Ing. Eva Vaňková

„Historka byla taková smutná, to že jsme byli obsazeni vojsky spřátelených zemích z Německa, Polska, Maďarska a Ruska. To byla taková spíš negativní historka. Ale vzpomínám si, jak jsem se to dozvěděla, že jsme okupovaní a že sem přijela – hlavně do Vlašimi, ale i sem k nám – ruská vojska, tanky. Já jsem totiž... toho dne 21. srpna jsme jezdívali na chmel. My jsme jezdívali vždycky v druhém ročníku, v tom roce 1968 já jsem byla v druhém ročníku nebo měla nastoupit v září do druhého ročníku střední všeobecně vzdělávací školy, tak jsme měli jet na chmel ráno ve čtyři hodiny vlakem z nádraží. A vzbudili mě rodiče a já jsem se domnívala, že už mám jít a že pojedu, a oni mi říkali: ‚Ne, ne, nic se neděje, obsadili nás Rusové.‘ Takže z toho sešlo a na brigádu, na chmel se nejelo. Sice se potom jelo, jelo se nějak až později, ale jenom dobrovolně, nebylo to už povinný jako tenkrát. Byla jsem sama, tak mě rodiče nepustili, protože jsem byla sama a měli o mě starost. Takže to byla taková věc, která mně trošku jako vadila, protože nás z té třídy jela asi polovička.“

„Rodina mého otce nebo dědečka sem přišla do Vlašimi asi kolem roku 1920. V té době vypadala Vlašim úplně jinak, měla asi pět tisíc obyvatel, co jsem si někde zjistila, nyní je jich asi dvanáct tisíc. Takže je vidět, že to město vypadalo jinak. Přišlo sem z rodiny Schillerů z Moravy, někdo i přes Vídeň, sem přišli čtyři bratři. Přes Vídeň proto, protože v té době tam chodili všichni studovat nebo na vyučenou, ať už to bylo na střední školu, nebo studovali. A když sem přišli do Vlašimi můj dědeček a jeho bratr, tak ti tady postavili fabriku, továrnu, kde se teď zdržujeme, to byla výroba obuvi. Další jejich bratr, který byl lékař a studoval ve Vídni, za první světové války byl na vojně jako lékař, a když se vrátil zpátky z první světové války, tak byl rok 1918. A protože se přihlásil, jako že je Čech, tak ho na klinice ve Vídni už nechtěli, protože Rakousko-Uhersko už se rozpadlo, tak mu nezbylo nic jiného, než že jel do Vlašimi. Ten čtvrtý jejich bratr přišel až poslední, z nich nejmladší, a ten byl zubař.“

„Já jsem strašně ráda, měla jsem touhu, i když jsem si hrála na učitelku, když jsem byla malá, ale spíš jsem chtěla studovat medicínu. A věnovat se dětem, pediatrii. No ale to mi nebylo přáno, i když jsem teda přijímací zkoušky udělala, ale nebyla jsem přijata, protože tenkrát, v té době, to byl rok 1970, tak to bylo po roce 1968 a byla takzvaná normalizace, bylo to takové složité období. Takže se hodnotily i jiné věci, jiná kritéria k tomu prospěchu. A bohužel ty ostatní, ty já jsem teda nesplňovala právě z toho mého původu a původu rodičů otce a prarodičů. Takže jsem přijata nebyla.“