„Já tam stála v podloubí a říkala jsem si: ‚No tak se ukaž!‘ A říkám – ztratila jsem jakýkoliv pud sebezáchovy zřejmě. Nikdo mu naštěstí ten pendrek nepodal. Nebo naneštěstí? Nevím. Otočil se a nejdřív mi vrazil pár facek, takových opravdu dělnických, hlava se mi otočila, ale furt jsem tam stála, zaťatá, čím dál víc nakrknutá, a říkala jsem si: ,Tak se ukaž!‘ No a on mě pak popad. Já jsem měla vlasy okolo hlavy a za ty vlasy mě popad a začal mi tlouct hlavou o zeď, za mnou byl sloup. A po takový čtvrtý ráně mi došlo, že mě možná klidně zabije. Zároveň už jsem se dostala do šoku a svezla se na zem. Nepadla jsem do bezvědomí, ale prostě jsem tam sebou šlehla, ležela jsem a přitom věděla, co se děje. To, že tam ležím, mu přišlo asi trošku blbé, tak do mě začal kopat: ,Zvedni se!‘ – něco v tom smyslu. A já jsem nemohla, prostě jseš v šoku. A zatím co se tohle odehrávalo, tak ostatní lidi od těch svíček ustoupili do podloubí, zřejmě proto, že měli za sebou, co já jsem za sebou v tu chvíli neměla. Nebo prostě měli rozum. A až teprve v tuhle chvíli tam zřejmě nastal nějaký pohyb od lidí a on se otočil, zaběhl zřejmě do toho autobusu a autobus odjel, okamžitě tam někdo přivolal sanitku, která tam ještě stála. Zvedali mě, já se klepala, a naložili mě do tý sanitky.“
„Pak nastalo to, že přijel autobus plný esenbáků. Zastavil tam u svíček, které lidi sbírali a dávali je na kraj k chodníku a znovu je zapalovali, jako jakýsi znovu vyjádřený protest. Je to tam, kde jsou teď ty ruce, tam se to odehrálo. Tam byla ta ulička, kde probíhalo mlácení lidí, když je pouštěli tou mlátící uličkou. A tady na kraji podloubí u chodníku jsem stála – nejen já – a teď přijel ten autobus, zastavil a vystoupil z něj ten člověk, se kterým jsem se dostala do konfliktu. Vystoupil a začal ty svíčky rozkopávat a shazovat je z obrubníku. Já, jak jsem byla taková napružená, ale zase jsem neměla za sebou ten zážitek, který měli ti ostatní lidi a mohli být už dost šokovaní, tak já ne, já byla jenom nakrknutá. Tak jsem tam k němu přišla a říkala jsem mu: ,A to vám vaděj i ty svíčky tady?‘ A on se na mě otočil, starší chlapík, příslušník SNB. Tenhle byl starší, nebyl z té zásahové jednotky, jak se později ukázalo, vzal si dobrovolně službu za někoho. Člověk mezi padesátkou – šedesátkou. Otočil se na mě, já jsem stála u zdi. Pak se otočil zpátky do autobusu a křiknul: ,Podejte mně pendrek!‘“
„Nevím, jak to přiblížit. Snažila jsem se o tom vícekrát mluvit, když se mě na to ptali, ale nikdy jsem neviděla, že by to bylo použito – ve mně byl strašnej vztek! Já jsem cholerickej člověk a ve mně to rostlo. Říkala jsem: ,Ne, tak tohle už teda opravdu nejde!!‘ A byla jsem ve stavu naprostý zběsilosti. Bylo to takový vyexaltovaný. Říkala jsem si: ,To prostě nejde, a už je mi to jedno, Chartu podepíšu, někde si to najdu, je mi to jedno, co si a rodině tím způsobím. Je mi to fuk.‘ Člověk byl tak excitovanej.“
Kateřina Vávrová, rozená Nová, se narodila 20. prosince 1960 v Praze. Otec Otakar, povoláním architekt, pracoval v Akademii věd, matka Drahomíra, historička umění, v Národní galerii. Po maturitě na gymnáziu Na Zatlance (1980) Kateřina Vávrová vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a následně nastoupila do práce ve výzkumném ústavu výstavby a architektury, kde působila v oblasti sociologie bydlení. Od roku 1988 se účastnila protirežimních demonstrací. 17. listopadu 1989 se stala obětí policejního násilí na Národní třídě, po brutálním zásahu skončila na několik dní v nemocnici s krvácením do mozku. V březnu 1990 proběhl soud, v rámci kterého byl pachatel – nadporučík SNB – poslán na čtyři a půl roku za mříže. V roce 2024 žila Kateřina Vávrová v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
