Petr Veselý

„Za bolševika jste vystudovala školu, šla jste někam do zaměstnání, a pokud jste neudělala nějaký kardinální průser, tak jste z tohoto místa, z toho zaměstnání, odešla do důchodu. Ne že by to takhle platilo absolutně, samozřejmě. Ale ten vjem, ten pocit byl přesně tenhle. Věci jsou daný. Věci jsou jednoznačný. Takhle to je. Vystuduješ základní školu, nedostaneš se na střední, půjdeš k lopatě a tam budeš do důchodu. Půjdeš na střední, nedostaneš se na vysokou, no uvidíme, jestli budeš něco umět, a když ne, tak zůstaneš někde dole. Ty věci byly jasný. Šel jsem na JAMU na režii, bylo jasný, že nastoupím do nějakého divadla, že budu mít práci. Režisér, to byl tzv. středně vedoucí kádr, takže se očekávalo, že vstoupí do komunistické strany. A postupem času, pokud s ním všechno bude v pořádku, tak se stane uměleckým šéfem, ředitelem. A pak půjde do penze. Takhle to bylo daný. Na ulicích jsou obchody. Tady jdete po ulici a říkáte si, tady ten obchod už není, tady předtím byla drogerie, a teď tady prodávají granule pro psy. Nic takového neexistovalo. Tam byly ty obchody furt stejný. Furt byly stejný obchody, měly stejný zboží. V regálu byl vyrovnaný jeden prací prášek. Neexistoval normální pohyb. To, co si dneska myslím, že člověk vnímá jako normální, běžný pohyb, to nebylo. Bylo to mrtvé, bylo to stagnující. A pohyb, teďka se bavím o nějaké filozofické kategorii. Pohyb je jeden ze základních atributů života. Věci, které jsou živé, se pohybují. Ten svět se nepohyboval. Takže jaký byl život za bolševika? Statický, šedivý, vlastně z toho širokého pohledu neobyčejně nudný.“

„Byl rok 68, hlavně srpen 68, tak mně byly tři roky. Já si z toho pamatuju strašně málo, ale něco jo. Nějaký střípky v hlavě jsou. Takže si pamatuju, já jsem z Prahy, kousek od toho, kde jsem bydlel, byl Kulaťák. To je takový kruhový náměstí, kde v jedné části, to už tam dneska není, byly dětský hřiště. Asi dvě nebo tři. A byly veliký. Veliký pískoviště, které byly obehnané masivním betonovým kruhem a vevnitř byla spousta písku. Ale bylo to veliký, třeba jako tahle místnost, to jedno pískoviště. V tý hlavě mám střípek, že jsem na tom pískovišti a okolo toho stojí tři tanky a míří na to pískoviště. To si pamatuju, byl jsem s tátou a byl jsem nadšen jako kluk, to bylo fantastický. Pak si pamatuju, my jsme bydleli v Dejvicích, což je kousek, nějakých osm, devět kilometrů pod Ruzyní, pod letištěm. Tak si pamatuju na noc na 21. srpna, kdy přes nás přistávala na Ruzyni vojenská letadla. A ten hluk, to si pamatuju. A máma moje byla volyňská Češka, narodila se před druhou světovou válkou na Volyni. Ona tehdy tu noc, jak tam přistávaly ty letadla, tak dostala hysterický záchvat, což normálně nedostávala. Zamknula se v koupelně a strašně brečela a hrozně křičela, že začíná válka. To byl pro ni hrozně zlomový, traumatický moment.“