Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Michaela Vorlíčková (* 1945)

• narozena 19. června 1945 v Jičíně

• babička patřila do rodu Kinských, prarodiče z matčiny strany vlastnili školkařský závod

• v rámci kolektivizace v 50. letech 20. století rodině nechali pouze dům, vše ostatní včetně koní a podniku vyvlastnili

• na gymnázium musela dojíždět až do Skutče, což bylo vlakem přes 7,5 hodiny jízdy od domova

• po maturitě nebyla pozvána na přijímací zkoušky, rok pracovala na patologii v Hradci Králové

• rok studovala nultý ročník medicíny, poté byla přijata na vysokou školu do Brna na obor matematika - fyzika

• v srpnu 1968 bránila vlastním tělem rozhlas v Hradci Králové

• nebylo jí umožněno absolvovat stáže v kapitalistické cizině

• do komunistické strany nevstoupila ani nepodepsala souhlas s okupací v srpnu 1968

• v roce 2007 byla prezidentem Klausem jmenována profesorkou

• v roce 2024 žila v Brně a byla zaměstnána na Biofyzikálním ústavu Akademie věd

Michaela Vorlíčková trávila srpnové dny roku 1968 se svým tehdejším partnerem v domě u rodičů v Jičíně. Vzpomíná, jak je oba její otec ve čtyři ráno probudil s tím, že jsou tady Rusové. U domu měli zrovna udělanou novou silnici, kam se pamětnice běžela na sovětská vojska podívat. „Tu silnici jsem pak hladila, jak byla rozmlácená těma tankama,“ vypráví o pohnuté době Michaela Vorlíčková. Dvacátý první srpen má také neodmyslitelně spjatý s rozhlasem. „Poslouchali jsme vysílání rozhlasu a u toho jsme brečeli. A byla tam výzva, že budou vysílat jiné rozhlasy – a ty rozhlasy se mají bránit,“ vzpomíná na silné okamžiky dne. Spolu s partnerem se tedy vypravili autostopem do Hradce Králové k tamějšímu rozhlasu, který dle slov pamětnice byl jeden z posledních, který ještě vysílal svobodně. „Čekali jsme na barikádě, kterou jsme udělali před rozhlasem, a já jsem si říkala, že dneska umřu. Protože oni přijedou, a když nebudeme chtít odejít, tak budou střílet. A já jsem si říkala, že jakmile vojáci přijedou, tak lidi začnou utíkat – a já nesmím utýct,“ popisuje pamětnice silné momenty, kdy sama sobě dodávala odvahy. Vojáci k rozhlasu však nakonec nepřijeli, protože rozhlas odpojili jinými cestami.

V šesti se mě zeptali, jak se chci jmenovat

Michaela Vorlíčková, rozená Fišerová, se narodila 19. června 1945 v Jičíně, jak ona sama říká, do bohaté rodiny na konci druhé světové války. Babička z jedné strany pocházela z rodu Kinských a bydlela v zámečku v Lužanech, kde se narodil a vyrůstal otec pamětnice, rodina z druhé strany vlastnila prosperující podnik lesních školek.

Zatímco se dvě starší sestry spolu se sestřenicemi ukrývaly ve sklepě jejich rodného domu, kde se koncem druhé světové války usadila ruská garnitura, maminka Michaely Vorlíčkové měla obavy, zda bude mít kde porodit. „Nakonec to všechno pěkně vyšlo. Vojáci odešli 18. června, maminka převlékla postele a vyprala záclony a 19. června jsem se narodila já,“ vypráví pamětnice s úsměvem. V tom shonu poválečných dní a také proto, že už byla třetí děvče v rodině, se nějak zapomnělo její narození nahlásit. Rodina to zjistila až tehdy, když malá „Myška“ měla nastoupit do první třídy a neexistoval žádný doklad o tom, že se narodila. „Rodiče to tehdy vyřešili tak, že mě dali pokřtít, a maminka se mě dokonce ptala, jak se chci jmenovat,“ vypráví pamětnice pobaveně. No, a protože mi maminka říkala Myško, tak jsem řekla, že Michaela,“ popisuje kuriózní situaci, kdy si mohla vybrat své vlastní jméno, a také fakt, že má pouze křestní list, nikoli také rodný.

Michaela Vorlíčková své dětství popisuje jako báječné, a to navzdory tomu, že režimem označená buržoazní rodina, která dávala práci spoustě lidem v okolí, byla komunistům trnem v oku. Asi v roce 1950 komunisté veškerý majetek rodiny znárodnili, babičku vystěhovali do jedné malé místnosti v zámečku a ze zbytku nemovitosti udělali JZD. Pamětnice, stejně jako její otec, nejhůř nesla odvádění koní. „Pamatuju se, jak sedím ve výběhu, který je prázdný, a slyším kopyta odváděných koní,“ vypráví Michaela Vorlíčková s dojetím, které přetrvalo desetiletí. „Táta i já jsme měli obzvlášť rádi jednoho koně, Šárku, a ta do toho vlaku, který koně odvážel, vůbec nechtěla nastoupit, táta ji tam musel dovést. A ona se po cestě zbláznila,“ doplňuje vyprávění pamětnice s tím, že jejich oblíbená klisna sice ještě vrhla jedno hříbě, ale pak musela být utracena. Otec byl přidělen na podřadnou práci draní koudele v Českém nábytku a matka pamětnice jezdila jako závoznice s náklaďákem. Přesto v sobě rodiče nenesli hořkost. „Náš dům byl pořád otevřený všem. I teď po letech spolužáci vzpomínají, jak se po škole chodilo k Fišerům a jak to bylo fajn,“ líčí pamětnice. Ta si však z událostí, kterých byla svědkem, odnesla, že rodiče museli udělat něco zlého. „Naši mě nepoučili, a tak mě vychovával systém. Já jsem byla přesvědčená komunistka,“ směje se nyní dětské naivitě pamětnice. Vedla Jiskřičky, recitovala básně k výročí Velké říjnové socialistické revoluce a výborně se učila. Vzpomíná, že jí stále vrtalo hlavou, jak její rodiče mohou být pro systém zlí, když jsou to takoví hodní lidé. „Asi ve druhé třídě jsme byli v kině na Wolkerově Milionáři, který ukradl slunce. A tam jsem viděla, že můj tatínek asi tedy byl kulak, který ostatní vykořisťoval,“ popisuje zmatek v dětské hlavičce Michaela Vorlíčková. „A přitom z vyprávění maminky vím, jak se táta bál o stromečky, když byl mráz, a jak se vždycky vypláceli a dávali dárky zaměstnancům – a až pak teprve naší rodině,“ doplňuje pamětnice rozpor, který jako dítě ostře vnímala.

Studium gymnázia sedm a půl hodiny vlakem od domova

Michaela Vorlíčková se výborně učila a předpokládala, že po skončení základní školy nastoupí na gymnázium, stejně jako její starší sestra. „Já jsem pořád byla zarytý komunista, mě ani nenapadlo, že kvůli třídnímu původu mě nikam nevezmou,“ líčí pamětnice, jak i v pozdějším dětství vnímala tehdejší systém velmi naivně. Vzpomíná, jak soudružka učitelka stála na stupínku a plakala, že její nejlepší žákyně, co kdy měla, nemůže jít na gymnázium a oni jako učitelé jsou vůči tomu bezmocní. Michaela Vorlíčková se tomu tehdy smála a vůbec si nedovedla představit, co s ní bude. Její starší sestra Emanuela v té době dokončila vysokou školu, kam se dostala svému původu navzdory, neboť vyhrála chmelovou brigádu a byla vyznamenaná od samotného prezidenta Gottwalda. Po skončení vysoké školy dostala sestra umístěnku jako učitelka na gymnázium do Skutče, kde svojí mladší sestře studium domluvila.

Michaela Vorlíčková vzpomíná, jak se na škole strašně snažila, protože měla pořád pocit, že si studium na gymnáziu musí zasloužit, i když je z buržoazní rodiny, ačkoli rodinného bohatství vlastně dlouho neužila. Velkou komplikací také byla vzdálenost od domova. „Dojížděla jsem vlakem sedm a půl hodiny – a tehdy se do školy chodilo ještě v sobotu –, takže jsem přijela domů na neděli, naobědvala jsem se a už jsem zase jela zpátky,“ vysvětluje složité cestování s mnoha přestupy. Popisuje také, že se během cest setkala s nejrůznějšími útrapami od zmeškaného vlaku s nutností přespání na nádraží po obtěžování od mužů. Ačkoli se jí na gymnáziu líbilo, po domově a rodičích se jí velmi stýskalo. Ke stesku přispívaly i neutěšené podmínky na bytě, ve kterém bydlela. „Tam se v zimě netopilo, takže já jsem se třeba ani neměla jak umýt potom, co jsem přijela z těch špinavých vlaků. Protože voda v lavoru byla zamrzlá,“ popisuje náročné podmínky, které její studium doprovázely.

Přes veškeré útrapy jsou vzpomínky na gymnaziální léta pro Michaelu Vorlíčkovou hřejivé. Odloučení od rodiny během studia si krátila psaním básní, prvními láskami a také tanečními. „Ve Skutči je tak nádherně, je to nádherný kraj. Když tam jedu, tak se mi zase znova vrátí všechny naděje a krása, kterou jsem očekávala od života. Krása, kterou mi život chystá,“ vzpomíná pamětnice na gymnaziální časy i po letech.

Z patologie na matfyz

Nepříznivý kádrový profil Michaelu Vorlíčkovou bohužel pronásledoval i při pokusech o studia na vysokých školách. Hlásila se na medicínu, jadernou fyziku a tělovýchovný institut, ale nebyla ani pozvána k přijímačkám. Rodinní známí jí poradili, ať jde pracovat, protože dělnický profil se v posudcích objeví a bude jí přičten k dobru. Michaela Vorlíčková tedy ve svých sedmnácti letech nastoupila na patologii. I na toto období, byť na první pohled hrozivé, vzpomíná ráda. „Byla tam nejlepší parta dětí, všichni, kdo se hlásili na vysokou školu a nevzali je. Stačilo třeba, že to byly děti lékařů. Dělali jsme tam uklízečky a zřízence,“ popisuje první roky po maturitě pamětnice. Většina z nich se po roce na vysokou školu dostala, jen Michaela Vorlíčková opět nebyla pozvána k přijímacím zkouškám. S kamarády však nastoupila do nultého ročníku studia medicíny. Zde jí jedna doktorka poradila, že její známá pracuje v Brně, kde na matematice a fyzice mají nedostatek uchazečů a kde ty kádrové posudky nejsou tak určující. Pamětnice se tedy přihlásila na matematiku a fyziku do Brna a navzdory kádrovým materiálům, které ale přišly s drobným zpožděním, byla přijata. Zpočátku se studia obávala, později chtěla přestoupit na medicínu, což jí nebylo umožněno. Obor si však zamilovala a od třetího ročníku začala pracovat jako pomocná vědecká síla na fyzikálním ústavu, kde působí dodnes.

Díky pražskému jaru jsem se poprvé podívala na Západ

Na období pražského jara a uvolnění nálady ve společnosti vzpomíná Michaela Vorlíčková s úsměvem. „Až s odstupem času vidím, jak absurdní to bylo. Ta hesla a myšlenky přece pořád zůstávaly, ale já jsem si opravdu myslela, že je možné mít socialismus s lidskou tváří,“ líčí, jak se na politickou situaci tehdy dívala. „My jsme byli velice dobře poučeni, jaké jsou nevýhody kapitalismu, ten jsme nechtěli. Mysleli jsme si, že budeme mít socialismus, kde bude svoboda,“ popisuje náladu v tehdejší společnosti. V této době se také poprvé podívala na Západ, do kapitalistické ciziny. „S tehdejším přítelem jsme jeli autostopem do Itálie. Měli jsme sto dolarů, ty nám vystačily na měsíc a ještě jsme nějaké peníze dovezli zpátky,“ demonstruje spořivost, s jakou se zacházelo se zahraniční měnou.

Jeden nůž soudruhům stačí 

Po srpnové invazi vojsky Varšavské smlouvy začala normalizace. Marie Vorlíčková měla nabídky na stáže či konference do ciziny, na Západ jí však nebylo umožněno vycestovat. Vzpomíná ale, že když byla na konferenci v Rusku, lidé ze Západu jedli jinde než ti z východního bloku. „Protože i ti, co nás měli v područí, uznávali, že ti ze Západu jsou něco víc. My jsme byli občané druhé kategorie, nám stačil jeden nůž na krájení masa a ten jsme si půjčovali, protože nám bylo řečeno, že nůž je přece zbraň,“ kroutí hlavou nad absurditami, které v komunismu zažívala. Díky kamarádce, která byla dle slov pamětnice komunistka s dobrým srdcem, nemusela Michela Vorlíčková vstoupit do KSČ a později ani nemusela podepsat souhlas se vstupem vojsk a vystoupit proti Chartě 77. Namísto toho vstoupila do mládežnického kolektivu, kde se tyto věci po jednotlivcích nepožadovaly. I díky tomuto zapojení a účasti na organizování sportovních aktivit pravidelně jezdila za hranice na lyže. Vzpomíná na ponižující šacování na hranicích, dokonce jednou byla svědkem i gynekologické prohlídky. Před odjezdem na lyžování s cestovní kanceláří si ji také volala StB, aby jim dávala vědět, co si tam lidi povídají. „Já jim na to říkala: ‚Jak povídají, vždyť tam jedu lyžovat!‘ A oni říkali, že večer se vždycky lidi sejdou a nadávají na režim. A tím pádem já jsem večer nikdy nikam nešla, protože jsem se bála, že tam můžou taky být takoví lidi, co by pak řekli, že jsem tam byla,“ popisuje pamětnice atmosféru strachu a nedůvěry, které cestování do zahraničí provázely.

Po sametové revoluci přišla profesura i restituce

Sametovou revoluci Michaela Vorlíčková sledovala nejdříve s obavami: „Já jsem tomu nevěřila a o ty studenty jsem měla strach. Nedokázala jsem si představit, že by se kdy vrátil kapitalismus,“ líčí svoje tehdejší pocity. Pak však zavládla velká euforie a pocit opravdové svobody, který byl pro pamětnici spojený i s možností vycestovat bez omezení na různé konference apod. Rodině byl také vrácen zámeček po babičce, který však byl úplně zchátralý.

Michaela Vorlíčková byla jmenována profesorkou prezidentem Václavem Klausem. Do svého rodného domu se vrací párkrát do roka, ale namísto radosti, kterou má s domovem spojenou z dětství, ji přepadá smutek nad neutěšeným stavem nemovitostí.
V roce 2024 žila Michaela Vorlíčková v Brně a i přes svůj pokročilý věk stále pracovala v Biofyzikálním ústavu Akademie věd.