„A v noci houkaly sirény, tak se mnou tatínek utíkal do toho jejich hlavního krytu a nad námi se rozsvěcely ty stromečky, rakety, čímž se osvětlovaly ty objekty. Tak tatínek na mě lehl, leželi jsme chvíli v poli. Pak když to přestalo, tak jsme doběhli do krytu, za námi se zabouchly dveře a začalo první bombardování v Pardubicích.“
„Než je odváželi, tak Evička přiběhla a ten večer mi ještě přinesla knížku s věnováním. Oni si mysleli, že se ještě vrátí, ale na památku mi dala knížečku, dodnes ji mám schovanou. Boj o les se to jmenovalo. Tak jsme se rozloučili. To byla moje veliká kamarádka a ta už nosila hvězdu. Už se nevrátila, zahynula v Osvětimi.“
„Snažil jsem se dodržovat každý den dobrý skutek. Ale někdy se to taky nepodařilo, i když třeba maličkost, někde jsem mohl pomoct. To mě drží celý život, dělat dobrý skutky. Ještě jako kluk jsem to měl doma napsáno, a když jsem zlobil, tak maminka vždycky, přečti si támhleto. Tak podle toho už mě rodiče v tom udržovali.“
„A potom se bratr vrátil z vojny. Protože byl pořád s kněžími, chodil na faru a stýkal se s nimi, taky potají ministroval, tak to zase všechno zavřeli a samozřejmě bráchu taky. Byli tam vynikající kněží jako třeba P. Pikl. A byl s nimi soud – tajné rozvracení (republiky) a dostal rok v Jihlavě v base. Taky jsme tam za ním byli. To jsme prodělali. Když jsme byli u soudu, tak jsme ho nesměli ani vidět. Nic, jenom jak je vedli... Bylo to hrozný. To jsme se nabrečeli.“
„Na gymnáziu učil vynikající kněz Tajovský. Ten na bráchu zapůsobil. Ale my jsme chodili do kostela, tatínek byl z velké katolické rodiny. Byli jsme velcí katolíci. I maminka. Tak ho ovlivnil, že nastoupil do noviciátu do Želiva. Odtamtud šel bratr studovat do Prahy bohosloví na fakultu teologickou. A tam je potom sebrali, rok jsme o něm nevěděli. To bylo doma nářků. Špatně se mi na to vzpomíná. Rok jsme o bráchovi nevěděli, naši byli šílení. Až potom za rok jsme dostali (zprávu), že byli v Králíkách, kde byli všichni kněží internovaní. Tak jsme tam za ním potom jeli.“
„Byly Vánoce. První Vánoce. Když jsme tam byli v té místnosti, nálada hrozná. Nikdy jsem nebyl na Vánoce venku. Kluci tam všichni takhle (sklesle) seděli. A mně to nedalo, tak mi jeden kluk ze skladu přinesl kožich, já se oblékl, ještě čepici. Začal jsem jim tam dělat Mikuláše, Ježíška, všechno dohromady, abych je trochu rozptýlil. Sám jsem v duchu taky brečel, ale snažil jsem se.“
„Když je někdo pravý skaut, tak to v něm zůstane. Já v tom pořád žiju. Pořád jsem jezdil k Wolkerovi, jak to bylo možné. S manželkou jsme tam vždycky potají jezdili k tomu pomníčku, kde jsme skládali slib. Ta myšlenka... Jak se říká: ‚Skautem jednou, skautem navždy,‘ to ve mně bylo a pořád to ve mně je!“
„Potom Wield, když byla revoluce, tak samozřejmě ho rafli, uvázali na řetěz a vodili po městě jako kolaboranta. A potom taky byl soud, jak je dnes zemědělská škola u Masaryka. Tak tam byl soud s Nacházelem a Wolfem. Wolfovi se podařilo utéct a Nacházel byl souzen a popraven. Byl jsem u toho soudu, to jsme se zajímali. Když byl ale vyhlášen výsledek, tak jako mladistvý jsem musel odejít. A pak ho tady popravili a on se jim utrhnul, tak ho popravili ještě jednou.“
František Vondráček se narodil 4. ledna 1931 v Nučicích nedaleko Prahy, rodina však měla kořeny na Vysočině. Brzy po narození pamětníka se vrátili zpět do Humpolce, odkud oba rodiče pocházeli. František zde navštěvoval obecnou i měšťanskou školu a jeho spolužákem byl například pozdější překladatel, esejista a básník Jan Zábrana. Za německé okupace hrozilo jeho matce Elišce, že bude vzata do transportu spolu s dalšími humpoleckými Židy, jelikož pocházela ze smíšené křesťansko-židovské rodiny. Pamětník se po skončení druhé světové války účastnil v Humpolci veřejného soudního procesu s kolaboranty, kteří byli posléze popraveni. V červnu 1945 vstoupil spolu se starším bratrem Zdeňkem do skautského oddílu. O rok později složil zkoušku Třech orlích per a v březnu 1948, se stal vedoucím oddílu v Humpolci. Po zakázání skautingu komunistickým režimem se humpolečtí junáci potají scházeli u pomníčku Jiřího Wolkera, kde pamětník skládal skautský slib. V září 1948 vstoupil jeho bratr Zdeněk do noviciátu želivského kláštera. V dubnu 1950 v rámci Akce K byl spolu s dalšími řeholníky ze Strahovského kláštera internován nejprve v broumovském klášteře a poté v Králíkách. Rodina Vondráčkových zůstala věrná katolické víře i v době komunistické totality, což se nepříznivě podepsalo i na kádrovém posudku pamětníka. Po dvou letech studií střední průmyslové školy v Brně nebyl připuštěn do dalšího ročníku. V závěru roku 1952 narukoval na vojnu k útvaru PTP ve Svaté Dobrotivé, Zaječově. Po dvouleté vojenské službě se živil jako plánovač výroby v podniku Sukno Humpolec a rok poté se oženil. Jeho bratr Zdeněk mezitím nastoupil do civilního zaměstnání, avšak 28. března 1958 byl během domovní prohlídky zadržen a ve skupinovém procesu Voves a spol. odsouzen za podvracení republiky. Po propuštění, v roce 1959, byl donucen vystoupit z premonstrátského řádu a posléze se oženil. Při druhé obnově Junáka, v letech 1968–1970, působil František Vondráček jako vedoucí skautského střediska v Humpolci a zorganizoval dva tábory Bratrství nedaleko Vřesníku. Po opětovném zákazu skautingu se v letech 1971 a 1972 účastnil ilegálních táborů tamtéž. Následně kvůli ilegálním skautským aktivitám čelil výslechům StB. Po roce 1989 pokračoval i nadále ve funkci vedoucího střediska a výrazně se zasadil o navrácení Orlovské hájovny, kterou dodnes humpolečtí skauti vlastní. Do pozdního věku se s radostí a ochotou věnoval výchově vlčat. Krom skautingu se mimo jiné věnoval i místnímu ochotnickému divadlu. Obdržel řadu významných ocenění: Řád čestné lilie v trojlístku II. třídy, Medaili Syrinx, Medaili díků a také Pamětní medaili Vojenských táborů nucených prací PTP 1948–1954 a další. František Vondráček zemřel 28. července roku 2022.
První tábor, kterého se František Vondráček (dřepící) účastnil, se konal pod Vojslavicemi v létě 1945. „Na stavbu stanů jsme použili vojenské plachty, které tu zbyly ve skladu po Němcích,“ vzpomíná František.
První tábor, kterého se František Vondráček (dřepící) účastnil, se konal pod Vojslavicemi v létě 1945. „Na stavbu stanů jsme použili vojenské plachty, které tu zbyly ve skladu po Němcích,“ vzpomíná František.
Olive Baden-Powellová, manželka zakladatele skautského hnutí, při setkání s místními skauty. Pořízeno v tehdejším Německém Brodě. V pozadí je na snímku i pamětníkův bratr Zdeněk Vondráček (skautská přezdívka Akéla)
Olive Baden-Powellová, manželka zakladatele skautského hnutí, při setkání s místními skauty. Pořízeno v tehdejším Německém Brodě. V pozadí je na snímku i pamětníkův bratr Zdeněk Vondráček (skautská přezdívka Akéla)
Bohoslovec Zdeněk Vondráček byl v dubnu 1950 spolu s dalšími kněžími internován do broumovského kláštera, kde tajně složil premonstrátský slib a přijal řeholní jméno Leo.
Bohoslovec Zdeněk Vondráček byl v dubnu 1950 spolu s dalšími kněžími internován do broumovského kláštera, kde tajně složil premonstrátský slib a přijal řeholní jméno Leo.
Zleva František Vondráček s Janem Riškem a strýcem Oldřichem Maršíkem v zahradách premonstrátského želivského kláštera. V pozadí kostel Narození Panny Marie
Zleva František Vondráček s Janem Riškem a strýcem Oldřichem Maršíkem v zahradách premonstrátského želivského kláštera. V pozadí kostel Narození Panny Marie
Strýc Oldřich Maršík z Čejova u Humpolce, který se údajně v roce 1950 pokusil překročit státní hranice Československa. Byl odsouzen k šesti rokům odnětí svobody a svůj trest si odpykával na uranových dolech u Příbrami
Strýc Oldřich Maršík z Čejova u Humpolce, který se údajně v roce 1950 pokusil překročit státní hranice Československa. Byl odsouzen k šesti rokům odnětí svobody a svůj trest si odpykával na uranových dolech u Příbrami
Třídní sraz maturantů ročníku 1948 v Humpolci, vlevo ze zadní řady vykukuje hlava Zdeňka Vondráčka. Na snímku je i jejich profesor a později želivský opat Bohumil Vít Tajovský (čtvrtý zprava). Červen 1978
Třídní sraz maturantů ročníku 1948 v Humpolci, vlevo ze zadní řady vykukuje hlava Zdeňka Vondráčka. Na snímku je i jejich profesor a později želivský opat Bohumil Vít Tajovský (čtvrtý zprava). Červen 1978
Třídní sraz maturantů se svým bývalým pedagogem a želivským opatem B. V. Tajovským. Na snímku je i pamětníkova manželka Růžena Vondráčková, Humpolec, rok 1998
Třídní sraz maturantů se svým bývalým pedagogem a želivským opatem B. V. Tajovským. Na snímku je i pamětníkova manželka Růžena Vondráčková, Humpolec, rok 1998
Setkání maturantů reálného gymnázia v Humpolci z ročníku 1948 . Na snímku je i oblíbený učitel a pozdější želivský opat Bohumil Vít Tajovský, Humpolec, 1996
Setkání maturantů reálného gymnázia v Humpolci z ročníku 1948 . Na snímku je i oblíbený učitel a pozdější želivský opat Bohumil Vít Tajovský, Humpolec, 1996
Skautský tábor nedaleko Želiva, který v letech 1969 a 1970 nesl jméno Bratrství. Po následující dva roky (1971 a 1972), kdy byl skauting začleněn pod organizaci Pionýr, se zde uskutečnily skautské tábory ilegálně.
Skautský tábor nedaleko Želiva, který v letech 1969 a 1970 nesl jméno Bratrství. Po následující dva roky (1971 a 1972), kdy byl skauting začleněn pod organizaci Pionýr, se zde uskutečnily skautské tábory ilegálně.
Ve stopách prvních junáků. Tento pochod spoluorganizoval také vedoucí humpoleckého skautského oddílu František Vondráček. Konal se 23. června 1970, vedl z Prahy k pomníčku Jiřího Wolkera a do Humpolce
Ve stopách prvních junáků. Tento pochod spoluorganizoval také vedoucí humpoleckého skautského oddílu František Vondráček. Konal se 23. června 1970, vedl z Prahy k pomníčku Jiřího Wolkera a do Humpolce
Na tomto místě se scházeli i členové skauta v době, kdy byla jejich organizace zakázána. Červen 1970
V místech prvního junáckého tábora, který se zde konal v roce 1912. O čtyři roky později, v roce 1916, zde tábořil i básník Jiří Wolker, jemuž je tu věnován pomník.
Na tomto místě se scházeli i členové skauta v době, kdy byla jejich organizace zakázána. Červen 1970
V místech prvního junáckého tábora, který se zde konal v roce 1912. O čtyři roky později, v roce 1916, zde tábořil i básník Jiří Wolker, jemuž je tu věnován pomník.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
