Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Odpustíš, ale nenávist se jen ohladí
narodil se 4. ledna 1931 v Nučicích u Prahy
rodina se brzy přestěhovala do Humpolce
matce za války kvůli smíšenému česko-židovskému původu hrozil transport do koncentračnho tábora
po válce se pamětník v Humpolci účastnil procesu s kolaboranty
v červnu 1945 vstoupil do skautského oddílu
po zákazu skautingu pořádal tajné schůzky členů u pomníčku Jiřího Wolkera
bratr Zdeněk byl coby řeholník v roce 1950 internován v Broumově a v Králíkách
kvůli nepříznivému kádrovému posudku pamětník nemohl dokončit střední školu
v letech 1952–1924 sloužil na vojně u PTP
bratr Zdeněk skončil odsouzen ve skupinovém procesu Voves a spol
pamětník se podílel na druhé i třetí obnově Junáka
v letech 1971–1972 se účastnil ilegálních skautských táborů nedaleko Vřesníku
po roce 1989 se zasadil o navrácení Orlovské hájovny humpoleckým skautům
získal řadu skautských i jiných ocenění
zemřel 28. července roku 2022
Mnoho rodin nemohlo v dobách totalitního režimu žít svobodně, přesto se našla řada takových, kteří prošli desetiletí komunistické nadvlády se vztyčenou hlavou. Patří mezi ně i rodina Vondráčkových. Pozorovali, jak se s postupem času proměňovalo politické ovzduší a s ním i jejich okolí – kdo při rodině stál a kdo jí podtrhnul nohy. Duchovní prostor, který si rodina udržovala, ji zároveň posiloval, a tak se lépe vyrovnávali s ranami rozdanými komunistickým režimem. Když František Vondráček během natáčení pronesl: „Naše rodina se milovala. Milovala!“ pochopíte, že klacky vržené pod nohy se nejsnáze překonávají společně.
František Vondráček se narodil 4. ledna 1931 v Nučicích nedaleko Prahy. Po jeho narození se tatínek Josef s maminkou Eliškou a dvouletým bratrem Zdeňkem přestěhovali zpátky na Českomoravskou vrchovinu do Humpolce, kde měli své kořeny. Josef pocházel z velké katolické rodiny z Humpolce a Eliška se narodila v nedalekém Čejově, v domě Maršíkových. Vyučila se u zdejší dámské krejčové Marie Šelepové a jako švadlena pracovala v místních textilních továrnách. Františkův otec Josef se živil jako opravář autobusů a za dob německé okupace byl přesunut do Blanska a poté do Pardubic, kde s ním František prožil i bombardování města. Na výchovu dvou synů tak Eliška zůstávala často sama. To však neznamenalo, že si neuměla zjednat pořádek.
V Humpolci se nastěhovali do prostého bytu v dnes již zbourané Kamenné ulici. Perné časy prověřily rodinu Vondráčkových nedostatkem peněz, potravin i uhlí. Střídmost, která je doprovázela, dopomohla i k prohloubení obyčejných prožitků, jakou byla například společně strávená černá hodinka. Zdání by mohlo mást, ale i takováto chvilka vyprávění při plápolajícím světélku kamen za sebou zanechala prožitek s nečekaně hojivým účinkem, který se projevil až v pozdějších autoritářských letech.
František Vondráček započal svojí školní docházku ještě před německou okupací. Jeho kamarádem a spolužákem z ročníku byl pozdější básník, překladatel a esejista Jan Zábrana. Další, kdo s Františkem chodil do obecné školy, byl také syn majitele místní textilní továrny Antonín Smrčka. Po obsazení Československa nacistickým Německem se změnily mnohé věci a pocítili je i školáci. „Před začátkem vyučování jsme museli zdvihat pravici a také často zpívat: Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt…“ zpívá německou hymnu po více jak osmdesáti letech František Vondráček.
Když se schylovalo k deportaci humpoleckých židovských občanů, rodina Vondráčkových se obávala o život své maminky Elišky. Ta totiž pocházela ze smíšené křesťansko-židovské rodiny a hrozil jí nástup do transportu, který se příbuzným rodiny stal osudným a nepřežili. Všem se ze srdce odvalil těžký balvan, když maminku od této pohromy úřady osvobodily. Takové štěstí neměla Františkova blízká kamarádka Věra Metzlová pocházející z místní židovské bohaté rodiny. „Ten večer, než její rodinu transportovali, za mnou Věrka přišla a přinesla na památku knížku,“ vzpomíná František. To bylo tehdy naposled, co Věru viděl, jelikož za několik let poté dívenka zahynula v koncentračním táboře.
Do domu po rodině Metzlových se nakvartýroval i se svojí rodinou německý úředník a kolaborant Wield, s nímž došlo ke srovnání účtů hned po válce. „Pamatuji si, jak ho v revolučních dnech uvázali na řetěz a vodili po náměstí jako kolaboranta. Potom se v roce 1946, v budově, kde dnes sídlí zemědělská škola, konal soud s ním a dalším kolaborantem Nacházelem. Už tehdy jsem se hlásil jako vlastenec a byl jsem přítomen soudu. Když se dostalo na vyhlašování rozsudku, tak jakožto mladistvý jsem musel ze soudní síně odejít. Odsouzeni byli k popravě oběšením, čehož jsem se už neúčastnil. Ale vím, že Wield se jim napoprvé z oprátky utrhnul. Museli ho uvázat a popravit znovu,“ líčí František Vondráček.
Právě vlastenectví se stalo jedním z vodítek, které přivedlo Františka Vondráčka ke skautingu, kterému propadl stejně jako starší bratr Zdeněk. „Po osvobození naší republiky byl v Humpolci založen Junák. Nejdříve jsem vstoupil do II. oddílu, ale později jsem přestoupil do III. oddílu Jaroslava Gregora. O prázdninách byl náš oddíl na žňových pracích ve Vojslavicích a v Kalištích…,“ vysvětluje v úvodu svého skautského deníku v létě 1945 František Vondráček alias Mauglí. Skautská přezdívkavzešla z jeho nejmilejší Knihy džunglí. Další stránky deníku už patří zápisům o aktivitách humpoleckých skautů – družinové schůzky, výpravy na nejvyšší místní vrch Melechov i další celodenní výlety po okolí. Na konci srpna 1945 Mauglí úspěšně složil nováčkovskou zkoušku a o několik týdnů později u Wolkerova pomníčku přidal skautský slib. Právě zápisky Jiřího Wolkera se staly častou četbou Mauglího stejně jako Rychlé šípy od Jaroslava Foglara. V červenci 1946 složil třídenní zkoušku a získal cenný odznak Třech orlích per. O necelé dva roky později, v březnu 1948, se stal vedoucím junáckého oddílu v Humpolci.
V únoru 1948 se moci v Československu chopila komunistická strana, která později skautskou činnost zakázala. Právě skauti měli možnost utvářet výchovný charakter mládeže, což pochopitelně stranický aparát vnímal jako hrozbu. Skauting si v komunistické terminologii vysloužil štvavé přízvisko – výmysl amerických imperialistů. Humpolečtí junáci se po zákazu ještě scházeli u pomníku Jiřího Wolkera společně, ale s přibýváním politických procesů a pronásledováním skautů přestali a místo ukryté v lesích nedaleko Lipnice navštěvovali už pouze jednotlivě.
Přesto se František dostal do hledáčku režimem sledovaných osob. K tomu dopomohla zbožnost jeho rodiny a především vstup bratra Zdeňka do premonstrátského řádu. To se zřejmě promítlo i v kádrovém posudku Františka, kvůli kterému nebyl v roce 1952 připuštěn do třetího ročníku střední průmyslové školy v Brně. Studium musel opustit a záhy poté obdržel povolávací rozkaz k nástupu do vojenské služby v Československé armádě. Zařadili ho k útvaru Pomocných technických praporu (PTP), jenž sloužil k převýchově politicky nespolehlivých osob. A František tak postupoval ve šlépějích svého bratra Zdeňka, který u PTP odsloužil 34 měsíců. Tomu předcházelo ale ještě několik zásadních událostí.
Františkův starší bratr Zdeněk studoval reálné gymnázium v Humpolci. V té době zde vyučoval výborný profesor náboženství a želivský opat, Bohumil Vít Tajovský, jenž svým prostým lidským přístupem získával sympatie snad všech mladých studentů. Zdeněk Vondráček se mu svěřil o svém úmyslu studovat po maturitě teologii. Profesor Tajovský jeho rozhodnutí schvaloval, byť mu kladl na srdce, „že se musí sám zkoumat, zda se k tomuto povolání hodí.“ Po skončení letních prázdnin se jako novic zařadil do premonstrátského kláštera v Želivě a odtud pokračoval do Nové Říše, kde se po duchovní stránce připravoval ke kněžskému povolání. V září 1949 pak s ostatními novici přešel do Prahy do Strahovského kláštera a zde získal své řeholní jméno Leo. Docházel také na přednášky teologické fakulty v Dejvicích, kterou z důvodu stupňujícího se boje režimu proti církvi už nestihl dokončit.
V polovině dubna 1950 komunistická Státní bezpečnost přepadla v rámci Akce K mužské kláštery na území celého Československa. Zdeněk byl spolu s dalšími řeholníky převezen a následně internován v broumovském klášteře. Z osobního vyšetřovacího spisu StB vyplývá, že v době, kdy došlo k zákazu výkonu premonstrátské činnosti, tady Zdeněk Vondráček tajně složil řadový slib do rukou bývalého převora želivského kláštera Augustina Vrbského. O několik měsíců později, v září 1950, následovala další deportace, tentokrát do kláštera v Králíkách. Jak situaci mezitím prožívala rodina v Humpolci, připomíná jeho mladší bratr František: „O bráchovi jsme rok nevěděli! To bylo doma nářků a naši z toho byli šílení. Těžko se mi na to vzpomíná. Až za rok jsme dostali zprávu, že je v Králíkách. Hned jak jsme dostali povolení, jeli jsme za ním.“ Zdeňkovi Vondráčkovi následně přišel povolávací rozkaz k vojenské službě v Hájnikách na Slovensku. Také skončil u PTP a v jednotce s ním sloužili také další kněží a bohoslovci. Jejich společenství jim umožňovalo v době volna udržovat alespoň zlomek způsobu duchovního života a také naději v obnovení činnosti řádu. Žádný takový impuls ale nepřicházel a po skončení vojenské služby musel Zdeněk nastoupit do civilního zaměstnání.
V té době už František Vondráček sloužil u černých baronů. V závěru roku 1952 nastoupil do vlaku v Havlíčkově Brodě, kterým pokračoval na Prahu a potom dále na Plzeň. Stejně jako další branci, ani on netušil, do jakého místa budou přiděleni. Až po zastavení vlakové soupravy se před nimi ze tmy vynořila cedule s nápisem Hořovice. Na nádraží už stály přistavené nákladní vozy s plachtou, Ereny, které je z Hořovic beze slov odvezly. Po příjezdu k dřevěným kasárnám je nahnali do sprch a do náručí jim přistály kalhoty, boty a další oblečení v nejrůznějších velikostech. V prvním týdnu se jim nikdo z vedoucích pozic neobtěžoval sdělit, na jakém místě se opravdu nacházejí. Až v dalším týdnu mohli zaslat svůj první dopis. Pro zpětnou korespondenci uvedli adresu „Útvar PTP – Svatá Dobrotivá, Zaječov“.
Zanedlouho přišly Vánoce, první mimo domov, alespoň pro Františka. „To byla hrozná nálada. Všichni kluci tam tak sklesle seděli a mně to nedalo. Oblékl jsem se do kožichu, který mi jeden z kluků přinesl ze skladu, a poté si nasadil čepici. Začal jsem jim tam dělat takového Mikuláše a Ježíška dohromady, abych je rozptýlil. Sám jsem v duchu taky brečel, ale snažil jsem se, abych kluky rozptýlil.“ Zbytek vojenské služby pak strávil různými pomocnými pracemi. Domů do Humpolce se vrátil v listopadu 1954. Živil se jako úředník v podniku Sukno a s obměnou vedení byl z politických důvodů sesazen na dílenskou pozici, mistra směny.
Jeho bratr, Zdeněk Vondráček, se mezitím živil jako pomocník správy v podniku ČSAD v Humpolci. Svými znalostmi začal pracovní pozici brzy přerůstat a v listopadu 1956 byl přeřazen do Jihlavy a posléze do Dačic, kde pracoval ve funkci vedoucího přepravy. Ani během těchto let ale na své přátele, bývalé řeholníky, P. Pikla, P. Vosmíka, P. Ducháčka a další, nezanevřel. Spolu se scházeli na faře v Humpolci a Zdeněk čas od času navštěvoval premonstráty v Brně. Komunistická StB jeho kroky pozorně sledovala a styky označila za tajné schůzky, na nichž se plánovala podvratná činnost. Mělo jít tak o další z mnoha vykonstruovaných skupinových procesů s řeholníky, které režim využíval k diskreditaci církve.
28. března 1958 byla z rozkazu vyšetřovatelů ministerstva vnitra provedena domovní prohlídka, jak v trvalém, tak přechodném místě bydliště Zdeňka Vondráčka, tedy jak v Humpolci, tak v Dačicích. Měla zajistit materiál důležitý pro trestní řízení, jelikož podle StB Zdeněk Vondráček dostával od jiných členů premonstrátského řádu písemné materiály, které uschovával. Přesněji se mělo jednat o direktáře zasílané z Říma a brožury rozmnožované mezi premonstráty. V den domovní prohlídky došlo v Dačicích k zadržení Zdeňka Vondráčka orgány StB a následoval převoz do krajské věznice v Jihlavě. Domovní prohlídce v Humpolci, řízené orgány KS-MV z Jihlavy a s dozorem předsedy MNV J. Koubka, přihlížel také Zdeňkův mladší bratr František. „Brácha měl na půdě v balíku schované breviáře a jeden z příslušníků se mě ptal: ‚Co v tom balíku je?‘ Odpověděl jsem, že jsou to dopisy od mé manželky, které mi posílala na vojnu. A tak to naštěstí přešel. Kdyby se do toho podívali, bylo by zle.“
Příslušníkům komunistické Státní bezpečnosti přesto stačil dokument o ilegální studentské resoluci a k obžalobě přidali i list psaný J. Kratochvílem z Brna, který použili proti Zdeňku Vondráčkovi jako důkaz o udržování styku s brněnskými premonstráty. A tak byl ve dnech 7.–9. července 1958 spolu s dalšími odsouzen v procesu Voves a spol. za podvracení republiky k jednoročnímu trestu odnětí svobody, který vyměřil Krajský soud v Jihlavě. Po propuštění v roce 1959 se musel zříci premonstrátského řádu a posléze se oženil.
S jarem 1968 přišla i dlouho očekávaná obnova Junáka. V čele skautského střediska v Humpolci stál již sedmatřicetiletý František Vondráček a snažil se o rozkvět oddílu. Za vypůjčené peníze od tety pořídil skautské stany a vyjednal pozemky nedaleko Želiva, na nichž vyrostl letní tábor. O letních prázdninách roku 1969 a 1970 se právě tady uskutečnil tábor Bratrství. Když se tábor pořádal v druhém roce, vedoucí oddílu František Vondráček všem s hořkostí oznámil, že Junák bude začleněn pod výchovné organizace Socialistického svazu mládeže. „Dětem jsme rozdali diplomy, a když jsem promlouval, rozbrečel jsem se. Museli jsme jim říct, že už nemůžou být junáci, a aby se samy rozhodly, do kterých organizací se chtějí zapojit. Ale na junáctví ať nikdy nezapomenou. Náš oddíl pod Pionýr nikdy nepřešel. Byli jsme organizace apolitická a Pionýr byl veden stranou komunistickou. Nešlo děti vychovávat v duchu, že budou sloužit socialistické vlasti. To prostě nešlo. Mělijsme svůj skautský zákon a slib, který se dodnes snažím dodržovat.“
Na stejném místě se pak v dvou dalších letech uskutečnil ilegální skautský tábor. Bývalý vedoucí František Vondráček si byl vědom svého sledování, a proto k tomu i s opatrností přistupoval. „Bál jsem se o své nejbližší. Největší zásluhy na uskutečnění tábora měl Jindra Rázků, který tajný tábor vedl. Nikdo jiný něm, krom rodičů, kteří tam měli své děti, nevěděl,“ dodává František. Přesto proti němu vzniklo podezření, že skautský oddíl i přes zákaz pokračuje, a byl podroben asi dvěma výslechům. Se zánikem Junáka museli veškeré věci, které se jejich oddílu podařilo během dvou krátkých let získat, předat pionýrské organizaci.
Dlouhé období normalizace ukončila sametová revoluce na sklonku roku 1989, která krom jiného otevřela dveře ke třetí obnově Junáka. František Vondráček stále jako vedoucí střediska se s dalšími bratry a sestrami skautského oddílu přihlásili zpět ke slovu.
Během let útlaku ani na chvíli skautskou myšlenku neopustil. Výrazně se zasadil spolu se sestrou Jiřinou Jiráskovou o navrácení Orlovské hájovny, kolébky českého skautingu, kterou dodnes humpolečtí skauti vlastní. Do pozdního věku se s radostí a ochotou věnoval výchově vlčat. V lednu 2021 oslavil své 90. narozeniny a směrem k současnému účinkování skautského oddílu v Humpolci vyjadřuje svojí velkou spokojenost.
Vedle skautingu se mimo jiné věnoval i místnímu ochotnickému divadlu, ať už se angažoval jako herec nebo režisér. Za své skautské zásluhy obdržel řadu významných ocenění – Řád čestné lilie v trojlístku II. třídy, Medaili Syrinx, Medaili díků a další vyznamenání jako například Pamětní medaili Vojenských táborů nucených prací PTP 1948–1954.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)