„Nakonec to vypadalo tak, že stadion byl plný, předsednický stůl byl taky plný. Sedělo tam 10, 12, 14 lidí. Mezi publikem měly putovat nějaké mikrofony, jejichž počet nebyl zdaleka dostatečný k tomu, abychom mohli naplnit svoji představu, jak by to mohlo fungovat. My jsme měli skupinu 20 - 30 lidí, každý měl připravené nějaké otázky a měli jsme to naplánované tak, že jim je tam budeme sázet. Měli jsme připravenou i argumentaci, abychom dokázali argumentovat proti jejich odpovědím a usvědčit je z něčeho, co nám budou chtít předkládat jako pravdu a pravda to není. Takhle to bylo, možná trochu naivně, připravované. Nicméně realita byla horší, protože mikrofony - jestli tam putovaly dva v tom publiku - a pořád něco nefungovalo. Nevím, jestli to nefungovalo opravdu kvůli technické úrovni, nebo jestli, když zaslechli, co se jim nehodilo do krámu, tomu pomohli a přenos dotazů byl přerušen. Najednou to vypadlo a nebylo nic slyšet. Tak se tam různě pokřikovalo a z té argumentační války, kterou jsme chtěli vyhrát, mnoho nezbylo. Víceméně to vyvrcholilo tím, že se tam objevil ten - myslím, že se jmenoval Chmel. Syn jednoho kolegy mého kamaráda. Ten tam přišel a přinesl zprávu, co se děje v Praze. A pokud si dobře pamatuju, pak se to rozplynulo a nevím, jestli to někdo nějak ukončil, nebo lidé zjistili, že debata objektivně probíhat nemůže. Tak se to potom nějak rozešlo a ještě se šlo demonstrovat před OV KSČ.
„Důlní těžba, elektrárny, emise a řekl bych, že pocitově hrála největší roli lokální topeniště, kterých tam byla spousta. Když vznikla inverzní situace, co komíny vychrlily, zůstalo pod dekou. A bylo to nejen cítit, ale i vidět. Bylo vidět, že není vidět. Působilo to i na psychiku člověka velice negativně. A pokud těch dnů za sebou bylo pět, sedm, deset v kuse, kdy jste se probudil do žluté mlhy, teď jste musel odkráčet někam do práce a vracel jste se za stejné žluté mlhy a bylo to několik dnů za sebou, tak samozřejmě, kromě toho, že to vedlo k nějakým onemocněním dýchacího ústrojí, to určitě mělo dopad i na psychiku lidí, kteří k tomu měli drobátko sklon. Deprese a takové věci se samozřejmě rozmáhaly daleko snáz, než kdyby tam svítilo sluníčko."
Petr Veselský se narodil 21. května 1955 v Teplicích. Rodiče přišli do Teplic po druhé světové válce z venkova, pracovali jako úředníci a politicky se neangažovali. Jako třináctiletý se Petr Veselský stal svědkem příjezdu okupačních vojsk v srpnu 1968. Vystudoval teplické gymnázium, během nultého ročníku studia medicíny absolvoval roční praxi na oddělení neurologie v nemocnici na Vinohradech pod vedením MUDr. Valji Stýblové. Vystudoval Lékařskou hygienickou fakultu UK (dnešní 3. lékařskou fakultu) a po roční vojenské službě nastoupil na oddělení lékařské mikrobiologie na Okresní hygienické stanici v Teplicích. Vnímal tehdy Teplice jako místo, kde fungovala undergroudnová umělecká subklutura, sám se ale do těchto aktivit nezapojoval. Dlouhotrvající kritický stav ovzduší v Teplicích ho dovedl k tomu, že se ve dnech 11. - 13. listopadu 1989 účastnil spontánních nelegálních demonstrací. Společně s Janou Dvorskou byl autorem prohlášení vyzývajícího oficiální moc k dialogu, které 13. listopadu předali teplickému tajemníkovi OV KSČ Antonínu Váňovi. Účastnil se také veřejné debaty 20. listopadu na teplickém zimním stadionu, kdy už se kromě ekologických problémů řešily i otázky spojené s potlačením demonstrace 17. listopadu v Praze a následně vyhlášené studentské stávky. Petr Veselský organizoval aktivity Občanského fóra Okresní hygienické stanice v Teplicích a po revoluci se podílel také na činnosti Ekofóra pánevních oblastí severních Čech. V roce 1990 byl zvolen do teplického zastupitelstva. Začátkem 90. let začal pracovat ve Všeobecné zdravotní pojišťovně, kde působil 27 let. Nyní je zaměstnancem Vojenské zdravotní pojišťovny.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
