"Památkáři měli s Volary fantastické plány. Vypracovali koncepci rozvoje Volar, je to dokument. Když to člověk čte, tak si připadá jako v pohádce. Ti památkáři viděli dopředu. Takže Volary měly být centrem Šumavy, mělo tam být centrální šumavské muzeum. Všechny domy měly zůstat zachovány, měly být součástí muzea jako skanzen. Měly se postavit hotelové kapacity no a je to k neuvěření, plánovali, že se postaví kilometrová přistávací dráha pro letadla a že tam budou lítat lidi ze zahraničí. Navíc Volary byly tenkrát velice důležitá železniční křižovatka, existovalo ještě přímé spojení na Pasov. V 46. je ta koncepce. Památkáři tam jezdili, zaměřovali, akorát je škoda, že Národnímu archivu nepředali i fotodokumentaci. Tu mají někde na Státním památkovém úřadu v Praze. Takže tam je zaměřili, vytyčili ... A potom je korespondence, oni tam jezdili, zástupci národního výboru jezdili na porady do Prahy no a samozřejmě členové NV, to všechno byli osídlenci, takže k tomu vztah neměli. To je po Němcích, to je třeba zbourat. Němce odstěhovali, do některých domů se nastěhovali Češi, řada těch domů zůstala prázdných, co se dalo rozkrást, se rozkradlo. Bylo to v šíleném stavu."
"Byl to veliký dům, a sice to byla truhlárna, ten dům byl dokonce postaven ještě před první světovou válkou. Byla tam obrovská půda, jako dítě jsem se tam bál chodit. Tam bylo věcí, respektive takových krámů, to byste nevěřili. Tam byly na hromadě, to si pamatuju, obrazy ještě císaře pána, prezidenta Masaryka, Beneše, Adolfa Hitlera a ještě Beneše po válce, no neskutečné."
"Rodiče se nastěhovali, když přišli do Volar, tak se nastěhovali taky, to byl takový starý opuštěný dům, to už dávno zbourali, ve Volarech, také to bylo po Češích, bylo to prázdný. No a Němce oni odsunovali z Volar v průběhu celého roku 1946. Bylo to každého patnáctého. Když přijíždíte do Volar od Prachatic, tak napravo vidíte chatky. Tam za války Němci postavili tábor, mělo to vojenský střih a tam byla soustředěna děcka, respektive mládež německých rodičů, kdy otec byl na frontě a maminky z různých důvodů nebyly schopny se o ta děcka postarat. Takže byl to takový lágr v podstatě, měli tam takový polovojenský řád a potom po válce, vidíte, to vám mohu potom přeposlat i fotku, letecký pohled, jak to vypadalo, což dneska i z Volar zná málokdo. Mělo to nástupiště, dlouhé baráky, hlídací věže a tak dále a po válce potom z toho byl zajišťovací tábor pro Němce."
Václav Vondrášek se narodil 22. března 1946 ve Volarech. Rodiče pocházeli ze Starých Kestřan na Písecku. Otec Václav Vondrášek za války projel Evropu s cirkusem rodiny Kludských, matka Anna, rozená Bartoňková, pracovala v sanatoriu Vráž u Písku. Rodiče po válce odešli na Šumavu. Ve Volarech dostali opuštěný domek po Češích, kteří odsud museli odejít po záboru českého pohraničí Hitlerem. Václav Vondrášek byl v dětství svědkem proměny Volar v zapadlé pohraniční městečko plné vojáků. S kamarády prolézali opuštěné domy po odsunutých Němcích, všude nacházeli válečnou munici i zbraně. Později v Pionýru je vojáci Pohraniční stráže učili střílet a starat se o koně. I proto se dal k armádě. Po třech letech na Ženijním technickém učilišti v Bratislavě nastoupil do Českých Budějovic. Tady prožil srpnové dny roku 1968 a výbuch občanského vzdoru vůči okupantům. Po svatbě odešel za ženou na Slovensko, kde v 70. letech vystudoval historii na Vojenské politické akademii v Bratislavě. Od roku 1989 do odchodu do penze pedagogicky působil na Katedře sociálních studií Vojenské akademie v Brně, později Univerzitě obrany. Ve vědecké práci se zabýval slovenským poválečným exilem. Na penzi se vrátil na rodnou Šumavu, stal se aktivním členem volarského Klubu českých turistů. V roce 2024 žil ve Volarech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
