Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Černíková (* 1929)

• narodila se 16. února 1929 v Milevsku, roku 1939 žila v Písku

• teta Věra Vaňková a její manžel Ing. Viktor Ferda za války uprchli z Československa do Anglie

• strýc Jiří Beneš zemřel za války v pankrácké věznici

• maturovala v roce 1948 na píseckém gymnáziu

• v srpnu 1948 se provdala za neodsunutého Rakušana Helmuta Pankratze z Lenory

• manžel se kvůli diskriminaci vystěhoval do Rakouska

• od 50. let pracovala v Jihočeské Frutě jako dělnice, později v kanceláři

• v roce 1957 její nadřízený Antonín Liška emigroval v cisterně nákladního vlaku

• byla přeřazena na těžkou manuální práci

• v roce 1960 se podruhé vdala za Jaromíra Černíka

• od roku 1983 působila jako překladatelka z angličtiny a němčiny se specializací na právo

• pracovala ve Výzkumném ústavu leteckého stavebnictví

• až do svých 95 let působila jako překladatelka

• v době natáčení v roce 2025 žila v Písku

Život Růženy Černíkové byl plný dramatických událostí a setkání s lidmi nevšedních osudů. Za druhé světové války přišla o dva strýce, její teta emigrovala do Anglie. Po komunistickém převratu spolužáky z gymnázia zatkli a dlouhá léta strávili ve vězení. Její nadřízený uprchl s rodinou na Západ ukrytý v železniční cisterně, což mělo následky i pro jeho podřízené. Nejtíživějším obdobím však pro ni zůstalo odloučení od manžela, který po válce sice nemusel do odsunu, ale v 50. letech se rozhodl vystěhovat do Rakouska. Pamětnice zůstala s malou dcerou v Československu, přišla o byt a těžko hledala práci odpovídající jejím schopnostem. Přesto se dokázala přes všechna životní úskalí přenést a nakonec se mohla věnovat i tomu, co ji naplňovalo od mládí. V 53 letech složila zkoušky na soudní překladatelku a této profesi se věnovala až do svých 95 let.

Němčinu jsem měla ráda navzdory okupaci

Růžena Černíková, rozená Chramostová, se narodila 16. února 1929 v Milevsku. Její otec Ladislav Chramosta pracoval u tehdejší berní správy (dnes finanční úřad). Než získal trvalé místo, třikrát ho vždy po pěti letech přeložili. Nejprve působil v Mirovicích, poté v Milevsku, kde se narodily jeho dcery Růžena a o půldruhého roku starší Věra. Další přesun zavedl rodinu do Pardubic, kde Růžena nastoupila do první třídy, a nakonec do Písku. Odtud pocházela její maminka Anna Vaňková, vyučená švadlena, později zůstala v domácnosti.

Prarodiče Eduard a Josefa Vaňkovi v Písku provozovali biograf, kde promítali němé filmy už za první světové války, jejich rodinný podnik fungoval do změny legislativy v roce 1918. Poté mohly kina provozovat jen spolky, například Sokol, či církve. Rodina podnik prodala církvi a kino na Fügnerově náměstí v Písku fungovalo pod názvem Kino Orbis až do roku 1948. „Maminka na kino vzpomínala ráda. Doprovázela promítání hrou na piano, nejstarší sestra prodávala v bufetu a další sourozenci se podíleli na úklidu. Babička byla mezi lidmi oblíbená, studenty pouštěla do první řady zdarma,“ vypráví Růžena Černíková.

Krátce před okupací se rodina přestěhovala do Písku, do Budějovické ulice, č. p. 36. „Byt byl mnohem horší než v Pardubicích – vodovod a záchod byly na chodbě. Při přidělování bytů měli totiž přednost Češi vyhnaní z pohraničních oblastí, takže jiné možnosti nebyly,“ vzpomíná. V den okupace 15. března 1939 bylo chladné počasí a sněžilo. Vojáci projížděli městem na motorkách se sajdkárami, lidé stáli na ulicích a plakali. Jako desetileté dítě situaci nerozuměla. „Ptala jsem se: ‚Mami, proč ti lidi brečí, když tady není žádný pohřeb?‘ Dospělí se nás snažili chránit před válečnými hrůzami a učili nás, abychom si dávali pozor na to, co říkáme,“ vzpomíná pamětnice.

Po absolvování obecné školy nastoupila na reálku. Polovina výuky, včetně zeměpisu a dějepisu, probíhala v němčině. „Měli jsme přísného profesora Ryšavého – pokud někdo neuměl, musel zůstat po škole, dokud se látku nenaučil. Zdůrazňoval důležitost znalosti jazyků, včetně jazyka nepřátel, což byl tehdy odvážný názor,“ vzpomíná Růžena Černíková. V hodinách němčiny používali učebnici přezdívanou „Augustin“ podle jejího autora Dr. Hanse Augustina. Obsahovala texty nejen o nacistických vůdcích, jako byli Himmler a Göring, ale také básně od Goetha a Schillera. Němčina ji bavila navzdory tomu, že to byl jazyk okupantů.

Válka si vybrala daň i v naší rodině

Za války rodinu postihla řada tragédií. Strýc Jiří Beneš, manžel nejmladší tety, byl v roce 1943 zatčen pravděpodobně za poslech cizího rozhlasu, což tehdy bylo trestné. Podle rodinného vyprávění byl na Pankráci utlučen k smrti. Další tragédií se stala smrt nejstaršího strýce Eduarda Vaňka, který zahynul během Pražského povstání 5. května 1945, pravděpodobně kulkou německého ostřelovače. Jeho žena Anna zůstala sama se třemi dětmi, nejmladšímu byly teprve tři roky.

Složitý osud měla také teta Věra Vaňková, mladší sestra Růženiny matky, která se v roce 1936 provdala za Ing. Viktora Ferdu, inženýra chemie v cukrovaru, který byl židovského původu a pocházel z Milevska. V Praze vedla teta modistický salon. „Obávala se protižidovských represí a prozíravě v roce 1938 poslala svého manžela Viktora do zahraničí, navzdory názorům jeho rodiny, kteří věřili, že se jim nic nestane. Bohužel se mýlili – během války zahynuli,“ dodává.

Dle vyprávění Růženy Černíkové odjela Věra Ferdová po podepsání Mnichovské dohody posledním vlakem směřujícím na Západ do Holandska. Mezitím se Viktor Ferda připojil k československé armádě ve Francii, odtud pak cestoval do Anglie, kde se nakonec v roce 1940 oba setkali. Zde pracovali pro československou exilovou vládu a v roce 1942 se jim narodil syn Petr. Do vlasti se vrátili po válce. Růžena Černíková vzpomíná, že to bylo pro celou rodinu nejradostnější shledání. „Dům byl plný lidí a byli jsme šťastní, že můžeme být spolu. Bylo to ale i těžké, protože někteří už mezi námi nebyli,“ vzpomíná.

Rok 1948 byl zlomový pro všechny

Rok 1948 a převzetí moci komunistickou stranou přinesl opět dramatické změny. Růžena Černíková byla v maturitním ročníku píseckého gymnázia. Politické názory mezi studenty se různily – někteří s nadšením věřili v „zářné zítřky“, jiní byli skeptičtí. Ona sama se inspirovala Karlem Čapkem, jehož článek „Proč nejsem komunistou“ z roku 1924 ji utvrdil v opatrnosti vůči komunistické ideologii. Čapek v něm odmítá myšlenku třídní nenávisti, kterou komunismus šíří, a vidí v ní umělý konstrukt, který proletariát zbavuje radosti a individuality. Odmítá násilí jako politický nástroj, upozorňuje na nebezpečí manipulace mas a vyzdvihuje hodnoty jako solidarita, dobrovolná pomoc a lidská důstojnost. Věří, že je možné zlepšovat svět postupně a bez revoluce a že komunismus svou tvrdostí a nekompromisností rozděluje společnost, místo aby ji spojoval. Jeho slova se naplnila o 24 let později, když 25. února 1948 převzali komunisté moc v zemi.

Ten den došlo k vyhlášení celostátní dělnické stávky, avšak studenti píseckého gymnázia se rozhodli na protest ve škole zůstat a neodejít. „Někteří komunistům věřili a přemlouvali nás, ať jdeme, ale většina z nás trvala na svém. Třídní profesor Votava nás podporoval a nakonec přišel ředitel. Trvali jsme ale na tom, že stávky se studentů netýkají. Rozhlas vysílal o dění venku, ale my jsme zůstali ve třídách,“ vzpomíná Růžena Černíková.

Maturitu složila na jaře 1948 a na vysokou školu už se vlivem společenských změn nehlásila. Její otec požádal o penzi a odešel do důchodu. Teta Věra Ferdová s rodinou v roce 1949 opět emigrovala. Řadu jejích spolužáků tvrdě postihly komunistické represe. Ladislav Fiala dezertoval v době vojenské služby. Spolu s dalším kamarádem se ukrývali v lesích a chtěli emigrovat, v čemž jim pomáhali bývalí spolužáci Ota Sekyrka s Dagmar Šimkovou. 

Dagmar Šimková byla odsouzena komunistickým režimem na patnáct let vězení za odbojovou činnost, z toho osm let strávila v těžkých podmínkách ženských věznic, kde zažila mučení a ponižování. Po propuštění v roce 1966 emigrovala do Austrálie, kde se věnovala umění a sepsala své vzpomínky „Byly jsme tam taky“. Ota Sekyrka byl rovněž politickým vězněm, který strávil čtrnáct let v komunistických lágrech a věznicích, včetně uranových dolů, a jeho osud poznamenal i život jeho rodiny. (Jeho syn Antonín Sekyrka vyprávěl příběh svého otce pro Paměť národa).

 

Manžel se vystěhoval do Rakouska, já s dcerou zůstala

Po maturitě se její život ubíral nečekaným směrem. V Lenoře na Prachaticku, kam po válce strýc Viktor Ferda jezdil s rodinou na dovolenou k rodinnému příteli, se seznámila se svým budoucím manželem Helmutem Pankratzem. Vzali se a zůstali zde žít. „Lenora byla specifické místo, protože zde po válce zůstalo mnoho Němců kvůli sklářskému průmyslu, který byl na jejich práci závislý, a proto se jich odsun netýkal,“ vypráví Růžena Černíková, jejíž manžel patřil mezi ty, kteří mohli v ČSR zůstat. Po předcích měl rakouské státní občanství.

Na první pohled se mohlo zdát jako výhoda, že mohli zůstat, ale realita byla složitější. Rodina Pankratzových žila v domě č. 68 a vlastnili penzion a pilu. Po roce 1945 jim nemovitý majetek zabavili, přesto mohli v domě dál bydlet a manžel pracoval na pile jako řadový dělník. Neodsunutí Němci a Rakušané byli ale různě šikanováni. „Jakmile úřady zjistily, že je cizinec, byl propuštěn. Pak si našel práci ve Strakonicích v podniku na impregnaci dřeva, kde byl odborníkem. Ale znovu ho propustili. Mohl požádat o československé občanství, ale jeho maminka byla proti tomu, a tak raději požádali o vystěhování,“ vypráví Růžena Černíková. V té době už měla s Helmutem Pankratzem roční dceru.

V Rakousku panovala v poválečných letech obrovská nouze. Repatrianti tam nebyli vítáni a obvykle začínali od nuly. I kvůli těmto těžkým podmínkám bylo rozumné, aby Růžena Černíková zůstala s roční dcerkou v Československu. Dodnes se jí o tom špatně mluví. Původně si mysleli, že časem situace umožní jejich opětovné setkání, ale nakonec zůstalo jen u korespondence a po deseti letech se formálně rozvedli. Helmut Pankratz se později znovu oženil, stejně jako se pamětnice podruhé vdala. Přesto zůstali po celý život přátelé. Jejich dcera Zuzana viděla svého otce poprvé až ve 14 letech, když v 60. letech mohla rodina vycestovat do Rakouska. S tetou Klárou Jarošovou, která byla otcovou sestrou a zůstala v Čechách, udržovala Růžena Černíková blízký kontakt až do její smrti.

 

Věděla jsem, že jsem pod dohledem

Když Růžena Černíková doprovázela svého manžela a jeho matku na vlak do Rakouska, netušila, že ji po návratu čeká další rána. Jejich byt už obsadila stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) a uniformovaný příslušník jí oznámil, že se musí do 24 hodin vystěhovat. Náhradou jí byl přidělen malý pokoj s kuchyní, kousek vedle. Nakonec se vrátila k rodičům do Písku, kde si hledala práci.

Kvůli manželovi žijícímu na Západě byla pamětnice pod dohledem režimu. „Nikdy mě nevyslýchali, ale věděla jsem, že naše dopisy kontrolují,“ říká. Jednoduché to neměla ani s hledáním zaměstnání. „Na pracovním úřadě jsem se přihlásila o místo úřednice, ale bylo mi doporučeno hledat si dělnickou práci,“ říká. Bylo to běžné opatření vůči lidem, kteří nebyli považováni za politicky spolehlivé. „V dnešní době sociální situaci řeší různé přídavky a alimenty, ale tehdy jsem o něčem takovém neuvažovala. Věděla jsem, že je na tom manžel v Rakousku špatně, navíc měl na starosti matku bez příjmu, což pro něj znamenalo další finanční zátěž. Nic jsem po něm nechtěla,“ dodává. Podporovali ji rodiče, u kterých bydlela.

Náš šéf byl první, kdo z ČSR emigroval po železnici

Novou práci našla díky známé Jarmile Liškové, jejíž manžel Antonín Liška začátkem 50. let působil v Jihočeské Frutě. Byl to poválečný úspěšný podnikatel. Druhou světovou válku prožil v Guatemale, kde pracoval jako prodejce pro Baťovu firmu. Po válce se vrátil do Písku a s kamarádem Václavem Konštantem vybudovali firmu na konzervování ovoce, o který je po roce 1948 připravilo znárodňování. Podnik se stal součástí Jihočeských konzerváren a lihovarů, později Jihočeské Fruty. Oba tam zůstali jako zaměstnanci; Václav Konštant jako mistr výroby a Antonín Liška jako vedoucí. Právě on přijal Růženu Černíkovou do zaměstnání jako dělnici. „Mým prvním úkolem bylo zvážit hlávkové zelí, kterého bylo plné nákladní auto,“ vzpomíná. Postupně prošla různými pozicemi a provozy – skladem, výrobou i administrativou. „Tonda Liška jako pravý baťovec dohlížel, aby vše fungovalo, a jeho pracovní morálka byla nekompromisní – první přicházel, poslední odcházel,“ vypráví Růžena Černíková.

V červenci 1957 Antonín Liška, jeho žena a jejich dvě děti ve věku 5 a 9 let emigrovali do rakouského Hohenau v cisterně nákladního vlaku č. 2356. Šlo o vůbec první železniční emigraci. Cestu museli absolvovat v plynových maskách, do Německa se dostali za den a půl cesty. „Oznámili, že jedou na dovolenou, a v oblasti Balkovy Lhoty mezi Pískem a Táborem vlezli do cisterny. Někdo musel vagón za nimi zaplombovat a uzavřít. Tonda později vyprávěl, že dětem dali před cestou prášky na spaní, ale kdo jim pomohl, neprozradil nikdy,“ vzpomíná Růžena Černíková. Státní bezpečnost (StB) se o jejich útěku dozvěděla až z rakouské televize a spustila okamžité pátrání. Hlavní podezřelí byli lidé kolem trati mezi Pískem a Táborem. „Dva dny po útěku přijela do podniku kriminálka z Písku, poté z Českých Budějovic a nakonec i z Prahy. Pátrali po tom, kdo jim pomohl,“ vzpomíná.

Provokace od StB byla hloupá

V té době Fruta vykupovala zelí od drobných pěstitelů, z nichž většina byli železničáři. Růžena Černíková měla na starosti výkupy a evidenci dodavatelů, což zajímalo i StB. „Jezdili se mnou po venkově, vyslýchali sedláky, ale já jsem se v duchu usmívala. Bylo to tolik lidí, že StB nic nezjistila. Byli jsme pod tlakem, chtěli za každou cenu zjistit, kdo jim pomohl. Václav Konštant dostal okamžitou výpověď a pak, přestože už nebyl nejmladší, musel dělat až do důchodu parketáře. Já s kolegyní Novákovou jsme byly přeřazeny do výroby. Myly jsme velké škopky od zelí, které se musely stohovat. Byla to fyzicky těžká práce,“ vzpomíná.

Jednoho dne do dílny přišel elegantně oblečený muž, který měl nové hodinky a opatrně odhrnul rukáv, aby je bylo vidět. Představil se jako Getz a tvrdil, že přichází z Vídně. Požádal o setkání s Václavem Konštantem, protože mu nese zprávu od Antonína Lišky. „Nechala jsem ho tam stát a šla za ním, že s ním chce někdo mluvit. Vašek reagoval okamžitě: ‚To je hrozně zajímavé, že nesete zprávu z Vídně od pana Lišky, ale nejvíc to bude zajímat naši kriminálku. Půjdeme tam hned spolu.‘ Společně s mužem vyšli nádražní ulicí směrem ke stanici SNB, která byla za rohem. Getz se ale zarazil: ‚To mi stačí, vraťte se, já už tam dojdu sám.‘ Od té chvíle už jsme o něm nikdy neslyšeli,“ vypráví Růžena Černíková o setkání s provokatérem. „Na stanici nejspíš nikdy nedošel, bylo jasné, že to byla provokace od StB, navíc dost naivní a hloupá,“ hodnotí. S Antonínem Liškou se osobně už nikdy nesetkala. Zůstal s rodinou v Guatemale, kde si zařídili pekárnu a cukrárnu. Jeho dva synové se tam oženili, vnuk Ian Liška je umělec a žije v Praze.

 

Ve Frutě pracovali i nepohodlní režimu

V létě Fruta zaměstnávala mnoho brigádnic. Růžena Černíková vzpomíná například na manželku profesora Buriana, který je učil latinu. „Vyhodili ho z gymnázia, a tak jeho žena chodila na brigády. Byla to absurdní doba, která se už nikdy nemůže vrátit stejným způsobem. Pamatuji, jak paní profesorová seděla na bedně a loupala papriky, vedle ní další bývalé učitelky. Každý si nosil kastrůlek s jídlem na oběd. Při práci jsme si zpívali tak často, že mi některé písně už lezly krkem. Neustále jsem slyšela ‚Na Šumavě je dolina, v tej dolině kalina‘ nebo ‚Černý cikán, černý cikán‘. Tak přátelskou atmosféru plnou legrace a sounáležitosti jsem už ale později nikdy nezažila, i když peníze byly malé a práce těžká. Za hodinu se vydělávalo 4 koruny 40 haléřů, a to tehdy ještě nebylo tak špatné,“ říká. V roce 1960 se podruhé vdala za Jaromíra Černíka, který pracoval v pohostinství a později ve stavebnictví.

 

Chtěli jsme emigrovat, ale nakonec jsme se vrátili

Na jaře 1968 potkala pamětnice Otu Sekyrku, který byl právě propuštěn z vězení. Společně šli na náměstí, kde se oslavovalo politické uvolnění. „Ota mi tehdy řekl: ‚Tohle nedopadne dobře. Tohle dělají komunisti.‘ Komunistům nevěřil ani za nic. A měl pravdu…,“ vypráví Růžena Černíková. O několik měsíců později, v srpnu roku 1968, v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, už vážně zvažovala emigraci. Byla tehdy s rodinou v Rakousku, kam jeli za jejím prvním manželem, ale od začátku plánovali možnost emigrace.

Ve Vídni čekali v kempu na vývoj situace, jako mnoho uprchlých Čechů. Nikdo tehdy nevěděl, co bude dál. Za hranicemi se setkávali s pohostinností a solidaritou. Pomoc jim nabídl Dieter Christiansen, který je ubytoval ve svém domě. „Pracoval pro mezinárodní společnost, byl zcestovalý a s rodinou bydlel ve vile poblíž Schönbrunnu. Byl zkušený a varoval nás: ‚Vraťte se, protože teď je to jen euforie. I když byste se svou znalostí němčiny okamžitě našla práci, budete tady stále jen emigranti,‘“ vypráví pamětnice. Rozhodnutí bylo těžké, ale nakonec se vrátili. S rodinou Christiansenových však zůstali přáteli po celý život.

 

K překladatelství jsem se dostala až „na stará kolena“

Do roku 1980 byla dělnicí v Jihočeské Frutě. Po jejím zrušení pracovala v žampionárně pod JZD Hradiště v administrativě a ve skladu. Ve volném čase se zdokonalovala v jazycích a po roce 1983, kdy složila zkoušky a získala oficiální oprávnění jako soudní překladatelka pro angličtinu a němčinu, nastoupila do Výzkumného ústavu leteckého stavebnictví, kde překládala z němčiny a angličtiny, vyučovala zaměstnance jazyky a tlumočila pro spolupráci s NDR. Specializovala se na právnickou angličtinu. Překládala právní dokumenty, které musely mít úřední razítko a ověřený překlad, také tlumočila na soudech.

V roce 1989 prožívala sametovou revoluci hlavně ve spojení se svou tetou Věrou Ferdovou, která jí hned po pádu režimu zavolala a oznámila, že přijede do Československa. Toto radostné setkání přehlušilo všechny politické události. „Bylo to podobné jako jejich návrat v roce 1945, jen tehdy to bylo živější a více euforické. Přece jen nás bylo víc a nebylo to setkání po 40 letech, ale po pěti,“ vzpomíná. 

V 90. letech nabraly události rychlý spád. V restitučním řízení získali chalupu na Churáňově, syn v Krumlově převzal dům, ubytovávali turisty a měli spoustu návštěv. A pamětnice konečně začala cestovat po světě. Měla ráda dynamický způsob života, lidi kolem sebe, jejich příběhy, cítila se ve svém živlu.

„Patřila jsem ke generaci, která byla zvyklá na náhlé změny – jeden den člověk pracoval na jednom místě, druhý den ho přeložili jen proto, že někdo jiný emigroval. Dnes si to málokdo dokáže představit, jak absurdní situace jsme mnohdy zažívali…,“ uzavírá své vyprávění Růžena Černíková. Pracovala jako překladatelka do svých 95 let, tedy do srpna 2025, kdy kvůli zhoršenému zraku svou profesní dráhu ukončila.