Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Bernard (* 1965)

• narozen 30. května 1965 v Plané u Mariánských Lázní

• v dětství četl zakázané autory

• ve svých třech letech zažil příjezd ruských tanků

• ve čtrnácti letech nastoupil na čtyřletý učební obor s maturitou do Škodovky

• zažil dozvuky Škodovky jako „pevné hráze socialismu a míru“

• obklopil se Škodováky, kteří jako on tíhli ke skautingu

• ve Škodovce s kamarády tiskl a distribuoval zakázanou literaturu

• pořádal besedu o Turínském plátnu – byl vyslýchán StB

• roku 1988 spolupořádal plzeňskou demonstraci proti režimu, zorganizoval také besedu s Jaroslavem Foglarem

• účastnil se „protirežimního semknutí“ v Komorním divadle

• těsně po 17. 11. spoluzaložil Občanské fórum Škoda – četl text na náměstí

• rozjel kariéru ve Škodovce – z horizontkáře až na generálního ředitele; zasloužil se o úspěch řady škodováckých projektů

• roku 2015 vstoupil do ČSSD a o rok později byl zvolen hejtmanem Plzeňského kraje

Josef Bernard se narodil 30. května 1965 v Plané u Mariánských Lázní. Narodil se jako třetí chlapec a jeho tatínek pracoval po celý život jako švec, přičemž podstatnou část svého života ševcoval v Plané u Mariánských Lázní. Tatínek Josefa Bernarda původně pocházel z vesnice Hory Matky Boží, maminka pocházela z Benešova a pracovala na různých místech - v kravíně, později na mandlu, ve školní jídelně. „No, a ve čtyřiceti letech si udělala dokonce výuční list. Pamatuju si, jak jsem se s ní učil jako malý kluk.“ Později se však cesty její a jejího muže rozešly.

Tento systém není věčný

Jak už to tak bývá, právě díky rodičům se začal utvářet pamětníkův světonázor. Přesto, že to byli „obyčejní“ dělníci, uchovávali si ze svých rodin úctu k První republice – k Tomáši Garriguovi Masarykovi, k Edvardu Benešovi a celkově k demokratickému zřízení.

„V podstatě jimi jsem byl hodně ovlivněn v tom, že asi komunistický režim není úplně to správné. Od mládí jsem vyrůstal na foglarovkách a měl jsem rád knížky Ernesta Thompsona Setona, Františka Alexandra Elstnera... Prostě všech autorů, kteří už od mého raného mládí byli bývalým režimem zakazováni.“

Josef Bernard dokonce přemýšlel, jestli chce v zemi s takovým režimem žít. Zhruba od roku 1985, kdy v tehdejším Sovětském svazu začala perestrojka už ale začínal věřit tomu, že „tento systém není věčný“. A poté, co se objevil Gorbačov a vše se rázem začalo obracet k lepšímu, si byl jistý, že režim brzy skončí.

Mami, neplač, vždyť jsou tady vojáci

Už z doby, kdy byly pamětníkovi pouhé tři roky, pamatuje si na příjezd ruské armády. Stalo se tak v ulici Dukelských hrdinů v Plané u Mariánských Lázní, kde maminka pracovala na mandlu.

„Vyběhl jsem z toho mandlu a začal jsem mávat na ty vojáky a obrátím se na maminku - a ona plakala. A já jsem říkal: ‚Mami, co pláčeš? Vždyť jsou tady vojáci!‘ A něco v tom smyslu, to si už takhle přesně nepamatuju. A ta událost mi asi zůstala zafixovaná v hlavě právě proto, že tam byl ten kontrast takové té dětské naivity, že mám rád vojáky, zbraně – a to neuvědomění si, co se vlastně děje.“

Jak dál ubíhal čas, pamětník jej využíval mimo jiné k získávání knih a nahrávek. Začínal se také stýkat s lidmi, kteří měli přístup k jakékoliv tehdy zakázané literatuře. Užíval si však také vcelku bezstarostné dětství, kdy s kamarády běhali po lesích a zakládali různé kluby po vzoru Rychlých šípů. Jak se takhle scházeli a kamarádili, vytvářel se už vlastně  prostor pro první neformální diskuze, které probíhaly neoficiálně – mimo školu i pionýr.  

Americké tričko a dvě facky od třídní učitelky

V roce 1977 se v životě Josefa Bernarda odehrála zajímavá, zábavná a pro onu dobu hodně signifikantní příhoda. Bylo tehdy čerstvě po vydání Charty 77, když pamětník dostal k narozeninám, které má 30. května, dárek, jenž mu udělal velkou radost.

„Já jsem se fotil společně s celou třídou, pak ještě se skupinkou mých tří kamarádů. Dodnes si to pamatuji, že tam byl Jirka Fleissig, Jožka Brůha a Pepa Důriškovič. A já jsem byl tak hrdý v tom triku. Skončilo to fotografování a paní třídní učitelka (...) si mě zavolala na chodbu, že se mnou něco potřebuje probrat. A aniž řekla jediné slovo, tak mi na té chodbě vrazila dvě facky. Prý aby se mi taky nějaké hvězdy rozsvítily. To bylo plné hvězd, to tričko. Tak ať prý mám ještě nějaké hvězdy navíc.“

Příhoda pak stejně rychle skončila a pamětník se vrátil do školní lavice. S odstupem času se domníval, že k takové reakci u paní učitelky nedošlo kvůli nějakému politickému přesvědčení, ale spíše z obavy, že to zkrátka působilo jako provokace.

Směrem do Škodovky – narušit pevnou hráz socialismu

Jak čas plynul, nastala pro Josefa Bernarda a jeho rodiče chvíle rozhodnutí, kam chlapce směřovat dál. I když na základní škole neprospíval úplně špatně, jeho rodina nikdy neuvažovala o tom, že by děti měly jednou dělat jinou práci než manuální. Pamětníkův otec velmi tlačil na to, aby šel chlapec do učení, matka zase chtěla, aby zkusil nějakou střední školu. Nakonec zvítězil kompromis a Josef Bernard nastoupil na čtyřletý učební obor s maturitou do plzeňské Škodovky. I když to pro něj byl velký zásah do života, studium ve Škodovce mu přineslo řadu zkušeností i skvělých přátel. Mohl tak zde poznat i zajímavý svět šikovných techniků, řemeslníků a dalších pracovníků.

„Nicméně si myslím, že Škodovka byla, jak se tehdy říkalo, opravdu pevná hráz socialismu a míru, protože ona si velmi dobře pamatovala události z měnové reformy, což bylo vlastně první vystoupení lidí v socialistickém bloku proti komunistickému režimu. Málo se také připomíná, že stovky rodin byly z Plzeňska vyhnány právě na základě těch událostí, kdy se ve Škodovce roku 1953 velmi masivně protestovalo proti měnové reformě.“

Pamětník se ve Škodovce začal přátelit především s lidmi, kteří měli rádi tramping a skauting. Často spolu chodili na potlachy a do lesů. Vznikal tak opět prostor pro neformální, ale někdy i politické debaty. Také tohle všechno jej při jeho dalším putování životem do velké míry ovlivnilo.

Vaše beseda s Foglarem se konat nebude

V roce 1988[1] se Josef Bernard rozhodl zorganizovat besedu se svým oblíbeným spisovatelem Jaroslavem Foglarem. Šlo o velice zajímavou akci, díky níž se seznámil s celou řadou osobností z plzeňského disentu, ke kterým patřil Petr Náhlík, Miroslav Svoboda, František Pitor či Petr Šašek. Byla to vlastně jedna z největších besed s Jaroslavem Foglarem vůbec. Organizovaná byla v Domě kultury a její součástí byla i podpisová akce před tehdejším Priorem. Fronta fanoušků Jaroslava Foglara neboli Jestřába se tehdy táhla od Prioru až k začátku Domu kultury.

Jako zázrakem se tehdy pamětníkovi a těm, co tuto besedu spoluorganizovali, podařilo projít sítem všemožných povolení. Sami dodnes nevědí, jak se to vlastně všechno povedlo. Podle Josefa Bernarda měl možná na oficiálním povolení této besedy podíl i fakt, že i mezi komunisty a vůbec mezi lidmi na různých důležitých úřednických místech byla také celá řada Foglarových fanoušků. Nicméně se nakonec vyskytly komplikace a beseda byla málem zakázána.

„‚Vy děláte tu besedu s Foglarem?‘ A já říkám: ‚Jo, to jsem já. To všechno je připravené, plakáty jsou vyvěšené.‘ A on říkal: ‚Ta beseda se nebude konat.‘ Já jsem se na něj podíval: ‚Jak se nebude konat? Vždyť už je to oznámené, všichni lidi to ví.‘ A v tašce jsem měl v tu chvíli, kdy jsem si s ním povídal, ty lístky, které jsem měl prodávat lidem. A já jsem mu řekl: ‚Ale to tedy máme problém. Tak musíme vytisknout nové plakáty.‘ A on říká: ‚Proč?‘ – ‚No, já jsem prodal všechny lístky. Musíme vyvěsit plakáty, že se ty lístky budou vracet a že budeme vracet vstupné.‘“

Jak jsme ve Škodovce tajně tiskli zakázanou literaturu

Pamětník a jeho kolegové s podobnými názory pak začali s těmito osobnostmi disentu blíže spolupracovat, přičemž jim šlo hlavně o Škodovku. Snažili se aktivizovat část tamější podobně smýšlející skupiny a také tajně tiskli a distribuovali zakázanou literaturu.

„A měli jsme tři místa. Jedno bylo v ‚zátiší‘, druhé bylo v ozubených kolech a třetí u hlavní brány. A měli jsme takový propracovaný systém, že od pana Pitora, od pana Šaška, třeba i od Petra Náhlíka, Míry Svobody jsme získávali literaturu, a ta se poměrně ve velkém množila v těchhle kopírovacích střediscích. A bylo to legrační, protože vlastně pod svícnem byla největší tma.“

Veškerá tato činnost vyžadovala velkou míru odvahy, jak ze strany těch, kteří tam ty materiály nosili, tak především od děvčat ze škodováckých kopírovacích středisek. To ony všechno vždycky přes noc nakopírovaly. Ráno pak byly nakopírované texty připravené k vyzvednutí. K tomu napomáhal speciální systém, jak se všechny materiály přenášely přes první bránu a odtamtud ven – a že se jednalo o opravdu velký objem textů. Pamětník a jeho spřátelení kolegové se pak snažili tenhle samizdat distribuovat do jednotlivých závodů, ale i celkově po Plzni. Snažili se zkrátka o to, aby ty skupiny lidí, které nesouhlasily s režimem a chtěly mít informace i z jiných než oficiálních zdrojů, aby ty informace dostaly. A to se jim také povedlo.

Poprvé v drápech StB

Josef Bernard se poprvé dostal do spárů StB kvůli besedě o Turínském plátnu, kterou se spolu s kolegy rozhodl uspořádat. Začali totiž docházet na plzeňskou faru, která ještě tehdy nebyla biskupstvím. Často tam chodili za Paterem Janem Patou, což byl velmi moderně založený kněz. Velice je tehdy zajímal pohled na dějiny z hlediska církve. Zajímalo je, co vlastně církev představuje, a zajímaly je také záhady a zázraky – k nim samozřejmě patřilo i Turínské plátno. Jejich kontakty s farou však byly odposlouchávány.

„Já jsem nějak – asi myslím relativně úspěšně – hrál takového troubu ze Škodovky, když mi řekli: ‚Vy jste dělal nějakou tu besedu o Turínském plátně.‘ A já jsem řekl: ‚O jakém plátně? Já furt nevím, o co jde. Ono se ztratilo někde nějaké plátno?‘ A takhle jsme si povídali a teď ani nevím, jestli si po tom výslechu řekli: ‚To je takový blbec, že ten ani tu besedu dělat nemohl,‘ anebo si řekli: ‚Hele, ten je tak vyčůraný! Na něj si musíme dát pozor.‘“

Plzeňská demonstrace proti režimu v roce 1988

Pamětník pak měl ještě v plánu uspořádat další škodováckou besedu, tentokrát s bývalými anglickými piloty. To už ale ve Škodovce zhoustla atmosféra a takové akce už nebylo možné pořádat. Tehdy už ale také začaly první demonstrace v Praze, na něž začal s kamarády jezdit. Úplně se pro pražské demonstrace nadchli a jeden z kamarádů – Jan Rampich – podal pak i v Plzni žádost o uskutečnění místní demonstrace na Náměstí Míru.

„Je tam napsáno „svoboda, demokracie“, něco takového. A my jsme ten nápis prostě opsali a udělali jsme takové letáky, které svolávaly na tu demonstraci. Myslím si, že to bylo na 21. srpna. Já teď nevím úplně přesně, jestli to byl říjen nebo srpen 88. A tenkrát nás to hodně potěšilo, protože jsme samozřejmě poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, a klasicky ‚Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň‘. A on tenkrát četl tu naši pozvánku na tuhle akci, na tu demonstraci, která ale neskončila moc dobře, protože spoustu těch lidí polapali. Oni si to poctivě všechno nafotili a pak nás postupně zvali na výslechy.“

Protirežimní semknutí v Komorním divadle – přišli i Škodováci

Ačkoliv Josef Bernard s kamarády pravidelně jezdil na každou pražskou demonstraci, když přišlo pozvání na tu konanou 17. listopadu, zarazili se. Demonstrace totiž byla organizovaná přes Socialistický svaz mládeže, a tak si řekli, že na ni nepojedou. Později svého rozhodnutí hodně litovali. Mrzelo je, že tam nebyli právě v okamžiku, kdy „se ledy pohnuly“. Avšak poté, co proběhly první zprávy na Svobodné Evropě a na Hlasu Ameriky, kde byla zdůrazněna ona fiktivní informace o zabití studenta Šmída, se všichni lidé nespokojení se stávajícím systémem začali ještě více bouřit. A také pamětník spolu se škodováckým kolegou Ivanem Čihákem a Jaroslavem Božkem, kteří společně tvořili „ilegálně bojující škodováckou trojici“, nechtěli dál nečinně přihlížet a vydali se za mentorem Františkem Pitorem. Ten je nasměroval do Komorního divadla.

V divadle už se nehrálo. Pořádně to tam ale vřelo. A když tam napochodovala tahle akční škodovácká trojice, všichni v divadle byli nadšení. Říkalo se totiž, že Škodovka je tuhá a že nikdo ze Škodovky se k nim nepřidá. „Tehdy jsem na podobné řeči říkal: ‚To není pravda, všichni půjdou!‘ Ale moc jisti jsme si nebyli.“ V divadle tenkrát také došlo k dohodě, že i oni uspořádají v Plzni demonstraci. A i když se tenkrát dohodli, že by se měla konat před Komorním divadlem, nakonec všechny následné demonstrace proběhly na náměstí.

Založení Občanského fóra Škoda

Josef Bernard pak spolu s dalšími založil Občanské fórum Škoda a současně byl vytvořen stávkový výbor. To všechno se událo za účasti pamětníkova vzoru, Bohumila Röhricha, který také aktivně vystupoval proti režimu v osmašedesátém roce.

„A řekli jsme si, že sepíšeme prohlášení a účelem toho prohlášení bude, abychom ho přečetli na náměstí, abychom vlastně vyzvali Škodováky, ať se začnou přidávat do Občanského fóra.“

V Občanském fóru Škoda bylo uvedeno, že všichni jeho stoupenci ostře protestují proti zásahu 17. listopadu v Praze. Jako odezvu na to všechno tehdy „zuřivé lidové škodovácké milice“ vydaly ostré prohlášení v tehdejší Pravdě, kde dokonce zdůrazňovaly, že „nepotřebují inteligenty, ani studenty“. Na to pak reagoval pamětníkův kolega B. Röhrich pravým opakem v tom smyslu, že „lidi z kultury a studenty potřebujeme bytostně pro tuto zemi. A to, co naopak nepotřebujeme, jsou ty krvežíznivé lidové milice. Těch se rádi okamžitě zbavíme.“

Když se pak toto všechno veřejně přečetlo, začali se k fóru masově přidávat lidé z  ostatních závodů. Tito pak utvořili širší Občanské fórum Škodovky.

Sledovanou Tatrou 613 za ředitelem Škodovky

Poté, co bylo Občanské fórum Škoda založeno, se nejprve s nikým nejednalo. Josef Bernard spolu s kolegy navštěvoval vysokoškolský klub Studna, kde se besedovalo se studenty. Ti byli pokaždé rádi, že za nimi přicházejí i lidé ze Škodovky. Do Studny za nimi totiž často chodili herci a bylo tam i hodně studentů ze středních i vysokých škol. Dělníků tam však chodilo málo. A když tak jednou opět besedovali, napadlo pamětníka spolu s Ivanem Čihákem, že by měli udělat další zásadní krok. Nakonec se rozhodli zavolat tehdejšímu řediteli Škodovky, Františku Korbelovi. Pamětník si vyhledal jeho číslo, zavolal mu jménem zástupce Občanského fóra Škoda a sdělil mu, že on a jeho kolegové chtějí oficiálně jednat o změně stávající situace. A že naopak nechtějí další problémy, protože ty by mohly znamenat jen další potíže pro obě strany. Ředitel pro něj poslal vůz, který se pak kolegové plní obav raději rozhodli sledovat.

Žádná konspirace se však nekonala a pamětník i s kolegy v pořádku dojel do Škodovky, kde všichni jednali s ředitelem. Tomu byla z úst pamětníka oznámena plánovaná generální stávka ve Škodovce, kterou ale ředitel ihned odmítl a doporučil jim, že pokud chtějí proti něčemu protestovat, ať si „něco někam demonstrativně připnou“. Josef Bernard a jeho kolegové přesto nadále trvali na vyhlášení generální stávky.

S estébáky u stolu

Hned nato začala ve Škodovce panovat pochmurná atmosféra. Do kanceláře Josefa Bernarda dorazili příslušníci StB a začali ji prohledávat. Mysleli si, že tam najdou letáky a nějakou zakázanou literaturu. Tehdejší pamětníkův nadřízený Josef Zůcha však pana Bernarda včas po telefonu varoval. Ten tak stihl spolu s kolegy z dílny všechny materiály z kanceláře vynosit pryč. Bylo to zvláštní, protože se to odehrálo dva nebo tři dny před generální stávkou a všechno bylo na spadnutí.

„Tak mi probrali šuplíky, skříně, něco vyházeli, no. A to bylo vlastně poslední moje setkání s estébáky, kdy jsem seděl na té opačné straně stolu. A teď se s nimi setkávám zase někdy ve veřejném životě.“

Kariéra ve Škodovce – krok za krokem

Josef Bernard nastoupil na učení do Škodovky kolem roku 1980, když mu bylo čtrnáct let. Jako poměrně mladý odešel z domova a začal bydlet na internátě. Tehdy se totiž dalo jít z osmé třídy, když se člověk hlásil na maturitní obor nebo na střední školu. Josef Bernard zpětně uznává, že internáty a celkově učňovská zařízení byla tehdy v relativně dobrém stavu a že i mistři odborného výcviku byli zkušenými řemeslníky na velmi dobré úrovni. Byla to pro něj dobrá škola a hodně se tam naučil.

Maturitu v čtyřletém učebním oboru mechanik-seřizovač na Středním odborném učilišti Škoda na Skvrňanech složil bez problémů a pak začal pracovat jako horizontkář v těžkém strojírenství, na což taky hodně rád vzpomíná.

Mezidobí na vojně v Michalovcích – zelená „masáž“

Pamětník potom musel nastoupit do armády. Vzhledem k tomu, že vysokou školu studoval až později dálkově – a vysokoškoláci měli tehdy výhodu strávit na vojně jen jeden rok – jako středoškolák si na vojně odsloužil celé dva roky, 1984-1986. Absolvoval ještě poslední spartakiádu na Strahově v roce 1985.

„To bylo taky legrační, protože máma... Máma, ta vždycky něco vybájila. A tady říkala: ‚Do tanku nepůjdeš, na to jsi moc velký, a nikam daleko taky nepůjdeš, protože Olda – jeden z mých bratrů – ten byl v Příbrami.‘ Láďa, druhý z mých bratrů, byl v Žatci. No, a já nakonec skončil v tanku v Michalovcích! Ne v tanku tedy, ale v bojovém vozidle pěchoty. A Michalovce, to byla ta nejzazší obec v Československu, která vlastně existovala.“

Josef Bernard pak po škole nastoupil opět jako technik do závodů těžkého strojírenství. Pracoval jako revizní technik a nějakou dobu jako mistr. Později po revoluci začal pracovat na personálním oddělení, pak pracoval jako personální ředitel, poté jako výkonný ředitel a také se stal členem představenstva v různých společnostech. Po nějakých patnácti, dvaceti letech se dostal na pozici generálního ředitele Škody Transportation.

„Hodně jsem se snažil po těch 90. letech, kdy byla Škodovka opravdu zmítaná neuvěřitelnými krizemi... a v jednom okamžiku jsme ztratili trhy, schopnost někam něco prodat. Nebyly peníze na materiál, nebyly peníze na výplaty. To byla taková hodně těžká doba, kdy člověk taky hodně přemýšlel, že z té Škodovky odejde, ale nějak jsem to v sobě vnitřně překonal.“

Pamětník pak zažil nástup nového vedení a celou transformaci Škodovky. Toto vedení bylo hodně ze strany novinářů a veřejnosti kritizováno kvůli její privatizaci. Josef Bernard u toho nebyl, a tak k tomu nemůže nic říct. Faktem však je, že Škodovka se na poslední chvíli zachránila. Bylo i pravdou, že těch deset, patnáct let byly výrobky ze Škodovky oproti těm západním zastaralé, což platilo hlavně pro lokomotivy. Škodovákům se ale nakonec podařilo tuto největší krizi překonat a v dnešní době je Škodovka schopná konkurovat těm nejlepším západním firmám typu Alstom-Bombardier nebo Siemens.

„To si myslím, že byl vlastně ojedinělý čin v české kotlině, protože to, co vlastně zůstalo v českých rukou z těch komplikovaných, sofistikovaných výrobků, tak to nikdy nepřežilo. Ano, máme Mladou Boleslav, já stále říkám, že je to česká firma – ale je vlastněná koncernem Volkswagen. A ta Škodovka přežila bez toho, aby měla nad sebou křídla nějakého velkého zahraničního koncernu. A já jsem rád, že jsem u tohoto velkého přerodu mohl být a doufám, že jsem i trochu přispěl k tomu, že se to té Škodovce povedlo.“

Pamětník se také zasadil o to, aby Škodovka začala více komunikovat s veřejností, aby se více otevřela Plzeňskému kraji. Byl například u vzniku Techmanie, což byla zpočátku opravdová ruina. A vzhledem k tomu, že pamětník musel všechny tyto projekty projednávat s politiky a s veřejnými činiteli, přitáhlo ho to velice silně k veřejnému sektoru a k politice. Josef Bernard se přitom z politiky po devadesátém roce úplně stáhl.

Když však bylo pamětníkovi padesát let, začal už o vstupu do politiky uvažovat. V roce 2015 vstoupil do ČSSD. To, proč si vybral jako generální ředitel, manažer, topmanažer Škodovky s více jak třiceti lety praxe v tomto podniku právě ČCSD, byla častá otázka nejen od blízkého okolí.

„Prostě ta idea sociální demokracie... Jenom se zamyslete nad těmi slovy, jak jsou krásná. Já snad v politice neznám jiná dvě hezčí slova.“

Návraty do minulosti

Na fakt, že historie o sobě dává vědět i v časech přítomných, odkazuje i jeden příběh z pamětníkova života, který by neměl zůstat opomenut. Zhruba před pěti lety, tedy přibližně v roce 2013, se totiž k pamětníkovi dostaly od jeho sestřenice informace o strýci, který emigroval do Kanady a v sedmdesátých letech se odmlčel.

„A my jsme zjistili, že je to skutečně on, a už víme, že dožil v nějakém domově seniorů někde v tom konkrétním kanadském městečku. A fakt je, že tahle hloupá událost, kdy on emigroval, tak se potom vezla s celou rodinou.“

Rodinný život

Pamětník má z prvního manželství dva syny, podruhé se oženil v roce 2014. Za ženu si vzal Gabrielu Grünovou, s níž studoval na stejné vysoké škole. Žijí v Nebílovském Borku, který považují za jednu z nejkrásnějších vesnic na Plzeňsku.

Slovo na závěr

V závěru rozhovoru byl pamětník požádán, aby se podělil o nějaké své motto, které ho provází celým životem:

„Já si v téhle době vzpomenu na tu větu. Já ji budu parafrázovat, protože přesně neznám to znění. Já jsem na to přišel, že mi to vlastně strašně chybí. Poslouchal jsem teď ze záznamu Václava Havla. A on tam v jednu chvíli říká něco v tom smyslu jako: ‚Nezoufejte, až bude úplně nejhůř, tak se to všechno začne obracet, a uvidíte, že se to změní.‘ A já si myslím, že v téhle době je to asi to, co nejvíce potřebujeme.“

[1] 19. 9. 1988 – beseda pořádaná CZV SSM Škoda Plzeň, při které byly poprvé vystaveny originály několika seriálů o Rychlých šípech a také výstavka z činnosti J. Foglara (Ivan Vápenka: V Jestřábově blízkosti; https://www.bohousek.cz/clanek-2004090301-ivan-vapenka-v-jestrabove-blizkosti.html)