„Jmenuju se Eugen Kočiš, narodil jsem se v obci Pozdišovce, okr. Michalovce, na Slovensku. Můj otec byl vesnickým kolářem. Bylo nás sedm dětí, já jsem poslední. Od roku 1928 přicházely krizové roky a sedláci dávali práci, ovšem neměli čím platit. Otec tedy zabalil vercajk a nastoupil jako kolář do hospodářské dílny trebišovického cukrovaru. Já jsem měl dva roky, když jsme odtud odcházeli, a vyrůstal jsem v obci Vojčice, okr. Trebišov.“
„V bývalé československé republice bylo pravoslavných až do naší likvidace velice málo. Byli asi na třinácti místech – malá společenství. V Prešově neměli ani farnost, leckde ani kostel. Po 2. světové válce v Prešově budovali pravoslavný chrám. Když byla chystaná likvidace, plánovali, že svého pravoslavného biskupa posvětí v naší katedrále.“
„V únoru 1950 diecézní biskup Pavol Gojdič posvětil veřejně ještě 5. ročník, ale byl vzápětí internovaný v rezidenci, takže s ním nebyl žádný osobní kontakt. Podařilo se mu ale odeslat dopis pro představené semináře, kde je vyzýval, aby připravovali další na kněžské svěcení, ale neveřejně. Nakonec jsme měli být vysvěceni dva - Mikuláš Chanát a já. Svěcení mělo být v neděli 23. 4., ale nekonalo se, protože v pátek předtím, 21. 4., estébáci obsadili seminář.“
„Do Černého orla svezli všelijaké lidi, možné i nemožné, kteří nevěděli, kam jdou a o co jde. Tam neoprávněně vyhlásili, že ruší unii řeckokatolíků s papežem s církví a že přijímají pravoslaví. Ti, co tam byli, k tomu ale neměli žádné právo, aby hovořili jménem řeckých katolíků. Byli tam i jinověrci a všelijaká lůza. Když to odhlasovali, šli z Černého orla do katedrály, kam dorazil i patriarcha Jelevferij – ten je přijal do lůna pravoslavné církve. To ale nebylo dobrovolné, to bylo násilné.“
„Měl jsem vánoční dovolenou. Plán byl na Vánoce, ale to zase nevyšlo. Až na 1. 1. 1951, na Nový rok - nový kalendářní rok - jsem byl večer v Rožňavě posvěcený (na kněze).“
Ján Eugen Kočiš se narodil 25. 6. 1926 v Pozdišovcích na Slovensku. Ve čtvrtém ročníku jeho teologického studia na řeckokatolické Vysoké škole bohoslovecké v Prešově ho zastihly dubnové události roku 1950, kdy byla řeckokatolická církev, příslušná k Římu a věrná papeži, násilně připojena k pravoslavné církvi a tím i moskevskému patriarchátu. Jednalo se o cílenou politiku státu, která byla zaměřena na ochromování katolické církve. Být nadále členem řeckokatolické církve bylo tímto aktem postaveno mimo zákon. Kočiš ze semináře odešel a zakrátko byl povolán k vojenské službě u Pomocného technického praporu. Na Nový rok roku 1951 ho během jeho dovolené vysvětil tajně na kněze trnavský biskup ThDr. Róbert Pobožný. Kočiš tak byl odhodlán působit jako tajný kněz. Po propuštění od PTP, kdy musel vykonávat dělnické povolání v pekárně, se Kočiš svému pravému povolání skutečně věnoval. Taková činnost byla hodnocena jako tzv. maření státního dozoru nad církvemi podle příslušného zákona - svobodu tak riskoval nejen Kočiš, ale i lidé, kterým svátostně sloužil. Od července 1955 do února 1958 se potom musel skrývat. I v této době nadále tajně vykonával kněžskou službu. Sedmého února 1958 byl zatčen a až do amnestie roku 1960 vězněn na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jako horník těžil uhlí. Po propuštění pracoval až do pražského jara jako zaměstnanec plynáren. V roce 1969, když byla řeckokatolická církev obnovena a znovu se směla přihlásit k věrnosti římskému papeži, byl Kočiš jmenován ceremoniářem a aktuárem na prešovském biskupství. Zároveň působil i v několika farnostech jako farář. Po rozpadu republiky byl v Praze v roce 1993 zřízen Apoštolský exarchát a Kočiš byl jmenován jeho kancléřem. V roce 2002 mu papež Jan Pavel II. udělil titul papežského preláta. O dva roky později byl Kočiš jmenován titulárním biskupem abrittským. Ján Eugen Koči zemřel 4. prosince roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
