Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Petr Veselský (* 1955)

• narodil se 21. května 1955 v Teplicích

• rodiče původem ze středočeského a východočeského venkova, do Teplic přišli po 2. světové válce

• svědkem příjezdu okupačních tanků 21. srpna 1968

• v letech 1970 - 1974 studoval na teplickém gymnáziu

• v období 1974 - 1975 absolvoval nultý ročník medicíny a pracoval na neurologickém oddělení FN Královské Vinohrady

• v letech 1975 - 1980 studoval Lékařskou hygienickou fakultu UK (dnešní 3. lékařská fakulta)

• po roční vojenské službě nastoupil do Okresní hygienické stanice v Teplicích na oddělení mikrobiologie

• účastnil se spontánních ekologicky motivovaných demonstrací 11. - 13. listopadu 1989 v Teplicích

• spolu s Janou Dvorskou byl autorem prohlášení, které 13. listopadu předali tajemníkovi OV KSČ Antonínu Váňovi

• se skupinou odborníků se účastnil veřejné debaty na teplickém zimním stadionu 20. listopadu 1989

• podílel se na aktivitách Občanského fóra Okresní hygienické stanice

• pracoval také pro Ekofórum pánevních oblastní severních Čech

• po roce 1990 opustil Okresní hygienickou stanici a pracoval pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu

• nyní pracuje ve Vojenské zdravotní pojišťovně

„My v Teplicích říkáme, že listopadové události v Praze roku 1989 byly jenom pokračováním naší teplické akce,” žertuje Petr Veselský. 
Pravdou je, že v Teplicích začaly masové demonstrace již 11. listopadu 1989. Jejich spouštěčem byla katastrofální ekologická situace, kdy hlavně v podzimních a zimních měsících zůstávalo město pod “dekou” dýmu a znečištění, na němž se podílely komíny továren, elektrárny, důlní těžba i lokální topeniště. „Bylo to nejen cítit, ale i vidět. Bylo vidět, že není vidět. Kolikrát i týden nebo deset dní po sobě se člověk probudil do žluté mlhy, ve které musel odkráčet někam do práce, a vracel se domů za stejné žluté mlhy. Vedlo to nejen k onemocněním dýchacích ústrojí, ale podepisovalo se to i na psychice. Lidé mnohem snáze podléhali depresím a podobným věcem,” popisuje Petr Veselský tehdejší situaci. On sám se nejen účastnil demonstrací, ale jako lékař a zaměstnanec Okresní hygienické stanice byl jedním z těch, kteří se odhodlali vést dialog s tehdejší mocí podpořený odbornými argumenty. 

 

Režim utahoval šrouby a lidé měkli

Na první rozpor mezi oficiální propagandou a soukromými názory lidí narazil už jako malý kluk, když ve škole složil pionýrský slib a s nadšením se vracel domů, aby se pochlubil rodičům. „Šel jsem s šátkem na krku ze školy a potkal jsem tátu, který zrovna šel z práce. Radostně jsem k němu běžel a nikdy nezapomenu ten divný pohled, který na mě vrhnul. Očividně nebyl úplně rád, že se k němu tak šťastně hlásím s tím šátkem. Rodiče byli takoví neutrálové, nikdy nebyli v žádné partaji,” dodává Petr Veselský. Otec i matka přišli do Teplic po druhé světové válce z venkova, maminka z Roztok u Prahy, tatínek z Mrzkovic u Světlé nad Sázavou. A oba pracovali v Teplicích jako úředníci. Jejich jediný syn Petr se narodil 21. května 1955. Dětství tak prožil v době, kdy odezníval tuhý stalinismus, a v období postupného uvolňování v šedesátých letech. 

Události pražského jara sledoval už jako informovaný a dychtivý teenager. „Pořád jsem poslouchal projevy, zasedání, přímé přenosy v rádiu, literární kluby. Hodně jsem četl noviny. Řekl bych, že jsem byl v obraze a všechno jsem to hodně prožíval.” Srpnová okupace v roce 1968 pro něj proto znamenala tragédii. „Byla to rána, která na naší generaci zanechala velké stopy. Nejen kvůli těm tankům, které nám stály přímo před domem.” Ještě horší bylo, když krátce poté nastoupil na gymnázium a učitelé, ke kterým vzhlíželi, postupně mizeli a odcházeli, anebo, což bylo ještě více frustrující, měnili své postoje. „Jak režim utahoval šrouby, lidi postupně měkli, až většina vyměkla úplně.” 

Zůstaň na hygieně, nebo vstup do strany

Po maturitě v roce 1974 se přihlásil na medicínu. Ale napoprvé ho nevzali, a tak nastoupil do takzvaného nultého ročníku, který obnáší pomocné práce v nemocnici a přednášky v rámci přípravy na přijímací zkoušky. „Samozřejmě jsem nebyl rád, že mě nevzali. Ale ten rok v nemocnici mi dal do života hodně,” říká. Pracoval a bydlel v nemocnici na Královských Vinohradech na neurologické klinice pod vedením Valji Stýblové, známé autorky románů z nemocničního prostředí a také prominentní komunistky. 

Po roce nastoupil Petr Veselský na Lékařskou fakultu hygienickou, dnešní 3. lékařskou fakultu UK. Výběr školy mu ale přinesl problémy při hledání budoucího uplatnění, protože při nástupu ke studiu musel podepsat prohlášení, že bude v budoucnu pracovat u hygienické služby. Po skončení studia se pokusil z tohoto slibu vyvázat a nastoupit jako lékař v nemocnici nebo v obvodní ordinaci. „Všude, kde jsem to zkoušel, to ale podmiňovali tím, že vstoupím do KSČ,” konstatuje. „I primáři tehdy museli mít ve svém týmu určitý počet straníků a tohle pro ně byla jedna z cest, jak to zařídit, aby měli další čárku.” Nakonec proto nastoupil na Okresní hygienickou stanici v Teplicích, jejíž součástí byl tehdy i obor lékařské mikrobiologie, takže alespoň tímto způsobem mohl u medicíny zůstat. 

 

2000 korun za kratší život

Pokud jde o alternativní kulturu a protirežimní aktivity, v Teplicích bylo v 80. letech pod hladinou maloměsta poměrně živo. Petr Veselský se ale s lidmi z disentu a z undergroundu osobně neznal. „Vídal jsem občas Františka Stárka, Čuňase, věděl jsem, že patří k undergroundu, protože měl dlouhý vlas, ale to bylo všechno.“ 

Jeho samotného vyburcovala k aktivitě kritická ekologická situace v Teplicích, která byla výsostně politickou otázkou. Sice se o tom takto oficiálně nehovořilo, ale všichni zúčastnění o tom věděli. Stav ovzduší byl totiž přímým důsledkem toho, že režim preferoval těžký průmysl bez ohledu na životní prostředí i kvalitu života obyvatelstva. Kouřící továrna pro něj byla symbolem prosperity a vítězství socialismu. Obyvatelé nejzasaženějších oblastí dostávali příplatek 2000 korun ročně, takzvané “pohřebné”, které je mělo umlčet, ale stěží jim mohlo vynahradit poškozené zdraví a kratší dobu dožití. Nemocnost a dřívější úmrtnost na severu Čech byla statisticky zdokumentována už za komunismu, ale samozřejmě tato fakta nebyla nikde publikována. A právě ekologická krize vedla k tomu, že se začali angažovat i lidé, kteří s disentem či undergroundem neměli nic společného. Vedle Petra Veselského na problémy upozorňoval například i šéf Okresní hygienické stanice MUDr. František Kotěšovec. 

Na začátku listopadu 1989 se na náměstí Zdeňka Nejedlého v Teplicích opět rozsvítil oranžový maják upozorňující na inverzi. A během inverzního týdne se ve městě rozšířily letáky zvoucí na demonstraci za zlepšení životního prostředí, která se měla konat 11. listopadu. „Byla to spontánní akce organizovaná zdola. V tu dobu jsme netušili, kdo demonstraci svolává. Později se psalo, že letáky vylepoval hoch s přezdívkou Oněgin,” říká Petr Veselský. I když policie plakátky ihned strhávala, informace se šířila šeptandou. A 11. listopadu se na náměstí skutečně sešlo podle odhadu Petra Veselského osm set až tisíc lidí. „Skandovali jsme hesla jako ,Chceme čistý vzduch’ a podobně. Záměrně jsme se vyhýbali politickým sloganům, aby na nás policie nemohla nastoupit s tím, že usilujeme o změnu režimu,” říká. 

Demonstrace pokračovala nazítří - tentokrát už pod masivnějším dozorem policie.  „Byli lépe vybavení, objevily se i nějaké stříkačky, přijel nějaký autobus.” Když měla demonstrace končit, Petr Veselský nechtěl, aby se aktivita rozplynula do ztracena. „Společně s Janou Dvorskou, která učila s mou ženou na gymnáziu, jsme vylezli na kašnu a řekli jsme, že sepíšeme prohlášení a vyzveme vedení města k dialogu.” Nad prohlášením se sešlo v bytě Jany Dvorské asi šest nebo sedm lidí, a zatímco Petr Veselský a jeho žena jeli domů pro psací stroj, v bytě proběhl policejní zátah a několik lidí odvezli k výslechu. Zpětně se domnívá, že mezi nimi byl udavač, nechce ale nikoho jmenovat. Prohlášení nicméně bylo sepsáno a následující den, na poslední ze tří po sobě jdoucích demonstrací, ho odevzdali tajemníkovi teplického okresního výboru KSČ Antonínu Váňovi. Ten přislíbil veřejnou diskusi, která se měla odehrát 20. listopadu na teplickém zimním stadionu. 

 

Chtěli jsme je usvědčit argumenty

„Začali jsme se připravovat, abychom během diskuse mohli své protivníky usvědčit fakty. Chtěli jsme používat výhradně argumentaci týkající se životního prostředí, nechtěli jsme do toho tahat politiku. Shromáždili jsme skupinu odborníků a dohodli jsme se na dotazech, které budeme pokládat, abychom garnituru za předsednickým stolem dostali co nejvíc do úzkých,” popisuje Petr Veselský. Mezitím ale došlo v Praze k demonstraci 17. listopadu. Petr Veselský byl ten den náhodou pracovně v hlavním městě, ale už ve dvě hodiny odpoledne odjel do Teplic a o zásahu na Národní třídě tak měl stejně kusé informace jako většina teplických obyvatel. 

Následující pondělí na shromáždění na zimním stadionu se snažili postupovat podle připraveného plánu: lidé z jejich týmu rozsazení v publiku měli klást dotazy a usvědčovat komunistické politiky připravenou argumentací. Realita ale byla trochu jiná: „V publiku putovaly jenom dva mikrofony, které každou chvíli přestaly fungovat. Těžko říci, zda to bylo kvůli technické závadě, anebo to byl záměr. Z té argumentační války, kterou jsme chtěli vyhrát, zas tak moc nezbylo. Všechno vyvrcholilo tím, že vystoupil student, který přijel z Prahy, myslím, že se jmenoval Chmel, a přednesl zprávu o událostech na Národní třídě. Pak se lidé rozešli a šli znovu demonstrovat před OV KSČ.”  V té chvíli už bylo zřejmé, že debata se posouvá do nové roviny, a že téma ekologie bylo pouze výchozím bodem: „Byla to dobrá záminka, jak tomu režimu pomoci do kytek,” konstatuje. 

 

Skutečná pomoc, ne jenom řeči

Ekologické aktivity nicméně pokračovaly v rámci Ekofóra pánevních oblastí Severních Čech, které po revoluci vzniklo. Organizovalo například vládní výjezdy do severních Čech: „Vozili jsme je po výsypkách, dolech, zničených lesích, abychom je přesvědčili, že tenhle region potřebuje skutečnou pomoc a ne jenom řeči, které se vedly za komunistů.” I díky tomu se v průběhu následujících let životní prostředí v Teplicích výrazně zlepšilo. 
Petr Veselský organizoval aktivity Občanského fóra v rámci Okresní hygienické stanice a po volbách v roce 1990 se stal členem městského zastupitelstva. Později opustil práci na mikrobiologii a začal pracovat pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, kde strávil 27 let. Dnes pracuje ve Vojenské zdravotní pojišťovně. „Ten pocit svobody, že si můžu říkat, co chci, dojet, kam chci, získávat informace, pracovat tam, kde chci, samozřejmě podle svých ekonomických a mentálních možností, je neuvěřitelný,” říká. „V současné době má sice člověk výhrady téměř ke všemu, ale s dobou před rokem 1989 je to nesrovnatelné, protože se pohybujeme na úplně jiné úrovni svobody.”