Karel Budil

„Politická školení vedli nižší důstojníci, kteří alespoň něco věděli. Poručíci a nadporučíci byli tak hloupí a neinformovaný, že když začal něco povídat, brzy skončil, protože byl v úzkých. Mezi námi bylo spousta studovanejch kamarádů – doktoři, inženýři, kteří měli vysokou školu. Nakonec se to tak zvrtlo, že školení vedli oni. Alespoň jsme se tak něco dozvěděli. Jinak se školení vedlo hlavně o SSSR, že nás ohrožujou imperialisti. Bylo to na jedno brdo. Nic se člověk nedozvěděl. Přinesli si noviny a něco z nich četli. Mluvilo se o ruskejch pilotech, co nemaj nohy, krávě Nikitě, že dává šedesát litrů mlíka, že v Rusku jsou nadlidi a všechno se tam dělá samo: Sovětský svaz náš vzor a naše záchrana.“

„Do Karviné jsme přijeli 1. května. Zahnali nás do průvodu na manifestaci a odpoledne už jsme normálně šli fárat na důl prezidenta Beneše. Žádné seznamování s prací na dole nebo nějaké školení, jak se chovat, kdyby se třeba objevil plyn, neproběhlo. Později něco bylo, ale při prvním nástupu jsme šli do neznáma. Je štěstí pro toho, kdo to přežil bez nějakého úrazu nebo zdravotních následků, protože takoví kamarádi to nesou nejhůř. Měli to na celý život. Přišel o nohu, o ruku, zavalilo ho to, neslyšel, neviděl. Dělat to nikdo nechtěl, tak tam vrazili nespolehlivý vojáky.“

„Normálně jsme měli mít dva roky vojnu. Proslýchalo se, že bychom mohli jít po těch dvou letech do civilu. Už jsme se připravovali na civil, ale během dvou dnů jsme se dozvěděli, že to máme prodloužený, že ještě nejsme dostatečně uvědomělý, že nás musej převychovat, a jelo se dál. Kdo chtěl jít do civilu, musel podepsat takzvanou pracovní smlouvu buď do stavebnictví nebo do hornictví na tři až pět let. Pak mohl jít do civilu.“

„Měli jsme sice plat, ale určitá část platu šla na vojenskou stravu, na ošacení, na bydlení a zbytek, asi jednu třetinu, nám dávali na knížku, že nám ji dají, až půjdeme do civilu. Dopadlo to ale tak, že přišla měnová reforma a peníze nám vzala. Peníze se vyměňovaly asi jen do padesáti tisíc, takže ze všech výdělků za tu dobu zbylo každýmu asi jen patnáct set korun.“