Ing. Josef Bernard

„Snažili jsme se ve Škodovce vytvořit v jednotlivých závodech prostředí lidí, kteří budou potenciálně čekat na nějakou situaci, kdy se něco stane, a abychom se rychle mohli svolat a třeba připravit nějakou akci. Tenkrát jsme ještě vůbec netušili, jakou a jak to všechno bude. To byla jedna funkce těch skupinek v jednotlivých závodech Škodovky a ta druhá byla distribuce tehdy zakázané literatury - knížek a časopisů. A protože byl velký problém - to nebylo jako dneska - s tiskem a s distribucí samizdatu, tak jsme se snažili ve Škodovce najít kopírovací střediska, která by tu zakázanou literaturu mohla množit. No, a skutečně se nám během několika měsíců podařilo ty holky z těch kopírek přesvědčit. A měli jsme tři místa. Jedno bylo v ‚zátiší', druhé bylo v ozubených kolech a třetí u hlavní brány. A měli jsme takový propracovaný systém, že od pana Pitora, od pana Šaška, třeba i od Petra Náhlíka, Míry Svobody jsme získávali literaturu, a ta se poměrně ve velkém množila v těchhle kopírovacích střediscích. A bylo to legrační, protože vlastně pod svícnem byla největší tma. Tam skutečně vládl přísný režim. Byla taková velmi tuhá evidence toho, co a kdy se kopíruje, a my jsme společně s těmi holkami našli způsob, jak tu evidenci ošálit.“

„A my jsme zorganizovali takovou besedu na faře pro lidi ze Škodovky o Turínském plátně - mimochodem to lidi ohromně zajímalo - ale tam jsme prvně prokázali značnou neopatrnost tím, že jsme si telefonovali s farou a samozřejmě, telefon na tahleta místa byl odposlouchávaný. No a tam už zachytili nějakého Bernarda někde asi ze Zahradní ulice - tam jsem bydlel tenkrát na Svobodárnách. A tam začaly už nějaké výslechy. Ale abych zase ze sebe nedělal nějakého hrdinu - nikdo mě nebil, byl to takový nepříjemný nátlak, kdy oni si zjistili, kdo je moje přítelkyně, že studuje lékařskou fakultu a že je v páťáku a při tom výslechu mi říkali, že by taky nemusela dokončit školu. No, takový ten hnusný estébácký střední nátlak bez toho bití. Já jsem nějak – asi myslím relativně úspěšně – hrál takového troubu ze Škodovky, když mi řekli: ‚Vy jste dělal nějakou tu besedu o Turínském plátně.' A já jsem řekl: ‚O jakém plátně? Já furt nevím, o co jde. Ono se ztratilo někde nějaké plátno?' A takhle jsme si povídali a teď ani nevím, jestli si po tom výslechu řekli: ‚To je takový blbec, že ten ani tu besedu dělat nemohl, anebo si řekli: ‚Hele, ten je tak vyčůraný! Na něj si musíme dát pozor'.“

„Měl jsem kšandy, džíny a to [americké] tričko. Sedmdesátý sedmý rok, květen. Samozřejmě přituhovalo po Chartě. A my jsme se v ten den – a to vám dokáže ta fotografie – fotografovali. To byla ohromná náhoda, já o tom nevěděl. Najednou: Budeme se fotit! A tak jsme se odfotili. Já jsem se fotil společně s celou třídou, pak ještě se skupinkou mých tří kamarádů. Dodnes si to pamatuji, že tam byl Jirka Fleissig, Jožka Brůha a Pepa Důriškovič. A já jsem byl tak hrdý v tom triku. Skončilo to fotografování a paní třídní učitelka si mě zavolala na chodbu, že se mnou něco potřebuje probrat. A aniž řekla jediné slovo, tak mi na té chodbě vrazila dvě facky. Prý aby se mi taky nějaké hvězdy rozsvítily – to bylo plné hvězd, to tričko. Tak ať prý mám ještě nějaké hvězdy navíc.“

„No, a pak už nezbylo nic jiného, než se sejít. Byla to skupinka, sedm, osm lidí, přesně nevím. Někteří taky rychle odpadali, protože se měl sestavit stávkový výbor později a Občanské fórum Škoda. A to jsme jako samozvanci – to teď tady přiznám – v tom jednom bytě založili. Bylo to bezprostředně po 17. listopadu. A myslím, že to byl nějaký pondělek. Neděle, pondělí – něco takového to bylo. A řekli jsme, že sepíšeme prohlášení, a účelem toho prohlášení bude, abychom ho přečetli na náměstí, abychom vlastně vyzvali Škodováky, ať se začnou přidávat do Občanského fóra. Asi kdybychom to neudělali my, tak - nechci se nějak zveličovat nebo celou tu skupinu lidí – tak by to udělal někdo jiný. Ale možná by to bylo později a s většími komplikacemi. No, a pak ještě s přispěním Bohouše Röhricha, kterého bych tady taky rád chtěl jmenovat, což byl osmašedesátník, člověk, který aktivně vystupoval proti režimu v osmašedesátém roce a pro mě byl taky takovým vzorem, hodně mě v životě ovlivnil... A tak jsme sepsali nějaké prohlášení. To jsem měl tu čest to přečíst na náměstí a vyzvat lidi ze Škodovky, že bylo založené Občanské fórum a že čekáme na další a že chceme dát dohromady všechny závody a pak už se spustila ohromná lavina.“

„V osmašedesátém roce mi byly tři roky, ale přestože se říká, že se málo věcí pamatuje z té doby, tak já mám jeden dobrý příběh, protože v té době maminka dělala na mandlu, to byla jedna z hlavních ulic v Plané u Mariánských lázní, Dukelských hrdinů. A já jsem tam strašně rád chodil, protože tam byla taková zvláštní vůně, ten stroj byl takový záhadný, pořádně vrzal, zároveň voněl a to prádlo z něj bylo vždycky takové krásné, načechrané. Měl jsem to tam prostě rád a chodil jsem tam za maminkou docela často. A najednou vidím, že do ulice vjíždí tanky a obrněná vozidla – a já jsem z nich měl ohromnou radost. Vyběhl jsem z toho mandlu a začal jsem mávat na ty vojáky a obrátím se na maminku, a ona plakala. A já jsem říkal: ‚Mami, co pláčeš? Vždyť jsou tady vojáci!' A něco v tom smyslu, to si už takhle přesně nepamatuju. A ta událost mi asi zůstala zafixovaná v hlavě právě proto, že tam byl ten kontrast takové té dětské naivity, že mám rád vojáky, zbraně, a to neuvědomění si, co se vlastně děje.“

„Můj tatínek je z nějakých sedmi dětí a jeden z těch jeho bratrů hned v padesátých letech emigroval. A on se učil taky ve Škodovce – ono hodně tátových bratrů... vlastně jeden, dva, tři, tři se, tuším, učili ve Škodovce. Tak jezdil do učení a měl takový dřevěný kufr, ve kterém si vozil věci. A to bylo zajímavé, protože babička šla pro uhlí do stodoly a když nabírala uhlí, tak narazila na ten kufr. A teď nevěděli, co se děje, proč si nevzal s sebou ten kufr. No, on si vzal batoh a běžel přes hranice do Německa. Běžel ještě s jedním klukem, tam se nějak rozkmotřili. Byla tam nějaká avantýra s nějakou další emigrantkou. Asi mu ji ten kluk přebral. A potom odjel do Spojených států a později do Kanady. A vím, že pak přestal psát. Pak někdy v sedmdesátých letech se úplně odmlčel. A tenkrát ho nechávali oficiálně hledat. Tenkrát se ještě hledalo přes Červený kříž, myslím, že ta služba vůbec nefungovala, že to bylo jenom jako.‘‘