Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manuel Vázquez Portal (* 1951)

• nacido el 9 de octubre 1951

• se consideraba parte de la “generación encantada” que inicialmente percibió a Fidel Castro como un mesías y lo veía de forma muy positiva.

• durante su etapa universitaria, comenzó a descubrir la verdadera naturaleza del régimen comunista cubano

• a partir de 1995, se dedicó al periodismo independiente como parte del movimiento opositor cubano

• su grupo de periodistas logró gran repercusión, publicando incluso en el extranjero

• durante el periodo de represión conocido como Primavera Negra de Cuba (2003), fue arrestado junto a sus colegas y condenado a 18 años de prisión por supuestos delitos contra la estabilidad económica y estatal

• logró sacar clandestinamente un diario desde la cárcel, el cual fue publicado y traducido a 18 idiomas

• siempre mantuvo el sentido del humor y la esperanza de sobrevivir y regresar a su hogar

• debido a problemas de salud, fue liberado en 2006 y se exilió en Estados Unidos junto con su familia

• se desempeñó como productor en un reconocido programa de televisión en Estados Unidos

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

Manuel Vázquez Portal pasó tres años en prisión por no temer escribir la verdad. Pertenecía a un grupo de periodistas de la prensa independiente cubana. Sus artículos llegaron a publicarse en el extranjero, lo que provocó que la policía política cubana comenzara a perseguir a estos reporteros. La represión culminó en 2003, cuando Manuel fue condenado a 18 años de prisión por supuestos delitos contra la estabilidad económica y estatal. La cárcel no logró doblegarlo, y continuó escribiendo. Su diario, que logró ser sacado de prisión clandestinamente, tuvo un gran impacto: fue publicado y traducido a 18 idiomas. En 2005, Manuel fue liberado por razones de salud. Durante su liberación, la policía le sugirió que no permaneciera mucho tiempo en Cuba y que abandonara el país lo antes posible.

La generación encantada

Manuel nació en una familia campesina. Cuando tenía 7 años, Fidel Castro llegó al poder. Su generación veía a Castro como un mesías que venía a solucionar los problemas de Cuba, sin percibir inicialmente el régimen de manera negativa. „Sin embargo, resultó ser un monstruo disfrazado de mesías. Mi propia vida me demostró que, en lugar de resolver mis problemas, me creó tantos que terminé en prisión con una larga condena por odiar y rechazar a ese hombre, quien en mi infancia era una especie de Robin Hood tropical. Pero era un Robin Hood que, al principio, repartió entre la gente lo que no era suyo, y cuando se quedó sin qué repartir, empezó a quitárselo al pueblo. Y ahí fue cuando Fidel Castro y yo comenzamos a tener problemas“. En la universidad, Manuel tuvo en sus manos el libro Filosofía marxista leninista. Más tarde, tuvo que aprobar exámenes de materialismo histórico, materialismo dialéctico y economía socialista. Fue entonces cuando empezó a notar que estas enseñanzas eran tendenciosas y sesgadas. La idea del „paraíso mágico“ de su infancia comenzó a desvanecerse. Le apasionaban la literatura cubana e hispanoamericana, la filología y la escritura. Tras graduarse en 1980, comenzó su carrera como periodista en la revista infantil Pionero.

La revista Pionero

Esta revista estaba dirigida a los niños, los pequeños pioneros. Manuel había sido pionero en su infancia, al igual que su hija. Le eran familiares los lemas como “¡Pioneros por el comunismo!“ y en el verano, los pioneros iban a campamentos llamados Centros de Exploradores. Manuel recibió el encargo de hacer un reportaje sobre uno de estos centros en La Habana. Era un lugar impresionante: los niños recibían helados, chocolates, jugos y tenían mochilas, hamacas y todo lo necesario para disfrutar de la naturaleza en el Parque Lenin.

Pero luego descubrió que no todos los Centros de Exploradores eran así. Lo supo cuando su hija regresó de uno de esos campamentos, leyó su reportaje y le dijo que era un mentiroso. „Ese centro era para los hijos de altos funcionarios del gobierno, del Partido y del ejército. Por eso tenía condiciones tan privilegiadas. En cambio, el centro donde estuvo mi pobre hija, junto con los hijos de obreros y trabajadores comunes como yo, era miserable“. Intentó escribir un nuevo reportaje para contar la verdad, pero no se lo permitieron. Decidió que no trabajaría más en la revista y en 1989 renunció al Sindicato de Periodistas Cubanos. A principios de los años 90, cuando la caída del comunismo en Europa trajo esperanzas de cambio, muchos creyeron que lo mismo ocurriría en Cuba. Sin embargo, pronto se hizo evidente que el régimen no cambiaría.

La prensa independiente cubana

En 1995, Manuel y otros periodistas que habían dejado los medios oficiales fundaron la prensa independiente en Cuba. „Cuando el oro de Moscú se agotó, los cubanos sufrieron enormemente. Fue en ese contexto que surgió la prensa independiente. Comenzamos a narrar la situación real que vivía el pueblo. La represión de la policía política no tardó en llegar. Nos hacían registros en nuestras casas, nos detenían y nos restringían la movilidad“. Se crearon varias agencias de prensa. Manuel dirigió una llamada Decoro, formada por un pequeño grupo de periodistas independientes que escribían crónicas sobre la vida cotidiana en Cuba.

Pero había un problema técnico: en Cuba no había internet y los periodistas solo contaban con papel, lápiz y teléfono. „Dictábamos nuestras noticias por teléfono a medios como el Herald, Radio Martí y CubaNet, que publicaban nuestros artículos en el extranjero. Más tarde nos enviaron un fax. Desde el año 2000, la Sección de Intereses de EE. UU. en La Habana nos concedía una hora semanal de acceso a internet“. A pesar de las limitaciones, lograron seguir informando. A inicios de los 2000, había un fuerte movimiento disidente en Cuba, liderado por el Movimiento Cristiano de Liberación. En respuesta, Castro desató una brutal represión contra los periodistas.

La Primavera Negra

Entre el 18 y el 21 de marzo de 2003, Castro ordenó el arresto de 75 periodistas y activistas políticos y de derechos humanos. Eligió un momento en el que Estados Unidos y la coalición de Naciones Unidas intervenían en Irak, y aunque inicialmente la prensa extranjera no informó sobre la ola represiva en Cuba, finalmente se convirtió en un gran escándalo mundial. Manuel Vázquez Portal sintió que su arresto era inminente: „Prepárame los artículos de higiene y el cepillo de dientes, porque esto no terminará con los que detuvieron hoy, 18 de marzo.“ Y así fue. El 19 de marzo, después del almuerzo, tomó una siesta. A las tres o cuatro de la tarde, un fuerte golpe en la puerta le anunció que había llegado su momento. Su esposa abrió la puerta. Los agentes le mostraron una identificación de la policía política, la apartaron y una multitud de oficiales irrumpió en la casa. Su esposa preguntó: “¿Qué pasa?” Uno de los agentes respondió: “Vamos a registrar la casa.” Ella insistió: “¿Usted trae una orden de registro?” “No, no, somos del gobierno, somos de la policía política. Llame a su esposo.” Lo llamaron. Manuel apareció y le ordenaron: “Siéntese aquí.” Acto seguido, comenzaron a registrar minuciosamente toda la casa. Cuando salieron al patio, Manuel les dijo con ironía: “Tengan cuidado allí cuando vayan a registrar que allí tengo el C4.” En lugar de reírse, se alarmaron. 

Un mes después, Manuel fue condenado a 18 años de prisión por delitos contra la estabilidad económica y estatal, según lo establecido en la llamada Ley Mordaza de 1988. Los interrogatorios fueron duros y, además, Manuel apenas tuvo la oportunidad de hablar con su abogado durante más de dos minutos. “En el tribunal, solo dije lo que tenía que decir. Insistí en que soy periodista y tengo derecho a la libertad de expresión y a los medios libres. Soy un simple civil, un pobre poeta y escritor, a quien ustedes encarcelan solo por decir la verdad.”

A finales de abril, los condenados fueron trasladados a diferentes cárceles.

La prisión de Boniato

En la prisión de Boniato, en la parte oriental de la isla, Manuel fue recluido en una celda de aislamiento de aproximadamente dos metros y medio de ancho por siete de largo. Dentro de la celda solo había un catre inmundo y un inodoro turco. El techo tenía casi ocho metros de altura y la única iluminación provenía del pasillo. “Cuando caía la noche, quedábamos en total oscuridad, porque las bombillas débiles estaban en el pasillo central, frente a las celdas. En las celdas no había ninguna luz. Más tarde solicitamos que nos instalaran bombillas, pero nos explicaron que el vidrio era peligroso, porque podríamos romperlas y autolesionarnos con los fragmentos o utilizarlos como arma contra otros presos.” La comida en la prisión era incomible, las salidas al patio eran de solo una hora al día y en completo aislamiento, bajo la vigilancia de los guardias y sus perros. Las visitas familiares estaban permitidas solo una vez cada cuatro meses.

“Cuando salí de la cárcel, alguien me preguntó si me habían torturado. Recuerdo que le respondí: ‘Depende de lo que consideres tortura. Hoy en día, la tortura debe entenderse de otra manera. No poder bañarme durante quince días fue para mí una tortura espantosa. Pasar hambre porque no podía tragar la comida que me daban, eso es una tortura grotesca. ¡Y más aún en la etapa de civilización en la que se supone que estamos, por Dios!’” El sentido del humor fue su medicina. Sabía que los tiranos y dictadores no soportan el humor. Algunos guardias, en secreto, accedieron a sacar papeles de la prisión, lo que permitió que el diario de Manuel lograra salir clandestinamente. Su publicación tuvo un gran impacto y fue traducido a dieciocho idiomas. “‘Nos quedamos en shock, nos dejó completamente asombrados que hubieras publicado un diario desde Boniato. ¿Y nosotros íbamos a quedarnos callados?’ En ese momento, los periodistas independientes dijeron: ‘¡No, no! ¡Que pase lo que tenga que pasar!’ Y todos volvieron a escribir, esta vez con sus verdaderos nombres, dejando de usar seudónimos.”

¡Lárgate de aquí! ¡Vete al exilio!

En 2005, Manuel comenzó a sufrir problemas respiratorios. Fue trasladado a otra prisión, desde donde con frecuencia era llevado al hospital. “La solidaridad humana existe. Había médicos y enfermeras que nos ayudaban en secreto, con mucha discreción. Tal vez algún día pueda revelar sus nombres, porque hoy en día uno nunca sabe si todavía trabajan allí.” Debido a sus problemas de salud, Manuel fue liberado, pero con la amenaza de que, si continuaba con su labor periodística, pronto volvería a prisión. Uno de los policías le dijo al ser liberado: “Ya vas a casa, pero escúchame bien, te voy a dar un consejo: no vuelvas a casa, lárgate de aquí. No te quedes en Cuba, porque te volveremos a encarcelar. Vete al exilio, porque si no, tu vida será un infierno.” La primera noche en casa, Manuel no pudo dormir. No quería huir de Cuba, pero su esposa lo convenció por el futuro de su hijo. Se trasladaron a Miami, donde Manuel trabajó como periodista en Radio Martí y posteriormente en producción televisiva. Sin embargo, su mayor deseo es regresar a Cuba y verla en una realidad diferente: “Quisiera visitar mi país sin tener que pedir permiso. Me gustaría volver a la pequeña finca de mi abuelo, donde, como les conté al principio, disfruté de su sabiduría y de la vida en el campo cubano.”

*** Česká verze ***

Tři roky strávil Manuel Vázquez Portal ve vězení, protože se nebál psát o pravdě. Patřil ke skupině novinářů kubánského nezávislého tisku. Jejich články byly publikovány také v zahraničí, a tak se brzy stalo, že kubánská politická policie novináře začala pronásledovat. Vše vyvrcholilo v roce 2003, kdy byl Manuel odsouzen k osmnácti letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě. Vězení ho nezlomilo, psal i nadále. Velký ohlas měl deník, který se podařilo z vězení vynést - byl vydán a přeložen do osmnácti světových jazyků. V roce 2005 byl Manuel předčasně propuštěn ze zdravotních důvodů. Při propouštění mu policie doporučila, aby se na Kubě příliš dlouho nezdržoval a co nejdříve zemi opustil. 

Očarovaná generace

Manuel se narodil do rolnické rodiny. Když mu bylo 7 let, dostal se Fidel Castro k moci. Lidé jeho generace Castra vnímali jako mesiáše, který přichází vyřešit problémy Kuby. Z počátku režim nevnímali negativně. „Ukázalo se však, že je to monstrum převlečené za mesiáše.  Můj vlastní život mi ukázal, že místo aby mi problémy vyřešil, spoustu mi jich způsobil tolik problémů, že jsem nakonec skončil ve vězení s dlouhým trestem za to, že jsem nenáviděl a odmítal tohoto člověka, který v mém dětství byl jakousi legendární tropickou obdobou Robina Hooda. Byl to Robin Hood, který na počátku rozdal lidem to, co mu nepatřilo a když  mu to, co rozdával z cizího, došlo, začal lidem brát. A to je ta chvíle, kdy jsem já a  Fidel  Castro  začali mít spolu potíže.“ 

Během studia na vysoké škole se Manuelovi dostala do ruky kniha Marxisticko-leninská filosofie. Později musel složit zkoušku historického materialismu, dialektického materialismu, socialistické ekonomie. Začalo mu docházet, že učení je tendenční a předpojaté. Kouzelný ráj z dětsví se pomalu ztrácel, bylo jasné, že vše je ve skutečnosti jinak. Bavila ho kubánská a hispanoamerická literatura, filologie a věnoval se i vlastní tvorbě. Po dokončení studia v roce 1980 se Manuel začal věnovat novinářské činnosti. Začal pracovat dětském časopisu Pionýr. 

Časopis Pionýr

Časopis byl určený malým dětem, malým pionýrům. Manuel byl v dětsvím sám pionýrem, stejně jako jeho dcera. Hesla typu „Pionýři pro komunismus!“ mu nebyla cizí. V létě pionýři jezdili na tábory, které se jmenovaly Centra průzkumníků. Manuel dostal za úkol udělat reportáž o jednom takovém centru přímo v Havaně. Toto centrum bylo nádherné. Děti dostávaly zmrzlinu, čokoládové sladkosti, džusy, měly veškeré vybavení - batohy, houpací sítě a k dispozici celý Leninův park, aby si mohli užívat přírody. Později ale Manuel zjistil, že všechna Centra průzkumníků nejsou tak krásná. Zjistil to ve chvíli, kdy se jeho dcera z jednoho takového tábora vrátila, přečetla si jeho reportáž a označila otce za lháře.

„Bylo pro děti vysokých funkcionářů vlády, strany a armády, proto tam měli tak skvělé podmínky. Centrum průzkumníků, kde musela být má ubohá dcera a děti dělníků a obyčejných pracovníků jako já, bylo mizerné.“Chtěl napsat novou reportáž, ale nebylo mu to dovoleno. Následně se Manuel rozhodl, že pro tento časopis již dál pracovat nebude. V roce 1989 také vystoupil ze Svazu kubánských novinářů. Začátkem devadesátých let přišla naděje, že tak jako v Evropě, se něco změní i na Kubě, ale velice brzy bylo jasné, že tomu tak nebude. 

Kubánský nezávislý tisk

V roce 1995 založil Manuel s kolegy novináři, kteří odešli z oficiálních médií jako on, kubánský nezávislý tisk. „Když moskevské zlato došlo, Kubánci těžce, opravdu těžce trpěli. A v této situaci se objevil nezávislý tisk. Začali jsme líčit skutečnou situaci, v níž se Kubánci nacházejí. Represe ze strany politické policie na sebe nedaly dlouho čekat. Dělali nám domovní prohlídky, zatýkali nás, znemožňovali nám volný pohyb.“ 

V té době vzniklo několik tiskových agentur. Manuel jednu z nich řídil, jmenovala se Decoro a byla tvořena malou skupinkou nezávislých novinářů. Skupina psala zejména kroniky, které zaznamenávaly běžný život na Kubě. Vyskytl se ale technický problém - na Kubě nebyl internet, novináři měli k dispozici pouze papír a tužku. K dispozici byl pouze telefon. „Naše zprávy jsme diktovaly po telefonu Heraldu, Radiu Martí, CubaNetu a dalším médiím, které  v zahraničí zveřejňovaly naše věci. Později jsme získali fax, který nám poslali. Od roku 2000 nám Americká zájmová sekce v Havaně dával k dispozici jednu hodinu týdně, abychom se mohli připojit k internetu.“ I to bylo ale velmi málo a skupina musela neustále hledat způsoby, jak pracovat co nejefektivněji. Po roce 2000 na Kubě existovalo silné disidentské hnutí v čele s Křesťanským hnutím osvobození. Castro podlehl svým emocím a nařídil nekompromisní represe vůči novinářům.

Černé kubánské jaro

Ve dnech 18.-21. března 2003 nechal Castro zatknout 75 novinářů a politických a lidskoprávních aktivistů. Vybral is okamžik, kdy USA a koalice Spojených národů intervenovaly v Iráku a ačkoli zahraniční noviny o vlně represí na Kubě z počátku neinformovaly, nakonec to byl velký celosvětový skandál. Manuel Vázquez Portal cítil, že se blíží chvíle jeho zatčení: „Připrav mi hygienické potřeby a kartáček na zuby, protože tohle u těch, co zatkli dnes, 18. března, neskončí.“ A přesně tak se stalo.  19. března jsme se naobědvali a já si dal siestu. Ve tři, ve čtyři odpoledne silné bušení na dveře mi oznamovalo, že přišla má chvíle. Manželka otevřela dveře. Ukázali ji průkaz politické policie, odstrčili ji a do bytu jich vtrhla celá horda – početná skupina příslušníků politické policie. Moje žena: „O co jde?“ „Uděláme tu domovní prohlídku. „Máte k tomu povolení?“ „Ne, ne, my jsme z vlády, jsme od politické policie. Zavolejte svého manžela.“ Zavolali mě. Já přišel. Řekli mi: „Tady se posaďte!“ A pustili se do důkladné domovní prohlídky celého domu. Když vyšly na dvorek, řekl jsem jim: „Až to tam budete prohlížet, dávejte pozor, protože tam mám ukrytou C čtyřku.“ Místo aby se zasmáli, vyděsili se.“ 

O měsíc později byl Manuel odsouzen k 18 letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě, které definoval tzv.náhubkový zákon z roku 1988. Výslechy byly nepříjemné, navíc Manuel neměl ani možnost promluvit s právníkem déle než dvě minuty. „U soudu jsem proto  řekl jen pár věcí, které jsem říci musel. Trval jsem na tom, že jsem novinář a mám právo na svobodu projevu a svobodné sdělovací prostředky. Jsem ubohý civilista, ubohý básník a spisovatel, kterého vy strčíte do vězení za to, že říkal pravdu.“ Koncem dubna byli odsouzení převezeni do několik věznic. 

Věznice Boniata

Ve věznici Boniata ve východní části ostrova byl Manuel na samotce, která měla přibližně dva a půl metru na šířku a sedm na délku. Do cely se vešlo jen odporné lehátko a turecký záchod. Strop měl téměř osm metrů a osvětlení bylo jen na chodbě. „Když se v noci setmělo, byla tam úplná tma, protože ty slabé žárovky byly na ústřední chodbě, podél níž  byly cely. Na celách žárovky nebyly. Později jsme žádali, aby nám je do cel daly. Oni nám vysvětlili, že sklo je nebezpečné, protože bychom mohli žárovku rozbít a sebepoškozovat se pomocí střepů, nebo je použít jako zbraň proti ostatním.“

Strava ve věznici byla nepoživatelná, vycházky hodinu denně o samotě a za doprovodu strážných se psem, návštěvy rodinných příslušníků jednou za čtyři měsíce. „Když jsem se dostal z vězení, kdosi se mě ptal, zda mě mučili. Pamatuji, si, že jsem mu řekl: „Záleží na tom, co považujete za mučení. Na mučení je dnes třeba  nahlížet jinak. Nemoci se patnáct dní umýt je pro mě strašlivé mučení. Hladovět, protože nejsem schopen pozřít to co mi dávají, to je groteskní mučení. A tím spíš v civilizační fázi, v které se dnes nacházíme, proboha!“ Smysl pro humor byl lékem, věděl, že tyrani a diktátoři humor nesnášejí. Někteří bachaři byli ochotní vynášet papíry z vězení, a tak se stalo, že se podařilo pronést celý Manuelův deník, který se rychle stal velkým hitem a byl přeložen do osmnácti jazyků. 

„Byli jsme v šoku, úplně nás to ohromilo, že jsi publikoval deník z Boniatica! A my máme být zticha? V té chvíli nezávislí novináři si řekli: „Ne, ne! Ať se stane co se má stát!“ Nezávislí novináři se do toho znovu pustili a všichni začali publikovat pod svým jménem, přestali používat  pseudonymy.“

„Vypadni z Kuby, běž do exilu“

V roce 2005 začal mít Manuel problémy s dýcháním. Převezli ho do jiné věznice, ze které velmi často jezdil do nemocnice. „Lidská solidarita existuje. Byli tam lékaři a sestřičky, kteří nám pomáhali. Velice tajně a obezřetně. Snad  jednou  budu moci uvést jejich jména, protože dnes člověk neví, zda tam ještě nepracují.“ Kvůli zdravotním problémům byl Manuel propuštěn na svobodu, ale pod výhružkou, že jestli bude pokračovat dál ve své činnosti, brzy se do vězení vrátí. Jeden z policistů mu při propoštění řekl: „Už půjdeš domů, ale poslechni, dám ti radu – nevracej se domů, ale táhni někam do prdele. Nezůstávej na Kubě, protože my tě zase zavřeme. Vypadni z Kuby, běž do exilu, protože jinak budeš mít ze života peklo.“

První noc doma Manuel nemohl spát. Z Kuby utíkat nechtěl, ale manželka ho kvůli synově budoucnosti přemluvila. Přestěhovali se do Miami, kde se Manuel věnoval novinářské činnosti pro Radio Martí a poté produkční činnosti. Moc si přeje vrátit se na Kubu a spatřit ji zase v jiném světle: „Chtěl bych navštívit svou zemi, aniž bych musel žádat o povolení. Rád bych se vrátil na malý statek mého dědečka, tam kde jsem si, jak jsem vám vaprávěl na začátku, užíval jeho moudrosti a kubánského venkova.“