Pavel Zítek

„Ze začátku jsem v Gambrinusu dělal technologa, pak jsem postoupil na sládka, od roku 1994 jsem dva roky dělal šéfa Gambrinusu. Byla to nejkrásnější pivovarská léta. Všechno, o čem jsem se učil, všechny ty firmy, které vyráběly pivovarské zařízení, se po revoluci účastnily modernizace pivovaru. Ve škole jsme obdivovali na obrázcích varnu Seaman, CK tanky, mluvili jsme o tom. Zažil jsem v Gambrinusu nejkrásnější dobu, kdy se pivovar měnil. Představte si, že tam byly dvě varny z roku 1911 a 1913, pamatovaly Františka Josefa I., šrotovna byla taky z těchto let. A teď se to všechno mělo přeměnit, přebudovat. A u toho jsem byl, podílel se na tom, na to hrozně rád vzpomínám. Dodnes jsem šťastný, když přijdu do Gambrinusu a vidím to tam. Tak si řeknu: ‚Na tom ses trošku podílel.‘“

„Vždycky týden jsme měli školu a týden praxi. Chodili jsme pracovat do pivovaru. Už tenkrát jsem si zamiloval Gambrinus, byla tam méně fyzicky náročná práce a lidi tam na člověka koukali jako na budoucího sladovnického. Zatímco v Prazdroji byla těžká dřina a spousta dělníků i středních technických kádrů na nás koukala jako na levnou pracovní sílu. Gambrinus byl vždycky modernější, už když se postavil, byl velmi moderní. A všechny pokroky v pivovarství se odehrávaly v Gambrinusu. Když přišla nějaká nová technologie, nejdřív se vyzkoušela v Gambrinusu, pak se mohla implementovat do jiných pivovarů. Také do Prazdroje. Ale to je správné, Prazdroj byl vždycky velmi konzervativní. Nebyla a není to chyba, zkrátka je to první pivovar, který vyráběl světlý ležák, tak se tam musí udržovat určitá kontinuita. Musí se tam dodržovat takové ty klasické postupy.“