Růžena Černíková

* 1929

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „A potom, když jsme šli s tetou a strejdou vyprovodit mého manžela a jeho matku k vlaku, když odjížděli [do Rakouska], a loučili jsme se s nimi, tak jsme se vrátili zpátky, a tam, co jsme bydleli v tom bytě, dole v tom [strýce a tety] původním bytě už byla stanice SNB. Tak už tam stál příslušník a řekl mi, že se musím vystěhovat do 24 hodin do bytu vedle, kde byl [jen] pokoj a kuchyně.“

  • „Pak byla 25. února vyhlášena generální stávka od 12 do 13 hodin. A to bylo poprvé ve škole, že jsme tam zůstali, i když jsme měli jít domů, že jsme tam seděli a trvali jsme na vyučování. Měli jsme třídního profesora, úžasného profesora Votavu. Pak přišel dokonce i ředitel, protože jsme nechtěli jít domů. Někteří z nás, co tomu věřili, tak nás přemlouvali. Ale oni taky nechtěli odejít, když jsme tam seděli. Všichni měli zahájit stávku a hodinu nic nedělat. My jsme ale seděli ve třídě. Pamatuji se, že jsem taky mlátila aktovkou a trvala na tom, že tam budu. Že škola má vyučování a že do stávky nám nic není.“

  • „Otec byl národní socialista, to tam asi tak nějak byli všichni. Náš profesor latiny taky, [profesoři] většinou byli, myslím. Ale byli taky hodně sociální demokrati, a ti tedy neměli tušení, že vlastně zahynou, že je komunisti převálcují a ne že se s nimi rovnocenně spojí. Ale ve třídě už se to trošku… Někdo byl nadšený zářnými zítřky, nebo že to bude všechno kdoví jak krásné. Ale já jsem vždycky byla nějakého takového selského rozumu, protože Karel Čapek napsal článek ‚Proč nejsem komunistou‘. Byl to článek asi z roku 1926 nebo 1927 [1924], nevím, protože se nepřidal k těm, jako byl Seifert, a těm, kteří byli takzvaní ti kravaťáci komunisti s límečkem. A když jsem si přečetla Čapka a znala jsem jeho hry a všechny knížky, tak jsem si řekla: ‚Když Karel Čapek vidí, že to není k [životu], tak já přece nebudu chytřejší.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 08.01.2025

    (audio)
    délka: 01:40:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    Písek, 13.02.2025

    (audio)
    délka: 01:50:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válka i komunismus rozdělily naši rodinu navždy

Růžena Černíková ve studentských letech
Růžena Černíková ve studentských letech
zdroj: archiv pamětnice

Růžena Černíková, rozená Chramostová, se narodila 16. února 1929 v Milevsku. Její otec Ladislav Chramosta pracoval u tehdejší berní správy, matka Anna Vaňková byla v domácnosti. Rodina se stěhovala kvůli otcově zaměstnání, až se v roce 1939 usadili v Písku, odkud pocházela matčina rodina. Prarodiče Eduard a Josefa Vaňkovi provozovali v Písku biograf, který museli po roce 1918 prodat. Za války došlo k zatčení strýce Jiřího Beneše za poslech ilegálního vysílání. Zemřel ve věznici na Pankráci. Strýce Eduarda Vaňka zabil ostřelovač během Pražského povstání. Teta Věra Vaňková s manželem Ing. Viktorem Ferdou, který byl Žid, prozíravě uprchli z Československa a v Londýně pracovali pro exilovou vládu. V roce 1949 opět emigrovali. Růžena Černíková maturovala v roce 1948 na píseckém gymnáziu. Komunistický režim tvrdě postihl její bývalé spolužáky, kteří byli zatčeni StB a odsouzeni k dlouholetým trestům. V srpnu 1948 se provdala za neodsunutého Rakušana Helmuta Pankratze a přestěhovala se za ním do obce Lenora poblíž rakouských hranic. Její manžel se kolem roku 1953 kvůli diskriminaci vystěhoval do Rakouska, zatímco Růžena Černíková zůstala s roční dcerou v Lenoře. Poté přišla o bydlení a vrátila se k rodičům do Písku. S manželem udržovali přátelský kontakt, ale ke společnému soužití již nedošlo. Rozvedli se formálně po deseti letech. Od 50. let pracovala v Jihočeské Frutě jako dělnice, později v kanceláři. V roce 1957 její nadřízený Antonín Liška emigroval se svou rodinou na Západ v cisterně nákladního vlaku, což dopadlo i na ni, a pro výstrahu byla s dalšími kolegy přeřazena na těžkou manuální práci. V roce 1960 se podruhé vdala za Jaromíra Černíka. V době srpnové okupace 1968 byli v Rakousku a zvažovali emigraci, ale nakonec se vrátili. Od roku 1983 působila jako soudní překladatelka angličtiny a němčiny, pracovala ve Výzkumném ústavu leteckého stavebnictví a specializovala se na právní překlady. Po roce 1989 se setkala se svou tetou Věrou Ferdovou, která přijela po čtyřiceti letech na návštěvu. Až do svých 95 let, tedy do srpna 2025, pracovala jako překladatelka. V roce 2025 žila v Písku.