů svého zaujetí pro historii. 

V roce 2024 žil Otomar Dvořák v Praze, chystal se dokončit seriál o svatém Václavovi a pracovat na velkém historickém románu.