„19. března jsme se naobědvali a já si dal siestu. Ve tři, ve čtyři odpoledne silné bušení na dveře mi oznamovalo, že přišla má chvíle. Manželka otevřela dveře. Ukázali ji průkaz politické policie, odstrčili ji a do bytu jich vtrhla celá horda – početná skupina příslušníků politické policie. Moje žena: "O co jde?" "Uděláme tu domovní prohlídku. "Máte k tomu povolení?" "Ne, ne, my jsme z vlády, jsme od politické policie. Zavolejte svého manžela." Zavolali mě. Já přišel. Řekli mi: "Tady se posaďte!" A pustili se do důkladné domovní prohlídky celého domu. Když vyšly na dvorek, řekl jsem jim: "Až to tam budete prohlížet, dávejte pozor, protože tam mám ukrytou C čtyřku." Místo aby se zasmáli, vyděsili se. Já na to: "Vždyť mi tu děláte domovní prohlídku, jako bych byl terorista. Já jsem jen ubohý novinář a básník, jsem ubohý spisovatel, který s vámi nesouhlasí." "Buďte zticha! Zůstaňte v klidu!" Prohledávali byt až do deseti, jedenácti večer. Nezabavili snad jen toaletní papír, protože na ten se podle jejich mínění nedá psát.“
„To vězení je z betonu a má půl metru tlusté stěny. Uvnitř tohoto vězení se nachází oddělení, kde jsou korekce. Je to jakési vězení uvnitř vězení. A toto oddělení se nazývá Boniatico. Cely jsou něco přes dva metry široké a sedm metrů dlouhé. V rohu je turecký záchod a vodovodní roura na mytí. Nikdy ses však nemohl umýt, protože nebyla voda. Nazývat to sprchou by byl eufemismus. A kavalec z železných tyčí a na něm špinavá, tvrdá a hrbolatá matrace, jak se v ní dělaly žmolky z výplně. Bylo to nemožný! Bylo to jak v šuplíku, v němž jsme měli shnít. A tady, v Boniatu jsme si začali odbývat náš trest. “
„Neodvezli mě do vězení ani nemocnice, ale na oddělení 21, což je oddělení politické policie, které má na starosti nezávislé novináře. Tam mi další podplukovník řekl:"Budeš podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů." "Nedělej si ze mě, kurva, srandu! Já mám sice problém s plícemi, ale z nás pětasedmdesáti má opravdu závažné problémy se zdravím Chepe a řada dalších a já je tu nevidím." "Ne, tak to není. Co se tebe týče, pošleme tě domů." Začal mi dělat kázání. Povídá mi:"Uvědom si, že se nemůžeš do ničeho zaplést, protože jsi propuštěný podmínečně. Jakmile se k něčemu připleteš, jdeš znovu sedět. Ty nejsi volný, je to jenom podmínečné propuštění ze zdravotních důvodů, protože jsi nemocný.”
„Ta reportáž měla velký ohlas. Během týchž prázdnin, asi týden poté, co reportáž vyšla, jsem jel navštívit do Morónu svou dceru, která byl pionýrka. Když jsem dorazil, dcera mi řekla: "Tati, stydím se ti to říct.." "Co se stalo, dcerko?" "Stydím se ti to říct, ale jsi lhář." "Ale dcerko, jak by tvůj otec mohl být lhář?" "Ano tati. Všechno co jsi napsal do Pionýra je lež. Pojď se podívat do Centra průzkumníků, kde jsem byla já" Vydal jsem se tedy do Centra průzkumníku ve vesničce v provincii Ciego de Ávila, která se jmenuje Majagua. Tam děti bodali komáři, chatičky nebyly krásné jako v Leninově parku, jídlo bylo mizerné, byl tam nedostatek vody, děti se ani nemohly pořádně umýt. Bylo to tam strašné. Řekl jsem: "Dcerko, máš úplnou pravdu. Jsem lhář. Jsem však lhář nikoliv proto že bych lhal záměrně, ale protože mě podvedli." Když jsem se vrátil do Havany, požádal jsem, abych mohl napsat novou reportáž, aby děti jako moje dcera viděly, že všechna centra průzkumníků nejsou stejná.“
Manuel Vázquez Portal se narodil 9. října 1951 na severu ostrova v bývalé provincie Camaguey. Pocházel z rolnické rodiny, která vlastnila malý statek. Když bylo Manuelovi 7 let, dostal se Fidel Castro k moci. Patří k té tzv. očarované generaci, která z počátku byla okouzlená nově příchozím mesiášem, který měl vyřešit všechny problémy kubánské společnosti. Během studia na univerzitě a po jejím dokončení Manuel z tohoho očarování vystřízlivěl, protože začal poznávat, jaký kubánský režim doopravdy je, a začal se od roku 1995 věnovat disidentské činnosti prostřednictvím nezávislého kubánského tisku. Články se dařilo publikovat i v zahraničí, a proto začala kubánská politická policie tyto nezávislé novináře pronásledovat. Vše vyvrcholilo v březnu roku 2003 událostí, která se nazývá Černé kubánské jaro, v rámci které bylo zadrženo více než 70 novinářů. Mezi nimi také Manuel Vázquel Portal, který byl o měsíc později odsouzen k osmnácti letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě. Několik měsíců strávil v nejobávanějším kubánském vězení Boniata v hrozných podmínkách. Později byl přemístěn do jiné věznice, ale od roku 2006 se potýkal se zdravotními problémy, které vedly k jeho propuštění na svobodu. Ani vězení ho nedonutilo přestat psát, a tak se podařilo vytvořit deník, který byl ještě v době, kdy byl ve vězení vydán, a přeložen do osmnácti jazyků. Měl neuvěřitelný ohlas. I před všechny hrůzy, které Manuel musel vytrpět, nepřicházel o smysl pro humor a snažil se celou situaci nebrat tak vážně. Věřil, že přežije. Po propuštění z vězení odjel i s rodinou do USA, kde pracoval jako produkční show Oscara Haze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
