Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Václav Vondrášek CSc. (* 1946)

• narodil se 22. března 1946 ve Volarech

• v dětství byl svědkem bourání historických volarských domů

• zažil poválečnou přeměnu Volar ve vojenské pohraniční městečko

• po maturitě na volarské průmyslovce nastoupil k armádě

• vystudoval historii na Vojenské politické akademii v Bratislavě, kde poté pedagogicky působil

• v letech 1989-2007 působil na Katedře sociálních věd Vojenské akademie v Brně - dnes Univerzita obrany

• ve své vědecké práci se věnoval výzkumu a mapování slovenského exilu po roce 1945

• v roce 2007 odešel do důchodu

Otec pamětníka plnil brannou povinnost první republice jako kulometčík v Benešově u Prahy. Během mobilizace v září 1938 jeho rotu převeleli na ostrahu hranic do řopíků u Soumarského mostu. Poprvé se ocitl na Šumavě. Tamní krajina tenkrát vypadala úplně jinak než dnes. Volný terén, žádné stromy, jen louky. Vojáci krásně viděli na cestu, která vede na Dobrou. Když si v noci zapálili, z druhé strany od Dobré se hned ozvaly dávky z automatu. „Žádná sranda to tam nebyla,“ popisuje otcovy vzpomínky Václav Vondrášek. „Nakonec se po mnichovské deklaraci museli sbalit a se skřípěním zubů odtáhnout.“

Cirkusáci v posledním sledu

Oba rodiče pamětníka pocházejí z obce Staré Kestřany u Písku. „Písecko a Stašsko byly tradiční náborové domény cirkusů. Aby nemusel na práci do říše, přihlásil se otec k cirkusu rodiny Kludských,“ začíná vyprávění Václav Vondrášek. Tatínek Václav Vondrášek, ročník 1912, s cirkusem za války procestoval kus Evropy. Pomáhal stavět šapitó, staral se o zvěřinec, dělal akrobata. Jako památku na jeho putování opatruje pamětník pohlednice, které si otec na štacích kupoval. „V říjnu 1944 byli v Lucembursku, kde je zastihl konec války. Němci jim rozstříleli cirkus. Pak přijely průzkumné džípy, vyskočili američtí vojáci a do země zapíchli americkou vlajku,“ vypravuje pamětník. Američané vzali české cirkusáky do posledního sledu, rozdali jim pár pušek, vojenské mantly, přilby. „A oni s tou americkou armádou došli přes celé Německo až do Čech.“

Do Písku dotáhli už jenom mrtvolu

Maminka pamětníka Marie Bartoňková, narozená v roce 1919, pocházela ze statku. „Měla vztah k malování, její sen byl být malířkou. Ale doba tomu nepřála,“ vypráví Václav Vondrášek. „Než přišli Němci, sloužila matka u řezníka v Písku. Do paměti se jí vryl 15. březen 1939, kdy kolem krámu projížděla německá technika. Řezník sebral sekeru a bezmyšlenkovitě mlátil do těch kusů masa.“ Za války  matka nastoupila jako pokojská do sanatoria ve Vráži pod německou vojenskou správou. Pomocný personál byli Češi. Na konci války Vráž osvobozovala americká armáda. Potom se museli stáhnout a převzali to tam Sověti. „Američané svolali český personál na dvůr, přivedli veškeré muže Němce a před tím českým personálem je stříleli. Velitele svázali provazem za ruce a za džípem ho táhli do Písku, no, dotáhli tam už jen mrtvolu. To byl pro matku velmi traumatizující zážitek,“ líčí pamětník.

Pobořený domek ve Volarech

Rodiče po válce odešli do Volar. Dostali zde malý pobořený domek po Češích, kteří odsud museli po záboru českého pohraničí odejít. Pamětník podotýká: „Po válce se někteří Češi vrátili. Když došlo k Mnichovu, tak se Češi z Volar museli sbalit a odejít do vnitrozemí k příbuzným.“ Tady se Václav Vondrášek v březnu roku 1946 narodil. Až později se rodiče přestěhovali do obrovského domu čp. 133, bývalé truhlárny. Pamětník popisuje dětství, pro pohraniční oblasti tak typické. S kamarády prolézaly staré „dřeváky“, jak se lidově říkalo historickým alpským domům volarského typu. Poklady z půd a opuštěných objektů mezi sebou chlapci měnili. Město i okolí byly válečné munice plné. Pamětník a jeho kamarádi měli při svých experimentech s náboji a nevybuchlou municí štěstí, nikomu se nic nestalo. 

Cena lidského života

Po válce otec pracoval jako strážník v komisi, která měla za úkol oznamovat odsouvaným Němcům termín nástupu do transportu. „Jednou šli přes staré město dozadu, tam byla samota. Vzpomínal, že tam přišli, německý sedlák jim říkal, jojo, my jsme se provinili, uznáváme, a sotva ušli nějakých 50 metrů od chalupy, tak po nich začal střílet z pistole.“ Situace nebyla jednoduchá. Město se stalo svědkem těch největších zvěrstev 2. světové války. Z ženského pochodu smrti, který vyšel z Grünbergu na konci ledna 1945, došlo na Šumavu pouze několik desítek zbídačených žen. Dodnes mrazí při pomyšlení, že stovky jich zemřely cestou naprostým vyčerpáním a zvůlí dozorců tak krátce před osvobozením. Pátého května 1945 bylo ve Volarech zanecháno svému osudu 118 žen, dalších 190 hnali esesáci dál přes Cudrovice do Prachatic, kde je následující den opustili. Pomoc ženám poskytli lidé z Volar a Prachaticka a členové partyzánské skupiny Šumava II. Léčebna pro přeživší byla zřízena v nedalekém Vlachově Březí. Oběti z hromadných hrobů podél cesty byly exhumovány a pohřbeny ve Volarech 11. května za povinné účasti zde žijících Němců pod dohledem amerických vojáků.

Staré a nové město

Václav Vondrášek zažil jako malý chlapec bourání starého města ve Volarech. Místní nazývali domy alpského volarského typu „dřeváky“. Stavěli je Němci, kteří do osady na Zlaté stezce v hraničním hvozdu Českého království přicházeli v 16. a 17. století od Pasova. Jejich specifická architektura na další staletí určila tvář Volar. Po válce pracovníci Národního památkového ústavu vypracovali koncepci rozvoje Volar jako centra Šumavy. Ze starého historického města měl vzniknout skanzen. Po vítězství komunistů však vzaly veškeré plány za své. „Definitivní tečku za tím udělal únor 48 a jeho důsledky, vytvoření železné opony. A najednou pohraničí a Volary byly konec světa. A o osudu Šumavy a Volar bylo rozhodnuto. Pamatuji to jako kluk. Přijela nákladní auta, za ty dřevěné krovy to chytly a bylo,“ popisuje pamětník.

Vojáci nás učili střílet a jezdit na koni

Šumavu i Volary si pro sebe uzurpovala armáda. Co městečko, to kasárna, co vysídlená obec, to výcvikový prostor. Ve Volarech se usídlila Pohraniční stráž, vzniklo zde výcvikové středisko pro pohraničníky. „Já jsem měl k té armádě vztah, okolo nás samí vojáci, na základní škole jsme chodili do Pionýra, pro nás to dělali zajímavě, vedoucími oddílů byli vojáci, třeba přinesli kulomet, se kterým jsme mohli střílet. Nebo přivedli dva koně a vysadili nás na koně!“ vysvětluje pamětník, co ho vedlo k rozhodnutí ke kariéře v armádě. Po základní škole šel nejprve studovat na průmyslovku do Volyně. „Chtěl jsem jít na vysokou školu, na Vojenskou akademii do Brna,“ vypravuje Václav Vondrášek. Přijímací zkoušky udělal, ale nevzali ho. Šel tedy na Ženijní technické učiliště do Bratislavy.“ Já ze Šumavy se ocitl v Bratislavě. Podruhé v životě jsem byl v nějakém velkém městě!“ Už jako poručík odsud šel k ženistům do Švermových kasáren na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích. „Budějovice byly tehdy největší kasárna v republice! Říkalo se, hodíš do Budějovic granát a trefíš buď vojáka nebo lehkou holku,“ vypravuje pamětník. 

Lenine vzbuď se,  Brežněv se zbláznil

Pamětník vzpomíná na srpnové dny roku 1968: „Na Mariánském náměstí se shromáždili lidé a čekali na příjezd okupantů. Protestovat přišly stovky lidí. Přijel malý průzkumný transportér, a když viděl ty lidi, tak zas odjel. Vstoupili do města až v noci. Mezitím lidé pomalovali kasárna nápisy v češtině i azbuce. Bylo to paradoxní, protože na těch kasárnách byly u vchodu citáty Lenina a Stalina ještě z roku 1945, kdy tam měla Rudá armáda velitelství. Vojáci dostali rozkaz neopouštět kasárna,“ pokračuje Václav Vodrášek. „O půlnoci se to valilo na Český Krumlov. My koukali z oken, vyplašení vojáčci. Projel hlavní voj, po něm přijely čtyři transportéry a kanony namířily na kasárna. Vystoupil Sovět, že kasárna jsou kontrarevoluční, protože tam jsou ty nápisy. Pak přijelo jejich hasičské auto a začali to stříkat. Kasárna byla stará, okna netěsnila, celé přízemí vyplavili. Druhý den ráno na roh postavili tank, aby od Čtyř Dvorů nemohla jezdit auta. Stáli tam nervózní vojáci se samopaly, lidé jim pomalovali auto červenými hákenkrajci. Až ti vojáci začali střílet samopaly do vzduchu.“ Vojsko bylo z rozkazu zavřené v kasárnách celý týden, okna zatlučená zevnitř. To aby se nestalo, že se nějaký voják zapojí do protestů proti okupantům.

Rakeťákům ve Vimperku jsme odpalovali okopy

Ženisté z Budějovic jezdili nahoru na Šumavu. „To se děly věci v těch 60. letech! Pomalu každý den jsme jezdili do Boletic dělat trhací práce,“ vypravuje Václav Vondrášek a přidává vzpomínku na cvičení ve Vimperku: „U sloupu byl, mimo jiné, utajovaný oddíl vojskových raket. Měli jsme úkol jim udělat okopy.“ Cvičiště rakeťáků byl obrovský prostor přes silnici od kasáren směrem na Zdíkov. „Dělali jsme tam nějakých sedm okopů. To se navrtalo zemními vrtáky, nacpalo kvantem trhaviny a odpálilo. To byly šupy, že jsme v kasárnách vymlátili okna. Ta tlaková vlna! Šílený malér.“ O existenci PTP praporu, který kasárna v 50. letech stavěl, pamětník ví, ale bohužel nic bližšího. „Jirka Bílek byl můj dobrý kamarád z Vojenského historického ústavu, ten o nich hodně psal. Byl tam prapor PTP, ale podrobnosti neznám.“

Po dvou letech v Českých Budějovicích chtěl jít Václav Vondrášek studovat na Vojenskou dopravní fakultu v Žilině. Nedostal od vedení svolení s odůvodněním, že je ještě mladý. Protože se oženil a chtěl na Slovensko za svou ženou, přihlásil se na Vojenskou akademii do Bratislavy. „Což byla politická akademie. Tak jsem to tam vystudoval, směr historie, a na té škole jsem zůstal. Někdo mi to má za zlé, ale já myslím, že jsem to svou prací v uplynulých desetiletích odčinil. V Brně jsme vytvořili katedru sociálních věd. Pak ty vysoké školy sloučili, dnes je to Univerzita obrany.“

Že to praskne jsme věděli od chartistů

„My jsme si už v Bratislavě od poloviny 80. let uvědomovali, že to jde všechno kamsi. Měli jsme celou řadu kontaktů, měli jsme kontakty na Vojenskou obrodu, což byli ti, co byli vyhozeni z armády po 68. v rámci prověrek, kteří byli u Charty. Takže zprávy se k nám dostávaly. Z Krajské správy SNB v Bratislavě se k nám dostávala západní exilová literatura. My mladší to četli, aby starší nevěděli. Měli jsme proto i problémy s výukou. Tehdy chodily permanentně kontroly.“ Bylo období Gorbačovovy perestrojky v SSSR. „Doufali jsme, že se poměry začnou měnit, a oni se neměnily. To byla šílená doba, k neuvěření.“ Měsíc před revolucí se pamětník konečně dostal do vytouženého Brna, jako vedoucí katedry historie. V Brně později založil katedru sociálních studií, kterou také několik let před odchodem do penze vedl. Ve své vědecké práci se zabýval výzkumem slovenského poválečného exilu. V rámci výzkumu se vydal do USA a Kanady, kde se mu od exulantů dostalo vřelého přijetí. Po dosažení důchodového věku se vrátil na rodnou Šumavu. S povděkem kvituje: „Slovenský exil se mi podařilo dodělat, ještě v důchodu jsem na tom dělal. Za to jsem velice, velice rád.“ Kniha Slovenský poválečný exil a jeho aktivity v letech 1945 - 1970 vyšla v roce 2011.

Na závěr Václav Vondrášek dodává: „Každá generace projde složitou cestou. Moji nevyjímaje. Jenom když uvážíme ten technologický pokrok. Mám doma staré rádio z 50. let. Občas na něj pohlédnu a vzpomínám, jak kolem něj seděla celá rodina a poslouchala četbu na pokračování. Myslím, aby si mladá generace vážila všech vymožeností, co jsou, a aby nezapomínala na odkaz těch předešlých generací. A je třeba se chopit věcí veřejných a dát ty poměry tady v té zemi trošku do pořádku.“