"Druhá státnice připadla na 27. listopadu, čili na den generální stávky. Já jsem vůbec nepočítal s tím, že tam půjdu. A můj vedoucí mého studijního kruhu, který byl součástí našeho stávkového výboru, už několikrát zmíněný profesor Dušan Šlosar, si mě vzal stranou, přesvědčil mě, že na tu státnici mám jít, že nic není rozhodnuto, že bůhví, jak to dopadne, pět let jsem studoval, teď bych neměl nic a tak dále. Bylo to takové velmi zvláštní, takže já vlastně ani nevím úplně, jak se to stalo, ale druhý den jsem vyběhl ze stávkového výboru o patro výš, kde byla státnicová komise, složená ze samých komunistů. Ten předmět se jmenoval marxismus-leninismus, shodou okolností na ten termín. Protože to byl povinný předmět pro všechny studenty tehdejších vysokých... povinný a nenáviděný, vysmívaný. No a bylo teda jasné, že oni se zjevně víc bojí mě, než já jich. Takže mi položili stručnou otázku, co si myslím o současné politické situaci, já jsem stručně řečeno odpověděl něco v tom smyslu, že jejich čas skončil a odešel jsem organizovat generální stávku. Já jsem byl za pár minut hotový, protože jsem prostě na takové věci, jako je státní zkouška, neměl čas, když se děje generální stávka. Ale každopádně jsem byl v té paradoxní situaci, kdy jsem byl zároveň stávkokazem i stávkovým předákem, protože prostě na generální stávku se nesmí dělat státnice, že jo."
"Pamatuju si tu dobu jako dobu mimořádného fyzického vypětí, absolutního nedostatku spánku. Já si pamatuju, že jednou jsem jel na nějakou misi, myslím, že na zemědělskou fakultu a teď se tam kolem mě shromáždili ti studenti z té školy a informovali mě o tom, co dělají a já jsem prostě usnul. Během toho jednání. Bylo to prostě neuvěřitelné vyčerpání, které mohlo mít i takovéhle projevy."
"Já jsem přišel s tím, že oslovíme profesora Šlosara a profesorku Rusínovou, a oni přišli s tím, že oslovíme tehdy doktorku Jelínkovou, manželku Milana Jelínka, známého disidenta. Takže tito tři byli vlastně vytipováni a za nimi jsme potom v neděli jeli a v zásadě to bylo poměrně jednoduché. K panu profesorovi Šlosarovi jsme přijeli s tím, že on říká: ‚Á jé, to už mně je jasný, s čím jdete!‘ To byla už neděle, takže už se rozkřiklo, že se něco dělo. A my jsme mu říkali, že to ještě není zdaleka všechno, že nejenom chceme, aby vstoupil do stávkového výboru, ale chceme zabrat jeho pracovnu pro stávkový výbor. A tak na nás tak koukal, jako jestli si náhodou neděláme legraci. My jsme vypadali, že si ani náhodou neděláme legraci, takže mu nezbylo, než říct ano. Takže jsme měli už v neděli místnost, kam se mohl uchýlit stávkový výbor."
Jiří Voráč se narodil 16. července roku 1965 v brněnské porodnici na Obilním trhu. Dětství však prožil v nedalekém Adamově, malém průmyslovém městě, kde absence kulturních podnětů vyvažovaly možnosti sportovního vyžití v okolní přírodě. Mladá rodina se třemi syny zde našla domov, zázemí i porozumění v místní katolické komunitě. Inspirován o šest let starším bratrem Milošem se Jiří, po absolvování gymnázia v Blansku, přihlásil na univerzitu J. E. Purkyně (nynější Masarykovu) do Brna, kde na filozofické fakultě vystudoval český jazyk, historii a filmovou a divadelní vědu. Zájem o kulturu, politické a společenské dění jej přivedl až k disentu. Sám se aktivně zapojil do protirežimních aktivit. Pracoval jako redaktor časopisu Fórum a později samizdatu Revue 88. V listopadu 1989 se podílel na organizaci stávkového výboru při Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity, přípravě studentských demonstrací i mobilizaci občanů ke generální stávce. Přestože byl navržen na kooptaci do Federálního shromáždění, do politiky nikdy nevstoupil, což zpětně sebekriticky hodnotí jako selhání. Po revoluci pracoval jako šéfredaktor pro nezávislé Moravské noviny, následně působil na Masarykově Univerzitě, kde se zasloužil o vybudování Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Byl členem Rady České televize, Rady fondu kinematografie apod. Jiří Voráč je uznávaným univerzitním profesorem a filmovým historikem
se specializací na dějiny české kinematografie.
Stávkový výbor Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně, zleva Šárka Nikodemová, Mirek Pospíšil, Petr Osolsobě, Jiří Voráč (foto Jiří Rambousek), listopad 1989
Stávkový výbor Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně, zleva Šárka Nikodemová, Mirek Pospíšil, Petr Osolsobě, Jiří Voráč (foto Jiří Rambousek), listopad 1989
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
