„Anebo já jsem byla i v Rusku například na konferenci, a když tam byli současně i zápaďáci, tak ti zápaďáci jedli jinde, nežli jsme jedli my. Protože i oni, ti, kteří nás drželi v područí, uznávali, že oni jsou něco víc než my. Nám stačil, my jsme měli dohromady jeden nůž, který jsme si půjčovali, abychom si rozkrájeli maso, protože nůž se nesměl dávat. To je aružie – zbraň.“
„My jsme byli s Jirkou u nás doma, tady v baráku. A náš táta ve čtyři hodiny ráno nás vzbudil a říkal, že Rusáci jsou tady. My jsme tam měli zrovna takovou novou udělanou silnici, asfaltovou, a já jsem honem utíkala podívat se na tu silnici, protože jsem slyšela, že jedou, ty obrněné tanky. Nevěděla jsem, jestli budou střílet, nebo jak to bude, tak jsem koukala zpoza rohu. Pak když přejeli, tak jsem hladila tu silnici naši, kterou oni rozmlátili těma tankama. Pak hlásil rozhlas a byla tam úžasná paní Kamila Moučková, která to všechno komentovala. My jsme měli pořád rozhlas puštěný a brečeli jsme, protože to bylo tak strašně silné. Slyšeli jsme, že tam střílejí, a ona čas od času vždycky říkala, ať jsme stateční a ať neprovokujeme ty vojáky. A že když budeme mít možnost, tak ať jim to vysvětlujeme, že tady žádná kontrarevoluce nebyla. Ať hlavně neprovokujeme. Pak říkali, že se znovu hlásí, a ať dáme pozor, že už asi končí, že jsou na chodbě. To už přesně nevím, to bych si vymýšlela, jak to bylo, ale bylo jasné, že brzy přestanou vysílat, ale začnou vysílat jiné stanice a že máme bránit rozhlasy. Tak my jsme se Jirkou sebrali a jeli jsme autostopem do Hradce, jak jsem vám povídala ty stanice, ale autostopem to šlo daleko rychleji, a šli jsem bránit rozhlas v Hradci. A byli jsme jedni z posledních, ne-li úplně poslední rozhlas, který ještě vysílal pořád svobodně. A čekali jsme tam na takové barikádě, kterou jsme udělali před rozhlasem, a já jsem si tenkrát říkala, že dneska umřu. Protože oni přijedou, a když nebudeme chtít odejít, tak budou střílet. A já jsem si říkala, jakmile oni přijedou, tak lidi začnou utíkat – a já nesmím utéct. Nesmím utéct! A když neuteču, tak mě zastřelí. A já nesmím utéct! A oni už nepřijeli.“
„Nejhůř asi tak nesli, náš táta, třeba koně, když odváděli koně. A to je jediná moje vzpomínka na to, že se něco takového dělo. Když jsem seděla ve výběhu, ten byl prázdný, na takovém sloupu nahoře, a slyšela jsem, jak ta kopyta jsou slyšet, když nám koně odváděli. Obzvlášť náš táta měl rád Šárku, to byl jeho kůň, a ta nechtěla nastoupit někam do vlaku, dávali ji někam do hřebčína. A musel táta jít a tu Šárku do vagonu dovést, ale ona se po cestě zbláznila. Takže pak vrhla ještě jedno mládě, ale museli ji utratit. Takže to naši špatně nesli.“
Michaela Vorlíčková, rozená Fišerová, se narodila 19. června 1945 do, jak sama uvádí, bohaté rodiny. Její babička pocházela z rodu Kinských a bydlela na zámečku, prarodiče z druhé strany vybudovali školkařský závod. V 50. letech byl rodině v rámci kolektivizace zabaven veškerý majetek i hospodářství, rodina si mohla nechat pouze dům, ve kterém bydlela. Michaela Vorlíčková byla v mládí zapálenou komunistkou, recitovala na recitačních soutěžích, vedla Jiskřičky apod. Ani to jí ale nepomohlo při přijímacím řízení na gymnáziu, kam z třídních důvodů nebyla přijata. Nakonec nastoupila na gymnázium ve Skutči, kde se za ni přimluvila její sestra, která tam v té době učila. Po maturitě nebyla pozvána k přijímacím zkouškám, nastoupila tedy na patologii v nemocnici v Hradci Králové. Po roce práce na patologii nebyla opět pozvána k přijímacím zkouškám, nastoupila však do nultého ročníku medicíny. Po roce byla přijata na vysokou školu v Brně na obor matematika - fyzika. Po studiích nastoupila do zaměstnání do Biofyzikálního ústavu AV, kde pracuje dodnes. V srpnu 1968 bránila vlastním tělem rozhlas v Hradci Králové, ke střetu s vojáky okupačních armád však nedošlo. V rámci své akademické kariéry byla nucena dělat drobné ústupky, do komunistické strany však nikdy nevstoupila, stejně jako nepodepsala souhlas se vstupem okupačních vojsk či se nevymezila proti Chartě 77. V roce 2007 byla jmenována profesorkou prezidentem Václavem Klausem. V roce 2024 žila v Brně a stále působila na Biofyzikálním ústavu AV.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
