Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Císařová (* 1940)

• narodila se 2. března 1940 v Žabokrkách u Hronova

• zažila konec války a odsun německých obyvatel

• otec musel odejít ze znárodněné slévárny i patentové kanceláře, pracoval na uhelné haldě

• roku 1953 se rodina přestěhovala do Prahy

• v roce 1957 začala studovat herectví na DAMU

• v roce 1960 se vdala za režiséra Gerika Císaře

• roku 1961 ukončila studia a narodil se jim syn

• působila v divadle v Mostě, s manželem v Jihlavě a od roku 1963 v Kladně

• po narození syna v roce 1966 hereckou kariéru ukončila

• pracovala krátce v družstvu invalidů, v Čedoku a poté v Ústavu teorie a praxe žurnalistiky UK

• po sametové revoluci v roce 1989 pracovala do roku 1996 ve vydavatelství Panton

• později pomáhala manželovi s překladatelskou činností

• s manželem vychovali dva syny a dceru

• v roce 2024 žila v Černošicích

Evě Císařové byly tři roky, když poprvé stála na prknech, která znamenají svět, na jevišti divadla. V Hronově nedaleko Náchoda existovala silná ochotnická tradice a její tatínek se kulturního dění účastnil. Ani po přestěhování do Prahy Evu Císařovou vášeň pro divadlo neopustila, a ačkoliv se po maturitě rozhodovala mezi technickým směrem a herectvím, vyhrála divadelní fakulta. V podmínkách normalizačního Československa si však herci nemohli příliš vybírat, kde a co budou hrát. Po narození syna tak musela dojíždět do divadla v Mostě, později do Jihlavy a Kladna. Když přišel na svět druhý syn, učinila těžké rozhodnutí a hereckou kariéru opustila.

Němce shromaždovali před odsunem v židovských továrnách

Eva Císařová se narodila 2. března 1940 v Žabokrkách u Hronova rodičům Jindřišce, rozené Hájkové, a Janovi Machovým. „Když jsem se narodila, babička se otočila na dědečka a řekla: ‚Pepo, to dítě nevydrží.‘ Byla to špatná předpověď, díkybohu jsem vydržela skoro do osmdesáti pěti,“ směje se pamětnice.

Rodiče měli svatbu v roce 1938, maminka byla z měšťanské rodiny, tatínek pocházel z chudších poměrů. Byl geometrem, ale pracoval v Žabokrkách ve slévárně Mach a Fišer, firma patřila jeho vzdálenému příbuznému Alfonsu Machovi. Tatínek byl prý členem domobrany, která se zformovala během příprav na obranu republiky před nacistickým Německem, a na svých klidných hlídkách vyřezával figurky betléma. Mobilizován v roce 1938 nebyl, neboť měl nemocné srdce. 

Rodina maminky utekla před válkou z neklidného pohraničního Znojma do podobně nejisté atmosféry Sudet na severovýchodě Čech. Rodiče maminky žili během války v Praze, kde je malá Eva navštěvovala, poté se vrátili do Znojma, aby nalezli byt vybrakovaný sovětskými vojáky. Roku 1941 se rodina přestěhovala do Hronova, kde se téhož roku narodila její mladší sestra. Pamatuje si, jak se schovávaly s maminkou a sestrou ve sklepě před nálety na konci války. Nebezpečí si však jako malé dítě tolik neuvědomovala. „S námi tam byl dědeček jedné naší kamarádky, která bydlela s námi v domě, byla o rok starší nežli já a už chodila do školy. A dědeček říkal: ‚Budeme si hrát na školu.‘ Já a moje sestra jsme neuměly psát a číst pochopitelně. Ale pak jsme si hráli na školu, a když viděl, že pořád jsme stísněné, tak říkal: ‚Holky, nebojte se, jestli bude něco padat, tak to budou koláče.‘ Což byla pro nás hrozná vzácnost v té době,“ vybavuje si i dnes hezčí stránku ukrývání.

Na samém konci války došlo v Hronově k ozbrojenému konfliktu. „Čekali jsme na osvoboditele na náměstí a najednou se nám za zády ozvala střelba,“ vzpomíná, jak se Němci ustupující od Náchoda nechtěli vzdát bez boje. Po válce jim v domácnosti pomáhalo asi 14leté německé děvče, Herta, protože péče o mladší nemocnou sestru byla náročná. Ale i tato dívka se musela připojit k odsunu německých obyvatel ze Sudet. Maminka Evy Císařové jí ještě tajně na shromaždiště nosila potraviny. Paradoxní bylo, že Němce shromažďovali v bývalých židovských textilních továrnách, jejichž majitelé se už nevrátili.

Samotný odchod sudetských obyvatel sledovala i malá Eva. „Pak jsem se jednou z oken našeho bytu dívala, když ten nekonečnej průvod Němců šel pod našimi okny na nádraží, na odsun. A teď jste viděla ty kočárky dětský naplněný peřinama, táta s mámou obrovskej ruksak na zádech, děti v náručí, mrňavý děti za ruku, klopýtají… Musím vám říct, že na to do smrti nezapomenu. To byla taková strašlivá tíseň, která mě přepadla, když jsem to viděla, že se mi to nikdy už nevymaže z hlavy. Hrozně nepříjemný to bylo, hrozně,“ říká i po letech s dojetím.

Měla velmi dobrý vztah s babičkou z otcovy strany. „Milovala jsem tuto babičku, četla mi pořád pohádku o ošklivém kačátku,“ vzpomíná. Když babička zemřela, rodiče jí tuto skutečnost zatajili, řekli, že babička odjela do lázní. O to horší bylo její zklamání, když se po dlouhé době babička z lázní nevracela a rodiče museli jít s pravdou ven.

Eva Císařová si také pamatuje, že s otcem hrála už jako tříletá divadlo. Tatínek jí recitoval české klasiky, například Erbenovu Kytici, a velmi ji svým zájmem o divadlo a literaturu ovlivnil. V roce 1945 zemřel továrník Alfons Mach, v jehož slévárně otec pracoval. Po komunistickém převratu pak byla firma Mach a Fišer znárodněna a tatínek Jan Mach, který v ní působil jako ředitel, si založil patentovou kancelář. Název firmy sváděl k domněnce, že on sám byl továrníkem, a jeho kádrový profil byl tak zatížen buržoazním původem. Po roce 1950 mu znárodnili i patenty a kancelář zavřeli, navíc zakázali hledat si práci mimo Hradecký kraj. Proto se rozhodl pracovat na haldě v uhelném dole v Malých Svatoňovicích. Práce byla velice těžká a jednou mu uvolněný vozík vážně poranil ruku. Poté otec požádal o veřejné kádrování, aby se mohl obhájit, to se však nekonalo, místo toho odvolali zákaz práce mimo kraj.

Furt jsme začerňovali

Do školky Eva Císařová nechodila a školní léta jí zpočátku kazilo povinné doplňování vitaminu D. „O velké přestávce nám paní učitelka z velké lahve každému nalila ten rybí tuk a ještě teď se mi zvedá žaludek. Já jsem to nebyla schopná polykat, ale učitelka byla důsledná. Dodneška nejím ryby,“ vysvětluje, jak ji dobře míněná akce ovlivnila na celý život. V době, kdy už uměla číst a psát, si také všímala, jak mizí staré cedule na obchodech a nahrazují je nové. Papírnictví se změnilo na Narpu, z řeznictví byla Masna. Nejvíce ji ale strašil nápis Zahne – zuby. Nevěděla, že jde o česko-německý překlad a Zahne znamená totéž co zuby. „Když jsem pak měla jít k zubaři, měla jsem děs, že mi bude zahýbat zuby,“ vysvětluje. Když byla Eva Císařová ve třetí třídě, prožívala jako událost vpád kluků do třídy, protože nadále neměly existovat oddělené dívčí a chlapecké školy. Komunisté vyvíjeli i tlak na potírání víry a rušení náboženství. Eva Císařová neměla na katolických, ani českobratrských lekcích náboženství štěstí na učitele, sama prohlašuje, že je s podivem, že víru kvůli nim úplně neztratila.

Na konci 40. a na počátku 50. let 20. století probíhaly v rámci „třídního boje“ procesy, kterými se komunistická strana zbavovala nepohodlných osob a odpůrců režimu. Eva Císařová vzpomíná, že v učebnicích museli začerňovat jména popravených lidí, jako byli Milada Horáková a Rudolf Slánský. Procesy s nimi sledovali rodiče v rozhlase. Plný událostí byl rok 1953, kdy zemřeli komunističtí vůdci Stalin i Gottwald, v Československu došlo k měnové reformě, která znehodnotila úspory lidí a byl zrušen poválečný přídělový systém na lístky. V té době měla Eva Císařová pocit, že není o co se opřít, vše mohlo být zpochybněno. „Svět vám připadá, že stojíte na tekutých píscích,“ popisuje svůj tehdejší pocit nejistoty.

Rozhodovala jsem se mezi DAMU a ČVUT

V turbulentním roce 1953 se rodina odstěhovala do Prahy, kde měla dcera Eva podle tatínka šanci na lepší vzdělání. Bydleli na Letné, ona nastoupila do školy na Strossmayerově náměstí, na jedenáctiletku, jež bývala La Guardiovým gymnáziem. Učitelský sbor byl pestrou skupinou, kde se potkávali komunističtí přisluhovači s profesory vyhozenými z univerzity. Po maturitě se Eva Císařová rozhodovala, zda jít studovat herectví na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) nebo České vysoké učení technické (ČVUT), protože ji stejně lákala fyzika, matematika a technika. Zvítězilo nadšení pro divadlo a v roce 1957 se jako sedmnáctiletá ocitla mezi osmi přijatými adepty herectví. Vedoucím jejich ročníku byl Vítězslav Vejražka, herec a režisér, který věrně sloužil komunistickému režimu a byl za to na sklonku života oceněn titulem národní umělec. V té době na škole učili i Miloš Nedbal a E. F. Burian. „E. F. Burian jenom houknul na vrátného ‚Burian‘, na čtvrtém schodě se zastavil, otočil a houknul ‚E. F.‘,  aby si ho nepletli s Vlastou Burianem,“ vybavuje si pamětnice dalšího „zasloužilého“ herce. Výuka a studentské inscenace byly pod vedením Vejražky poplatné tehdejší době.

Eva Císařová se během studia seznámila se svým budoucím manželem, studentem režie Gerikem Císařem. Jejich vztah nebyl po chuti organizaci Svazu socialistické mládeže (SSM). Předvolali si je, aby jim sdělili, že jejich vztah narušuje soudružskou atmosféru na fakultě, ale jiné dopady oba mladí lidé nepocítili. Gerik Císař žil s těžce nemocnou maminkou v Černošicích, a když zemřela, hrozilo, že do bytu bude kvůli „nadbytečným metrům“ dosazen cizí nájemník. Proto se roku 1960 rozhodli pro urychlený sňatek. „Tehdy existovaly gramofonové dvojdesky na zvláštní příležitosti. Tohle byla deska, kde na jedné straně bylo Händelovo Largo, které se hrálo v krematoriu, a na druhé straně byl Svatební pochod. Takže nám pustili to Händelovo Largo a my jsme vstupovali do svatební síně za zvuků krematorní muziky,“ vzpomíná Eva Císařová na tragikomický okamžik na svatbě. Ten měl o desítky let své pokračování. Když v březnu 2022 zemřel její manžel, který měl velký smysl pro humor, vnuk navrhl, aby na zádušní mši nechali naopak zahrát Svatební pochod, což se skutečně stalo.

Studentský manželský život však nebyl jednoduchý, měli jen omezené finanční prostředky. „Jak myslíte, že jsme se stravovali v té době? Chodili jsme, včetně celého mého těhotenství, do menzy, tam jsme si kupovali z peněz, co mi dávali moji rodiče, oběd a večeři. Báječný bylo, že polívky jsme si mohli nabrat, kolik jsme chtěli, a chleba taky. A o to ostatní jídlo jsme se prostě podělili napůl,“ vypráví o skromném živobytí.

V 60. letech začalo zvolna docházet k uvolňování poměrů i v kultuře. Přitom stále existovala cenzura, která bedlivě hlídala všechny svobodnější projevy. Těmi se mohly stát třeba oslavy studentského majálesu, které byly oficiálně povolené, ale ostře sledované. Na to doplatil starší spolužák Evy Císařové z DAMU, herec Ladislav Mrkvička. Během majálesu v roce 1962 ve veselé atmosféře sundal kladku projíždějící tramvaje. Přítomní tajní policisté ho vyfotografovali a z DAMU ho následně vyhodili spolu s Petrem Čepkem, který se za něj jako jediný postavil.[1]

Absolventské představení v roce 1961 hrála Eva Císařová již jako těhotná a státnice skládala v době, kdy měla čerstvě narozeného syna.  Ani po ukončení studia nebyla její situace jednoduchá. Nastoupila do angažmá v divadle v Mostě. To znamenalo, že syna zanechala v Praze u maminky a dojížděla za ním, jinak přespávala ve velmi ubohém ubytování, které divadlo poskytovalo. „Sedla jsem ve čtyři ráno do autobusu na Florenci, a než jsme vyjeli za Prahu, už jsem spala, vydržela jsem to rok,“ vzpomíná. Její manžel Gerik byl v posledním ročníku režie a hostoval v příbramském divadle, takže se rodina sešla jen málokdy. V roce 1962 oba přijali nabídku z Horáckého divadla v Jihlavě. Tam, stejně jako v Mostě, účinkovala mimo jiné v pohádce Hrátky s čertem. Ubytování nebylo komfortní a malého syna měli u sebe jen občas, roku 1963 proto oba odešli pracovat do kladenského divadla, kde její manžel zůstal až do odchodu do penze. I v tomto divadle fungovala cenzura, manžel měl například problémy s Čapkovou inscenací Ze života hmyzu.

Roku 1966 se jim narodil druhý syn, který trpěl astmatem, a skloubit kariéru s péčí o děti se stalo téměř nemožným. Eva Císařová s těžkým srdcem 1. ledna 1967 z divadla odešla. „Po divadle se mi nelidsky stýskalo, dodneška se mi stýská,“ přiznává.  

Kdo měl máslo na hlavě, po každém převratu se stal velkým bojovníkem

V srpnu 1968 zažila po krátkém uvolnění na jaře vstup armád Varšavské smlouvy do Československa, „Ve čtyři ráno mi zazvonil telefon, moje máma. A říká ‚Evo, je válka. Tady se táhne řada tanků od letiště.‘ Popadla jsem tašku a šla jsem shánět chleba, mouku, brambory,“ vzpomíná na chvíle, které zaskočily nejen ji. S nastupující normalizací padly naděje na svobodnou tvorbu bez cenzury. Její manžel přesto v divadle na Kladně vytrval a podařilo se mu celkem realizovat za svůj život 99 inscenací. „Řediteli divadla, který se během pražského jara dělal nenápadným, po okupaci narostla křídla. Manžel cenzuru prožíval trpce, ale rudý Kladno bylo rudý Kladno, přes to vlak nejel,“ říká Eva Císařová, když vypráví, jak každé představení muselo projít schvalováním místního výboru komunistické strany a úřadů pro tisk a informace.

I když se nestýkali s disidenty, oba manželé se zapojili do opisů samizdatů. Eva Císařová na stroji zapůjčené knihy opisovala v šesti kopiích, jednu si ponechala a zbytek vrátila dotyčnému. Tak nevěděla, jak se kopie šíří, a možná i proto je nikdy nekontaktovala Státní bezpečnost (StB), přestože také podepsali petice za propuštění Václava Havla z vězení a Několik vět.   

Ona sama vystřídala po odchodu z divadla několik zaměstnání, od výpomoci v družstvu invalidů a Čedoku až po práci v Ústavu teorie a praxe žurnalistiky Univerzity Karlovy. Tam, jak ironicky říká, „ondulovali vzduch“. Jejím úkolem bylo organizovat vydávání a rozesílat „vědecké práce“ zaměstnanců ústavu. Úroveň prací byla velice nízká, jelikož vědečtí pracovníci vykrádali sami sebe. Na druhou stranu se o výstupy z ústavu nikdo moc nezajímal, takže mohla později část výtisků rovnou zahazovat.  

Sametová revoluce a fakt, jak rychle a bez odporu se režim zhroutil, Evu Císařovou i jejího manžela překvapily. Oba se zdráhali uvěřit, že skutečně dojde ke změně a demonstrace nebudou krvavě potlačeny. Teprve, když byl Václav Havel zvolen prezidentem, začali oslavovat svobodu a demokracii.

Z ústavu přešla na studijní oddělení fakulty žurnalistiky, odkud ji později vyhodil ředitel, který po listopadu 1989 pohotově převlékl kabát. „Kdo měl máslo na hlavě, po každém převratu se stal velkým bojovníkem,“ říká Eva Císařová s celoživotní zkušeností.

Pracovala pak až do roku 1996 v hudebním nakladatelství Panton jako redaktorka. Poté se její hlavní činností stala spolupráce s manželem, který se po odchodu z divadla začal zabývat překlady z němčiny a angličtiny. Až do své smrti přeložil celkem 66 titulů beletrie a vědecko-naučné literatury. Eva Císařová spolu s ním vychovala tři děti a v roce 2024 žila v Černošicích, obklopena svou rodinou.

 

[1] Reflex. Online. Reflex.cz. 2020. Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/kultura/104690/ladislav-mrkvicka-nemohl-dokoncit-damu-kvuli-zertu-ze-spoluzaku-se-ho-zastal-pouze-petr-cepek.html. [cit. 2024-12-14].