profesor Ing. CSc. Věněk Šilhán

„Já jsem byl zvolen do toho předsednictva sjezdu, ale zahájilo se to dost chaoticky. A pak si kdosi vzpomněl, že bych to měl vzít do ruky. Myslím, že to byl Litera, Jarka Litera, ale nejsem si úplně jistej, poněvadž já o tom nikdy nepřemejšlel. Já jsem udělal jednu věc, řekl jsem: ,Ano, já to vezmu, budu to řídit, ale vy budete poslouchat.‘ To byla řeč přímá: ,Podívejte se, je nás tady tolik a tolik, možná, že nás co nejdřív rozeženou, možná, že se nedočkáme večera, ale je nutné udělat to, to a to.‘ To ti lidi vyposlechli, byli neuvěřitelně ukáznění, nikdo se neopakoval, neskákali si do řeči. No, byli neuvěřitelně ukáznění, ale myslím, že taky trochu díky mně.“

„Tam se v tom prostoru Lužná-Lišany shromáždila Vlasovova armáda a tam odsud potom táhla, mezi Lužnou, Lišany a Rakovníkem, dolů na jih. My jsme věděli, že ti vlasovci by nám mohli prodat nějaký zbraně. Tak jsme tam s klukama jeli, že si nějakou tu pušku přivezeme. Teď přijedeme tam a začneme jakoby kšeftovat. No ale ti vlasovci po nás chtěli kolo, ale to jsme jim nechtěli dát. My jsme prostě chtěli za tu pušku dát nějakej peníz nebo cigarety nebo něco takového. Jenže oni nám tu pušku nechtěli dát, jenom za to kolo, a to jsme zase nechtěli my, poněvadž bysme bývali museli pěšky domů, ono to bylo dost daleko, a za druhý jsme se báli, že by nám naši mohli vyhubovat. Kdyby se třeba zeptali: ,Kde máš kolo?‘ A já bych místo kola vytáhl pušku a ukázal tátovi pušku. To nevím, jak by to dopadlo. Tam jsem poznal generála Vlasova. Najednou přijel černej otevřenej mercedes, tam vysokej brejlatej chlap, měl červený klopy, ... a teď začal k těm vojákům mluvit a jeden voják říká: ,Eto Vlasov.‘ Já věděl, kdo je Vlasov, já věděl, že už táhne s fašistama atd. Tak jsem na něj koukal a říkám: ,Bože můj, co já tady budu teď dělat?‘ Ty pušky jsme nedostali, abychom je využili při osvobozování.“

„Pak se samozřejmě sešel novej ústřední výbor a teď byl problém – když jsou zatčeni Dubček a tihleti, tak koho tam zvolit jinýho? Kdo to bude šéfovat. Tak řekli: ,Ty jsi řídil ten sjezd, tak to budeš řídit ty.‘ Já jsem říkal: ,To nemůžu, já nemám ten druh zkušeností.‘ Tak řekli: ,Budeš to dělat.‘ A tím to končilo. Já jsem sám navrhoval jiné lidi.“

„Kromě toho, že jsem byl montérem a opravářem, tak jsem se stal taky členem závodní rady v Manesmance, za mládež. Začal jsem dělat odborovou práci. To mě naučilo rozumět, respektive snažit se pochopit ekonomiku. Ta fabrika, to byla obrovská škola. Tam bylo zaměstnáno přes čtyři tisíce Němců, kteří byli po válce evakuováni, odešli od nás z republiky, a tam bylo strašně málo lidí, nedostatek lidí. Ten generální ředitel Leitner tehdy odjel do Itálie, tam byla obrovská nezaměstnanost a tam sjednal příjezd několika set Italů. Byla tam i spousta Jugoslávců, byla tam spousta lidí, kteří neměli co dělat s ocelí, natož aby ji vyráběli, natož aby dělali tak složitý věci jako Mannesmannovy trubky...“

„Husák nám vyčítal, že jsme jednali proti stanovám. Zem zaplaví tanky, statisíce tanků, statisíce vojáků... Vy proti tomu protestujete a on vám řekne, že jste jednali proti stanovám! Něco tak odpornýho jsem už dávno neslyšel. A proto ta kompetence, tu jsme si vzali jako odpovědní lidé do svejch vlastních rukou. My jsme to vzali jako přesvědčení o tom, že pravda je na naší straně, že mravnost a právo jsou na naší straně, a proto máme právo jednat. Kompetence není žádná svěřená věc od Pána Boha nebo od kohokoliv jiného, ale kompetence je prostě schopnost chovat se odpovědně v situacích, ve kterých se jiní chovat odpovědně nemohou.“

„Musím vám říct jednu věc, která byla pro mě velmi důležitá v životě: v té fabrice, v té Manesmance, jsem začal spoluorganizovat takové věci jako brigády na venkov. My jsme měli řemeslo, znali jsme řemeslo a byli jsme schopný opravovat zemědělský stroje. Ve dvě hodiny končila směna, ta byla od šesti do dvou, a my jsme sedli do auťáků, ne osobních, ale nákladních a jeli někam na vesnici, kde už měli připravený mašiny, který jsme spravovali. Spravovali jsme za kousek chleba namazanej sádlem, za nic jinýho. Musím vám říct, že jsem tam prakticky nikdy neviděl příslušníky jinejch politickejch stran (tj. jiných než KSČ – pozn. aut.). To mě strašně překvapilo. Například národní socialisti, s výjimkou toho Krejčího, o kterém jsem hovořil, toho šéfa těch vrtnejch trubek, kterej pro mě byl velkou lidskou autoritou. ... Ale u těch mladejch, který se hlásili do tý mládeže, ty jsem nikdy neviděl u práce. Nikdy. To byla věc, která mně byla dost odporná, protože postavit tu republiku ... My jsme se dost ztotožnili s tím, jak by se řeklo, budovatelské úsilí – to byly fráze, ale my to mysleli skutečně tak, že je to třeba dělat.“

„Především to bylo jednání o tom, jak vytvořit, řekl bych, předpoklady dalšího postupu, kterej u celé řady lidí neopouštěl ty myšlenky politické reformy v Československu. Začínalo to zase znovu otázkami personálními. V Moskvě byl podepsán protokol, kterej říkal, že ti staří, jako jsou Indrové a Biľakové, nesmí být propuštěni z politickejch funkcí, z politickejch postů. Nesmí být, jinými slovy, vyhnáni. Tak jsme po vzájemné dohodě volili takovouhle cestu, že se rozšíří počet členů ÚV, že se rozšíří především o ty lidi, kteří byli i ve Vysočanech, a tak se rozšířil počet členů ÚV asi o sedmdesát nových, kooptovaných členů. Mně při jednom takovém jednání nabídl Dubček členství v předsednictvu strany, pro ekonomiku, místo Koldra. Já jsem tehdá mávl rukou a řekl jsem: ,Tohleto ti nevyjde.‘ “