Eva Císařová

* 1940

  • „A jak myslíte, že jsme se stravovali [s manželem] v tý době? Chodili jsme, včetně celého mého těhotenství, jsme chodili do menzy, tam jsme si kupovali z mých peněz, co mi dávali moji rodiče, jsme si kupovali oběd a večeři. Báječný bylo, že polívky jsme si mohli nabrat, kolik jsme chtěli, i chleba taky. A o ostatní jídlo jsme se prostě podělili napůl. A k večeři to bylo totéž. Tak jsme dostali jednu paštiku, k tomu jsme si nabrali čtyři krajíce chleba a z toho jsme žili. Dokud jsem neskončila školu, tak v sobotu a v neděli nás pozvali moje rodiče na oběd, to bylo jednoduchý. Nebo mamka koupila třeba kuře nebo řízek nebo něco takovýho.“

  • „Pak jsem shodou okolností jednou se z oken našeho bytu dívala, když nekonečnej průvod Němců, a bylo jich teda dost, když ten nekonečnej průvod, já nevím, jestli to byli i ty z Broumova nebo jenom hronovský, to nevím. Vlastně šli pod našimi okny na nádraží, na odsun. A teď jste viděla ty kočárky dětský naplněný peřinama, táta s mámou obrovskej ruksak na zádech, děti v náručí, mrňavý děti za ruku, klopýtají… Musím vám říct, že na to do smrti nezapomenu. To byla taková strašlivá tíseň, která mě přepadla, když jsem to viděla, že mi to nikdy už nevymaže se z hlavy. Hrozně nepříjemný to bylo, hrozně.“

  • „To je taky ještě dojem z války, že mamka má prostě v gauči, tam, co se normálně ukládají rezervní lůžkoviny, tak má v gauči prostě sbalenej kufřík, ve kterým má spořitelní knížky, všechny doklady, křestní listy, oddací list a prostě tyhlety záležitosti. A deky pro mě a pro mou sestru. Takže to prostě ve chvíli, kdy byl nálet, tak prostě jenom otevřela gauč, všecko to vytahala a šly jsme dolů do sklepa. Tam jsme to strávily, samozřejmě, že jsme se bály, pochopitelně. Ale víte vlastně, děti mají, malý děti mají zvláštní schopnost prožívat i nějakým optimističtějším způsobem nežli dospělí. Takže v tom sklepě jsme si to nakonec užily a zapomněly jsme, proč tam jsme vlastně, protože s námi tam byl dědeček jedný naší kamarádky, která bydlela s námi v domě, která byla o rok starší nežli já a která už chodila do školy. A dědeček říkal: ‚Budeme si hrát na školu.' No já a moje sestra jsme neuměly psát a číst, pochopitelně. Ale pak jsme si hráli na školu, a když viděl, že pořád jsme stísněné, tak říkal: ‚Holky, nebojte se, jestli bude něco padat, tak to budou koláče.' Což byla pro nás hrozná vzácnost v tý době.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.09.2024

    (audio)
    délka: 02:04:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.10.2024

    (audio)
    délka: 01:58:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svět vám připadá, že stojíte na tekutých píscích

Eva Císařová, 1988
Eva Císařová, 1988
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Císařová se narodila 2. března 1940 v Žabokrkách u Hronova rodičům Jindřišce, rozené Hájkové, a Janovi Machovým. Otec pracoval jako inženýr v Žabokrkách ve slévárně Mach a Fišer, firma patřila vzdálenému příbuznému Alfonsu Machovi. Zažila konec druhé světové války v Hronově a odsun německých obyvatel. Už jako malá hrála s tatínkem divadlo. Po znárodnění firmy si otec založil patentovou kancelář, ale i o tu přišel a pracoval na haldě uhelného dolu v Malých Svatoňovicích. Roku 1953 se rodina odstěhovala do Prahy. Eva Císařová navštěvovala jedenáctiletku na Strossmayerově náměstí, zajímalo ji herectví i technika. V roce 1957 se rozhodla pro studium Divadelní fakulty Akademie múzických umění (DAMU). Její ročník vedl Vítězslav Vejražka, výuka i představení byly poplatné tehdejší době. Během studia se seznámila s budoucím manželem, režisérem Gerikem Císařem, vzali se roku 1960. O rok později se narodil první syn a Eva Císařová úspěšně absolvovala. Získala angažmá v Mostě, synka musela nechat u maminky v Praze, zatímco manžel pracoval v Příbrami. Poté oba dva krátce působili v jihlavském divadle a od roku 1963 přešli do divadla v Kladně. Po narození druhého syna se rozhodla hereckou kariéru koncem roku 1966 ukončit, v roce 1971 se jim narodila dcera. Manžel zůstal na Kladně až do důchodu, i když se za normalizace potýkal s cenzurou, celkem realizoval 99 inscenací. Eva Císařová pracovala v družstvu invalidů, v Čedoku a v Ústavu teorie a praxe žurnalistiky Univerzity Karlovy. Sametová revoluce v roce 1989 předčila jejich očekávání a tvůrčí svobodu uvítali s nadšením. Do roku 1996 byla redaktorkou v hudebním vydavatelství Panton, poté pomáhala manželovi, který se až do své smrti v roce 2022 věnoval překladatelské práci. Eva Císařová žila v roce 2024 v Černošicích.