Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Eugen Kočiš (* 1926  †︎ 2019)

• nar. 25. 6 1926 v Pozdišovcích na Slovensku

• 1946–1950 - studium Vysoké školy bohoslovecké v Prešově

• konec dubna 1950 - likvidace semináře i duchovní správy – akce P

• 1950–1953 - vojenská služba u PTP

• 1. 1. 1951 - vysvěcen tajně na kněze

• 1953-1955 - různá povolání, vedle toho působí jako tajný kněz

• 27. 7. 1955–7. 2. 1958 - útěk a skrývání

• 7. 2. 1958 - zatčení

• 1958–1960 - vězněn v lágru Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší (těžba uhlí)

• 1960–1968 - plynárenský zaměstnanec

• 1968 - obnovena oficiální činnost řeckokatolické církve

• 1969–1991 - ceremoniář a aktuár na prešovském biskupství, činnost ve farnostech

• kancléřem Apoštolského exarchátu v Praze

• 2002 - jmenován papežským prelátem

• 2004 - jmenován titulárním biskupem abrittským

• zemřel 4. prosince 2019

1950 – akce P

Útěk ze semináře byl pro Eugena Kočiše jediným možným řešením krize, která nastala v roce 1950, kdy se v dubnu sešel inscenovaný sobor (sněm řeckokatolické církve) a prohlásil třísetletý svazek řeckokatolíků s římskou církví za zrušený. Předcházela tomu kampaň v režii představitelů pravoslavné církve a komunistické strany, které obě horovaly pro „přirozený“ návrat do lůna pravoslaví, mezitím plně podřízenému moskevskému patriarchátu, kterému diktovala svou vůli komunistická strana. Devětadvacátého dubna 1950 samozvaný „sobor“, složený ze zmanipulovaných studentů, dělníků, místní lůzy a několika málo řeckokatolických kněží, slavnostně toto znovuspojení potvrdil a postavil tím další existenci řeckokatolické církevní organizace, věrné Římu, mimo zákon. Vyvrcholila akce P – likvidace řeckokatolické církve, nazývané též církev uniatská. Ján Eugen Kočiš, syn koláře z Pozdišovců na Slovensku, studoval v té době ve 4. ročníku prešovské Vysoké školy bohosloví: 

„Estébáci, kteří obsadili seminář, zase odešli, ale nechali tam zmocněnce. Jeho poslání mělo být přeorientovat (bohoslovce), ale nikdo z bohoslovců se nestal pravoslavným. Chovali jsme se normálně a nekladli odpor, gymnazisti z vedlejšího juvenátu nám již ale odnášeli věci, které jsme si balili, k přátelům a známým – a ve středu, když zmocněnec odešel do města, tak jsme toho využili a všichni jsme utekli.“

Setrvávat dále v semináři (který se stal oficiálně pravoslavným) nemělo pro kandidáty kněžství řeckého katolického obřadu žádný smysl. Pro starší bohoslovce ve vyšších ročnících zůstala pouze možnost tajného soukromého studia, poté, v budoucnu, eventuelně tajné vysvěcení některým katolickým biskupem. Prešovský biskup Pavol Gojdič byl internován současně s obsazením prešovské eparchie (biskupství) a odsouzen o necelý rok později k doživotnímu vězení (ve velkém procesu byli souzeni ještě dva římskokatoličtí biskupové – Mons. Ján Vojtaššák a Mons. Michal Buzalka).

Eugen Kočiš si našel místo v účtárně cementárny v Bystrém, aby zlegalizoval svůj pobyt mimo seminář:

Počátek šikany

„Cestou z vlaku (do práce) jsem potkal předsedu strany, který ani neodpověděl na můj pozdrav a jen se usmíval. Přišel jsem do kanceláře a za chvíli vstoupil vedoucí stavby: ,Pane Kočiš, byli tu ohledně té farářské věci, máte se jít přihlásit na SNB do Hanušovic.‘ Přišel i ten předseda strany a chtěl, ať mě tam zavezou. Stavbyvedoucí odpověděl, že to není jejich věc, co by mě tam vozili… Tehdy jsem ještě nepochopil, že mi tak dává možnost k útěku.“

Skutečně, pracovník cementárny, pověřený odvozem Kočiše na SNB do Hanušovic, se po cestě zdráhal svůj úkol splnit, „není přece služba SNB a není mu nic do toho“ a místo do Hanušovic odvezl Kočiše na blízkou římskokatolickou farnost. Po 14 dnech skrývání se Kočiš opět vrátil domů, kde znovu nastoupil do práce v blízkém Trebišově, tentokrát v masokombinátu. Za pár týdnů ovšem obdržel povolávací rozkaz, na Libavou v Čechách, kde byla posádka Pomocného technického praporu. Odtud byli pétépáci přesunuti na Sázavu, na stavbu viaduktu.

Voják beze zbraně a kněz

„To byla těžká práce, odstřelovaly se velké balvany. Pro dva byla norma šest vozíků, šest kubíků. Tam jsme byli do března 1951. Pak jsme se vrátili na Libavou do lesů, na naše místo přišli pétépáci-laici – ti měli normu jen tři vozíky, zatímco my šest. Na Libavé jsme káceli stromy a zasazovali stromečky. Od března do listopadu, v listopadu jsme šli do Jeseníků, do lázní, a nakonec jsem se dostal do Plumlova u Prostějova, na vojenskou pilu.“

Tvrdý pracovní režim a ponižující postavení pétépáků, vojáků bez hodností a beze zbraně, částečně vyvažovala skutečnost, že se zde sešli převážně svobodomyslní lidé – kněží, bohoslovci, nepohodlní laici, synové kulaků… Bohoslovci, vytržení ze škol, doplňovali od starších svoje násilně ukončené studium a nebo jako v případě Eugena Kočiše, který byl hotov – čekali na příležitost svěcení. O Vánocích roku 1950 si Kočiš vzal dovolenou a 1. 1. 1951, poslední den před návratem na posádku, ho rožňavský biskup ThDr. Róbert Pobožný posvětil na kněze.

„Později ho (Pobožného) odvlekli z diecéze, nic nebylo oznámeno, ani v tisku, ani ve zprávách… Když jsem byl později na Pankráci, tak jsem zjistil, že ho odsoudili na pět let, za to, že tajně světil. Těch pět let si odseděl právě na Pankráci. O jeho odsouzení nic neproniklo na veřejnost (!), museli by uvést i příčinu, a to by byla velká vzpruha pro věřící, že existují i tajní kněží.“

O Kočišově kněžství vědělo jen málo lidí, mluvit o něm pochopitelně nemohl. Shodou okolností se bezděky podařilo sehrát nebezpečnou hru s velitelem posádky:

„Autobus jezdil až do Prostějova, vycházka byla ve středu, v sobotu a neděli. Když jste dostal známku, dalo se jet až do Prostějova… Měl jsem výhodu: do Čechovic, obce u Prostějova, byl vystěhován jeden kněz od nás a já jsem ho navštívil. V autobuse jel i velitel, o kterém jsem nevěděl… A on mě tam viděl vystupovat a myslel, že tam mám nějakou známost… Velitelé měli sami pověření nás ovlivňovat tím směrem, abychom se oženili atd. On nedal známku každému, ale mně vždycky, protože myslel, že tam mám známost. Takže jsem ve středu, sobotu a neděli chodil do Prostějova sloužit mši, do kláštera Milosrdných bratří.“

Jak bývalo u PTP obvyklé, vojenská služba pétépáků zpravidla nekončila po uplynutí standardní dvouleté doby. V Kočišově případě se protáhla na 3,5 roku, poslední z nich sloužil na šachtě v Orlové u Karviné, kde on a jeho spolubratři odmítli v únoru 1953 oslavit výročí vítězství pracujícího lidu dobrovolnou nedělní prací. Jejich plánovaný odsun na jiné pracoviště předešla Stalinova a Gottwaldova smrt a na šachtě zůstali až do prosince roku 1953. Do civilu odcházeli poté kněží-pétépáci „nepřeškolení“. 

Pekař a kněz

Pro bývalého pétépáka, ke všemu „teologa“ Kočiše bylo přirozeně obtížné sehnat po návratu na Slovensko práci. Díky známému z někdejšího pracoviště v cementárně dostal Kočiš práci expedienta v pekárně ve Vranově na Topľou, kam nastoupil v březnu 1954:

„Jako expedienti jsme se střídali dva, každý po 24 hodinách, měl jsem tedy dost času volna v jednom kuse a to jsem tajně chodil po dědinách a sloužil lidem jako kněz. Naše kněze odvlekli a římskokatolickým kněžím zakazovali, aby našim lidem posluhovali. Nikdo neznal moje jméno. Z celé dědiny např. někdo, komu věřili, věděl, že jsem knězem a přivedl mě… Věděli, že jsem kněz, ale moje jméno už nevěděli. V tom společenství byla dejme tomu žena přivdaná z jiné obce a ta mě přivedla zase tam… Tak se to množilo, nakonec to byly celé okresy: Humenné, Michalovce, prešovský okres, Spišská Nová Ves atd.“

V kraji obsluhoval duchovní potřeby věřících Kočiš sám. Jeho předchůdce, který nebyl u PTP a dlouhé roky chodil jako kněz po obcích, musel emigrovat poté, co se mu jeden spolupracovník z pracoviště přiznal, že proti němu podepsal estébákům „čistý papír“. 

Kočiš sloužil ve volném čase celý čtyřiapadesátý rok, až dostal od spolužáka bohoslovce, jehož švagr byl estébák, avízo, že jeho činnost Bezpečnost tuší:

„Myslím, že to nebyla od někoho zrada. Pan biskup Pobožný byl zavřený a je možné, že nalezli jeho tajný archiv. Každopádně jsem věděl, že oni vědí. Jednou zazvonil v pekárně telefon, zvedl ho mistr. Byla to StB chtěli vědět, kolik zaměstnanců je z jiných okresů, a když jim je mistr vyjmenoval, zeptali se: ,Ještě Kočiš, ne?‘ Nebyl jsem totiž hlášený ve Vraném, ačkoli jsem tam přespával ve skladu. Mistr odpověděl: ,Ano, ale ten tady nebydlí, dojíždí.‘ Chtěli mě dostat na to, že bydlím někde, kde nejsem hlášený. Tím jsem věděl, že už po mně jdou.“ 

Po Velikonocích roku 1955 byl Kočiš předvolán na služebnu StB ve Vranově v souvislosti s aférou, která předcházela: V obchodě, který odebíral zboží z pekárny, kde Kočiš pracoval, objevila prodavačka myš zapečenou v chlebě. Tato provokace měla pravděpodobně posloužit jako záminka pro pohovor s StB:

„Týden po Velikonocích zvoní v pekárně telefon: ,Ministerstvo vnitra, budete tam?‘ (v pekárně)… Říkám: ,Ano…‘ – ,Tak počkejte u brány, potřebujeme s vámi mluvit.‘ – ,Ajaj,‘ říkám si, ,estébáci.‘ K bráně jsem nešel, řekl jsem si, že mě tam seberou a pak můžou (ostatním) říct, co chtějí. Šel jsem dovnitř a řekl pekařům, že mě za chvíli zavřou. Sběhli se všichni do kanceláře a zanedlouho přišel mužský a vzal mě ven. Venku chtěl, abych nasedl do auta. Chtěl jsem si vzít ještě věci, ale – prý to nepočká. Na StB mě přebrali dva jiní a ptali se kolik mám roků a proč jsem svobodný. To už jsem věděl, o co jde. Pak mě odevzdali dalšímu, ten mi sebral občanský průkaz a začal s tím, že už se nevrátím domů, že tu myš do chleba jsem dal já.“

Pro tuto „sabotáž“ neexistoval jediný důkaz a Kočiš sám dovedl věc k rychlému rozuzlení: 

„Říkám: ,I kdybych nebyl věřící a neměl vědomí zodpovědnosti před vyšší autoritou, tak bych něco takového neprovedl už kvůli tomu, že je to náš...‘ – ,Mlčte!‘, zařval na mě, ,nemáte právo mluvit jménem našeho socialistického vlastnictví.‘ Opáčil jsem: ,Takhle jsem to nemyslel… Řekl jsem to proto, že si chléb neberu z domova, ale jím ten, který tam pečeme.‘ A toto rozhodlo. Vrátili mi občanku a propustili mě.“

Útěk a tajné působení

Zahřívací kolo u Stb bylo předzvěstí dalšího sledování a vyčkávání na příležitost, jak se bude možno nepohodlného Kočiše zbavit jinak. Takto alespoň Eugen Kočiš tehdy po prvním výslechu uvažoval. Na okraj zmíníme, že Kočišův starší bratr byl v té době již pátým rokem ve vězení za pokus přejít hranice. V roce 1955 Eugen Kočiš požádal prezidenta Zápotockého o milost pro svého bratra, v tušení svého brzkého zatčení. Do té doby, než bude zatčen, chtěl mít bratra na svobodě, aby se ten v případě nutnosti postaral o staré rodiče.

„Přišel o pár dní dříve, než jsem se začal skrývat. Kdybych se začal skrývat před jeho příchodem, nepustili by ho. Došel z vězení a za pár dní jsem zmizel já.“ 

Vrátivší se bratr potřeboval zařídit nové doklady a chystal se zajet do Sobranců, odkud pocházel otec rodiny. Kočiš se nabídl, že jeho doklady na tamější matrice obstará sám. V kraji okolo Sobranců působil rovněž jako kněz a záminka k obstarání dokladů byla vhodným alibi, kterých jinak pro svou činnost neměl mnoho. Po návratu se u dveří objevil „kurýr“ a oznámil: 

„ ,Dneska tě zavřou… Jestli máš kam, tak zmiz!‘ Já jsem se nechtěl ukrývat, protože potom vždycky zavřeli i ty lidi (u kterých se někdo skrýval). Já už jsem věděl, když jsem šel na vysvěcení, že to smrdí vězením, šel jsem dobrovolně, tak proč to komplikovat pro ty druhé? A on (kurýr) říká: ,Tak co, to ten rok nevydržíš? Do roka režim praskne.‘ To bylo 27. 7. 1955.“ 

Na cestě vlakem do práce Kočiš věc dále promýšlel. O tomto dilematu, zda se má, nebo nemá ukrýt, vypráví: 

„Nevěděl jsem, že biskup Pobožný je zavřený. Myslel jsem, že ho drží jako Berana (v internaci), a když můj kolega (který byl Pobožným svěcen také) emigroval do Kanady, to mám být jako korunní svědek při jeho (Pobožného) procesu? Vím, že to bylo mylné uvažování, ale tehdy jsem byl přesvědčen, že to tak je. Druhá věc byla, že, jak říká sv. Pavel: ,Není každý mučedník, jenom ten, kdo je zákonně (bezděky) mučený…‘ Já jsem byl upozorněný, a když se tam (do mučednictví) tlačím, tak to není vůle Boží, ještě nepřišel můj čas… Kdoví, co ještě by ze mě vynutili…“

Po příjezdu do Vranova nad Topľou očekával Kočiše na nádraží zaměstnanec dráhy, který načerno pracoval i v pekárně a upozornil ho, že na něj čekají v pekárně dva estébáci. Po kurýrovi tedy již druhé avízo možného zatčení: 

„Vyběhl jsem před nádraží a naskočil do autobusu, jel až na konečnou a pěšky šel k vlaku, abych získal čas, než se setmí. Vrátil jsem se vlakem domů, sebral nejnutnější věci a vydal se přes pole do Veľkého Ruskova, kde se skrýval jiný kněz, kterého už jsem předtím navštěvoval. Momentálně jsem zběhl k němu a prožili jsme spolu několik měsíců a spolu působili. Potom jsme se rozešli, protože proč být na jednom území dva… Pro nás to bylo dobře, být spolu, ale pro ty lidi je to větší zátěž.“

Tři roky v terénu 

Kočiš odešel z úkrytu na území za řekou Ondavou, kde již předtím jako kněz docházel do obcí. Přesouval se po nocích, většinou na bicyklu, který nemá poznávací značku, a s baterkou v ruce. Nikdo neznal

jeho jméno, ani fakt, že se již ukrývá: 

„I tak to bylo trestné a tohle by (v lidech) vzbudilo ještě větší strach, takže nikdo alespoň zpočátku nevěděl, že se ukrývám. Později jsem říkal lidem: ,Až toho budete mít po krk, řekněte mi, já se neurazím, ale řekněte mi včas, abych si mohl najít něco jiného.‘ Nikdy mi nikdo nic neřekl, spíše narafičil, že mě někdo jako viděl a musel jsem najednou vypadnout na ulici a nevěděl, kam jít. Skrývání je horší než vězení… Když jste odsouzený, víte, kolik máte a na jak je to dlouho. Takhle vás to pořád čeká a jenom to oddalujete.“

Skrývání se na vesnicích v krajích, kde se každý zná s každým a kde ne každá zbožná hospodyně dokáže udržet exkluzivní tajemství, že právě ona skrývá kněze, bylo spojeno s neustálými přesuny: 

„Byl nějaký svátek a já se vydal do jiné obce a tam mi paní říká: ,Naše teta tam v té a té obci skrývá kněze!‘ Říkám: ,Nepovídejte…‘ – ,Áno‘, povídá ona… Když jsem se vrátil, zeptal jsem se: ,Komu jste řekli, že jsem tu?‘ – ,Nikomu.‘ Ale tak to už bylo špatné, nemohl jsem zůstat.“

Poslední úkryt poskytla Kočišovi jistá rodina na celých 22 měsíců, než byl dopaden. Z mnoha jiných předchozích úkrytů ho vyháněla povídavost jeho hostitelů nebo jen krátkodobá ochota čelit tak velkému riziku. Zde to bylo jiné:

„To bylo z víry… Brali mě ne kvůli slávě, ale jako věřící. I tamti byli věřící, ale pohnutka byla jiná. Když mě chytili, tak jeho bratr (toho, který mě ukrýval) říká: ,Zbláznili jste se, to nemůže být pravda…‘ Nevěděl o tom, ačkoli k němu jeho bratr chodil každý den. Dvacet dva měsíců nic neřekl ani svému bratrovi.“

„Zákon o státním souhlase je mi znám, ale…“ 

Zatčen byl Kočiš 7. 2. 1958. Jeho hostitel byl po záminkou vylákán na vojenskou správu, kde na něho udeřila StB. Zároveň byl zatčen i Kočiš a převezen do vyšetřovací vazby do Prešova: 

„Byla tam tma a asi třicet estébáků. To byl informativní výslech, kde se měli učit, jak reaguje vyslýchaný. Osvítili mě a krajský náčelník se oblékl do kněžských rouch… Chtěl udělat posměch. Já, jako ptáče chycené do klece, kdy jsem od rána ani nejedl, ani nepil, mu říkám: ,A vy jste inteligent? Inteligent svoje miluje a cizích si váží.‘ Za tři dny mě zavolal náčelník věznice a omluvil se mi. Říkal: ,Uznáváme, že se dotkl vašich náboženských citů.‘ Tam mu to prý vytknout nemohl, protože tam byly nižší šarže, to prý udělal až v soukromí. A mně se omluvil.“ 

U krajského soudu v Prešově bylo předneseno obvinění ze dvou trestných činů: První byl odvozen od nechvalně proslulého paragrafu trestního zákona z roku 1950 o maření státního dozoru nad církvemi, který se vztahoval na Kočišovo tajné kněžské působení, druhým mělo být podvracení republiky.

„Toho politického paragrafu (o podvracení republiky) jsem si nevšímal. Dále se mě ptali, zda se přiznávám k porušení toho druhého (o maření státního dozoru nad církvemi). Neřekl jsem ani ano, ani ne a začal debatovat: ,Je mi známo, že na území republiky je zákon o státním souhlase. Svátosti jsou nezávadné, nýbrž mravně vynikající. Jestliže jsem státní souhlas nedostal, ani o něj nežádal, je možné říci, že jsem jednal v rozporu s tímto zákonem.‘ Senát tedy konstatoval, že jsem přiznal vinu. ,Jakou vinu jsem přiznal?‘ Žádnou vinu! Chápete?“

Přímé zpochybnění smysluplnosti zákona, který umožňoval trestat činy morálně správné byla zajisté nebezpečná hra, ale v tomto případě podle jeho vyprávění zapůsobila i na předsedu senátu: 

„Myslel jsem, že toho soudce naši podplatili, tak mi vycházel vstříc.“

Třináctého listopadu 1957 zemřel Antonín Zápotocký. Antonín Novotný, který po něm nastoupil 19. listopadu do prezidentského úřadu, vzápětí amnestoval některou činnost považovanou tehdy za trestnou. Tím bylo například ono maření státního dozoru nad církvemi a bylo proto důležité, obhájit před soudem fakt, že Kočiš po amnestii nesloužil veřejné bohoslužby, tj. bohoslužby pro více než dva lidi:

„Když prokurátor řval na toho sedláka (u kterého jsem se skrýval), soudce mu sebral slovo. Prokurátor by ho byl přinutil doznat, že jsem sloužil i v zimě (po amnestii). Soudce mu dal sugestivní otázku v můj prospěch: ,Pane svědku, když u vás obžalovaný byl, byla zima, nebo podzim?‘ – ,Byl podzim,‘ odpověděl. Chápete? Předseda senátu dal otázku v můj prospěch. Náčelníka ani nenapadlo, že bych mohl chytit amnestii, protože mě chytili až po Novém roce. A amnestie byla 1. 12.“

Díky obratné obhajobě byl soud nucen zrušit obvinění z maření státního dozoru nad církvemi a uplatnit pouze paragraf o podvracení republiky, na který Kočiš dostal 18 měsíců vězení, které měly být podle dřívější amnestie z roku 1955 rovněž anulovány. Prokurátor se ovšem odvolal a do té doby měl Kočiš setrvat ve vazbě, dokud nerozhodne Nejvyšší soud v Praze. A ten rozhodl jinak. 

„Vězňové na Pankráci, kteří už seděli deset a více let a měli zkušenosti, říkali: ,Tady na Pankráci jsou jenom tři možnosti… Buď potvrdí rozsudek krajského soudu, nebo ho zruší a nařídí znovu projednat, anebo zvýší trest na jednou tolik.‘ Měl jsem štestí, že jsem v Prešově dostal malý výměr. Kdybych dostal tři, v Praze bych měl šest, když pět, tak v Praze by to bylo deset.“

Soud se zařídil podle třetího z těchto „pravidel“, zvýšil Kočišovi trest za podvracení republiky na tři roky a přidal zákaz pobytu v kraji, ztrátu občanských práv plus generálním prokurátorem nově navržený paragraf o příživnictví, na které se amnestie nevztahovala. Příživnictví měl projednat znovu prešovský krajský soud a ten opět obvinění zpochybnil. Ani tehdy se prokurátor s výrokem nesmířil a odvolal se opět do Prahy k Nejvyššímu soudu, který nařídil věc znovu projednat: 

„Tentokrát už byl soudce (v Prešově) nervózní, prý už měl příkaz strany trest zostřit. Už se nechoval tak jak předtím. Měl už stranický příkaz, ale neměl nic, za co by mě mohl odsoudit. Nakonec mi tedy přidal čtvrtý rok kvůli tomu, že jsem narušoval státní plán tím, že jsem nepracoval.“

Ponejprv zdánlivá korektnost krajského soudu se ukázala jako iluzorní. Vedle trestu odnětí svobody se Kočiš po vykonání trestu nadále nesměl zdržovat v okresech Košice a Prešov.

Ján Eugen Kočiš odseděl dvouletý trest v lágru ve Rtyni v Podkrkonoší, na těžbě černého uhlí. 

Řeckokatolíci a pravoslavní

Na jaře 1960 byl ještě před velkou Novotného amnestií propuštěn a našel zaměstnání jako kopáč plynových rozvodů u Plynostavu Pardubice, kde zůstal až do roku 1968, kdy byla řeckokatolická církev zlegalizována a nadále byla trpěna i v dobách normalizace. Experiment s návratem do lůna pravoslaví se nezdařil. Ján Eugen Kočiš byl od 1. 1. 1969 povolán na prešovské biskupství, kde 21 let působil jako ceremoniář a aktuár. Dobrý vztah mezi pravoslavnými a řeckokatolickými křesťany se ani po revoluci vybudovat nepodařilo. Ani během normalizační doby nezůstali řeckokatolíci ušetřeni útoků a pokusů zatlačit obnovenou církev do pozadí. Situaci komplikoval i fakt, že zabrané kostely zůstávaly dále v držení pravoslavných, a ti se nezřídka zdráhali řeckokatolíky ve „svých“ kostelech strpět: 

„Na mnohých obcích jsme se museli snášet s pravoslavnými. Co se jich týče, cítil jsem, že mám před nimi respekt. Neprovokoval jsem, ale zároveň jsem se nedal. Doktor Uhjély, který se mnou sloužil na biskupství, taky chodil do terénu a jednou se vydal do farnosti Ublja blízko ruských hranic. Na svátek Nanebevstoupení Páně tam přišel sloužit a ten pravoslavný duchovní ho nepustil do kostela. Že prý to měl předem nahlásit… Jindy byl v této farnosti chrámový svátek. Klíče od kostela měli pravoslavní. Sloužil jsem ještě jinde, a když jsem přišel sem, byl kostel zamčený. Před týdnem měli oni pouť, teď jsme ji měli my a – kostel zamčený. Lidé chtěli otevřít kostel násilím, ale já jim řekl, ať to nedělají, že je to past. Dneska si otevřeme a zítra okres zakáže naše bohoslužby nadobro. Bylo to tak nachystané. Já už jsem předtím intuitivně cítil, že tam něco bude a nabalil jsem si roucha a knihy do kufru. Trochu poprchávalo, ale přesto jsem řekl: ,Postavte celtu a bude všechno.‘ Děkan a dr. Uhjély se vrátili od SNB (kam šli požádat o otevření) a oznámili, že se musíme rozejít. ,Nemožné‘, říkám, ,to by jsme prohráli, bude všechno.‘ – ,A kdo bude kázat?‘ – ,Já budu kázat‘, říkám. On se zastyděl a potom kázal sám. Přišli pravoslavní a ptali se: ,Proč jste nesloužili v kostele, vždyť klíč byl ve dveřích zevnitř.‘ V pondělí okres volal našeho a pravoslavného děkana, aby sepsali novou smlouvu, že stará je neplatná. Byla to léčka, chtěli nás odtamtud úplně vyloučit. Všechno ale bylo, nikomu se neukřivdilo a mravní výhra byla naše.“

Po rozpadu republiky v roce 1993 byl v Praze zřízen Apoštolský exarchát a Ján Eugen Kočiš byl jmenován jeho kancléřem. Papežem Janem Pavlem II. byl Kočiš odměněn za své zásluhy v roce 2002, kdy se stal papežským prelátem (monsignorem). Týmž papežem byl v roce 2004 navíc jmenován titulárním biskupem abrittským. V pražské duchovní správě působí dodnes.