Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Vaňková (* 1951)

Kvůli původu rodičů jsem se nedostala na medicínu

  • narozena 17. září 1951 ve Vlašimi

  • její rodina ve Vlašimi v roce 1926 založila obuvnickou fabriku

  • v roce 1967 ukončila základní školu ve Vlašimi

  • v období 1967 až 1970 navštěvovala tříletou střední všeobecně vzdělávací školu

  • v roce 1975 dokončila ekonomickou fakultu na pražském Suchdole

  • s manželem se seznámila při studiu vysoké školy, vzali se v roce 1976

  • v roce 1978 se jim narodila dcera Zuzana

  • po revoluci začali s manželem podnikat v rodinné obuvnické firmě

  • v roce 1994 byla ve volbách zvolena zastupitelkou ve Vlašimi, setrvala tam jedno volební období

  • firma na výrobu obuvi Schiller skončila v roce 2005

  • v důchodu se věnuje vnoučatům, chodí cvičit a navštěvuje také akademii třetího věku

Eva Vaňková pochází z rodiny Schillerů z Vlašimi, kde její předci už v roce 1926 založili obuvnickou fabriku s příhodným názvem Schiller. Tu však musela rodina za Hitlera kvůli svému židovskému původu dát nejprve do německé správy, po příchodu komunistického režimu jim byla živnost zase znárodněna státem.

Když po sametové revoluci v roce 1989 získala Schillerova rodina majetek zpátky v restitucích, postarala se Eva se svým manželem o pokračování tradiční obuvnické výroby. Oba podnik vedli až do roku 2005.

Obuvnictví v krvi

Ve zmíněné Vlašimi, se kterou je spojen celý její život, se narodila 17. září roku 1951. „Dětství je už hodně dávno, ale mám na něj hezké vzpomínky,“ říká pamětnice v úvodu svého vyprávění.

Eva Vaňková byla jedináček, rodina však bydlela ve velkém domě, kde bylo spoustu dětí, tudíž kolem sebe stále měla kamarády, kterým se rodiče také hodně věnovali. Jezdili na výlety či dovolené a poznávali nové věci. Kvůli tomu, že minulý režim zakazoval výjezdy do zahraničí, projela rodina velkou část republiky.

Její maminka Hana, rozená Matoušková, z Vlašimi pocházela, narodila se v roce 1930 a celý život pracovala jako zubní sestra. Z Vlašimi byl i její otec Vilibald Schiller, který se zde narodil o sedm let dříve.

Obuvnictví se Vilibald učil ve Zlíně u Bati, kde také chvíli pracoval. Vysokou školu však vystudoval až později při zaměstnání, někdy kolem roku 1967. Když pracoval v blanických strojírnách, mohl si na technické škole dodělat studijní obor, kde získal titul diplomovaný technik. Poté, co mu podnik znárodnili komunisté, pracoval například jako šofér či údržbář. Do důchodu odešel v roce 1983.

Co se povídá doma, patří jen do rodiny

V roce 1951 se Haně a Vilibaldovi narodila ve Vlašimi dcera Eva. Po základní škole v roce 1967 nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu, tedy dnešní gymnázium. Tu dokončila o tři roky později. Eva Vaňková coby ročník 1951 strávila své mládí v komunistickém režimu. Komunistický převrat v roce 1948 zažili její rodiče, ona sama až invazi v srpnu roku 1968. Období to podle ní bylo složité. Nejenže byla uzavřená a izolovaná republika, ale i jednotlivé rodiny.

„U nás doma jsme zvyklí, že to, co se povídá doma, patří jen do rodiny, do bytu. Byli jsme upozorňováni na to, abychom o tom nemluvili hlavně ve škole,“ popisuje tehdejší atmosféru v komunistické zemi.

Přesně v den invaze, tedy 21. srpna roku 1968, měla odjíždět na chmelovou brigádu. Nestalo se. „Jezdívali jsme vždycky v druhém ročníku, v roce 1968 jsem byla ve druhém ročníku nebo měla jsem nastoupit v září do druhého ročníku střední všeobecně vzdělávací školy, tak jsme měli jet na chmel ráno ve čtyři hodiny vlakem z nádraží. Vzbudili mě rodiče a já jsem se domnívala, že už mám jít a že už pojedu, a oni mi říkali: ‚Ne, ne, nic se neděje, obsadili nás Rusové.‘ Takže z toho sešlo a na chmel se nejelo,“ vzpomíná pamětnice. Na brigádu se její ročník později přece jen vypravil, už to ale nebylo povinné a Evu Vaňkovou ostatně její rodiče kvůli obavám nepustili.

Původ rodiny jako černý puntík

Přáním Evy Vaňkové vždy bylo studovat medicínu, konkrétně pediatrii, chtěla se totiž věnovat malým dětem. To jí ale tehdejší komunistický režim kvůli rodinnému původu neumožnil. „Přijímací zkoušky jsem udělala, ale nebyla jsem přijata, protože tenkrát byl rok 1970, to bylo po roce 1968 a byla takzvaná normalizace. Takové složité období. K prospěchu se hodnotily i jiné věci, jiná kritéria. A bohužel ty ostatní jsem právě z toho mého původu a původu rodičů otce a prarodičů nesplňovala. Takže jsem přijata nebyla,“ popisuje pamětnice.

Ze dvou možností, které v té době měla –⁠ jít studovat buď rentgenovou laborantku, nebo ekonomickou fakultu v Praze na Suchdole –⁠ si vybrala tu druhou. Vysokou školu s ekonomickým zaměřením dostudovala v roce 1975.

Seznámení s manželem

Právě při studiu vysoké školy se seznámila se svým budoucím manželem. Stalo se to na praxi, kterou museli absolvovat už po prvním ročníku na statku či v zemědělském družstvu. Eva nastoupila do Dlouhého Pole u Benešova, kam byl nakonec přiřazen i její budoucí manžel.

Oba také společně nastoupili do prvního zaměstnání, konkrétně do Podniku racionalizace řízení a výpočetní techniky v Benešově. Eva Vaňková pracovala na ekonomickém úseku a věnovala se mzdám, její manžel působil jako vedoucí provozu. Její nástupní plat byl na tu dobu poměrně vysoký, zhruba 1 800 korun. Vzali se v roce 1976, tedy rok po vysoké škole.

Historie rodinného obuvnictví

Ačkoli zásadních okamžiků měla ve svém životě několik, zmiňuje zejména začátek podnikání po sametové revoluci v roce 1989. Tehdy se svým manželem navázala na obuvnickou firmu, kterou ve Vlašimi v roce 1926 založil její dědeček Marold spolu se svými třemi bratry.

„Vlašim byla obuvnické město,“ vypráví s tím, že ševcovství bylo ve městě hodně rozšířené. Výroba tam navíc pokračovala i po komunistickém znárodnění v roce 1948, kdy ji spravovalo družstvo Snaha. Ve výrobě Eva s manželem pokračovala nakonec až do roku 2005.

Právě s vlašimskou obuvnickou fabrikou se pojí i neveselá historie její rodiny. Její dědeček Marold přišel do Vlašimi kolem roku 1920. Marold Schiller se narodil 17. dubna roku 1890 ve Velké nad Veličkou, kde žila jeho rodina. Měl ještě tři bratry a tři sestry. Zemřel v roce 1944 v Osvětimi, ale protože se tehdy nedochovaly oficiální záznamy, kdy přesně to bylo, soudně byl za mrtvého prohlášen až v roce 1947.

Babička se jmenovala Ursula a narodila se ve městě Vratislav, které tehdy patřilo k Německu, dnes je součástí Polska. Krátkou dobu učila v Bohumíně, kde se seznámila se svým budoucím mužem Maroldem. Společně se poté přestěhovali do Vlašimi. Zemřela v roce 1984.

Manželé měli společně dva syny, tatínka Evy Vaňkové, ročník 1923, který měl o tři roky staršího bratra Jana, přičemž oba dva se narodili právě ve Vlašimi. „Dědeček se celou dobu ve Vlašimi věnoval obuvi, postavil si tady továrnu, a kdyby nepřišli Němci a nezačala válka, pokračoval by dál. Ale protože ho brali jako Žida, musel v roce 1939 skončit s výrobou a na továrnu byla uvalena německá správa. Poté byl v koncentračním táboře, nejprve v Terezíně a potom byl transportem převezen do Osvětimi, kde jeho život skončil,“ vypráví pamětnice.

Proměna Vlašimi díky obuvi

„Z rodiny Schillerů z Moravy, někdo i přes Vídeň, sem přišli čtyři bratři. Přes Vídeň proto, že v té době tam chodili všichni studovat nebo na vyučenou. A když přišli do Vlašimi můj dědeček a jeho bratr, postavili tady fabriku, továrnu, to byla výroba obuvi,“ vysvětluje pamětnice.

Jeden z bratrů, lékař Viktor Schiller, který žil a studoval ve Vídni, působil za první světové války ve Vídni právě jako lékař. Když se poté vracel domů, psal se rok 1918 a on se přihlásil k tomu, že je Čech. „Tak ho na klinice ve Vídni už nechtěli, Rakousko-Uhersko už se rozpadlo, tak mu nezbylo nic jiného, než že jel do Vlašimi,“ vzpomíná pamětnice. Když Schillerovi zřídili továrnu, jejich bratr lékař otevřel po nějakém čase také místní Lidové sanatorium, které ve městě stojí dodnes, akorát je to nyní dům s pečovatelskou službou.

Jako poslední přijel nejmladší z bratrů Arnošt, který byl zubařem, narodil se v roce 1894. Ostatně právě proto Eva lituje, že jí režim neumožnil v medicíně, která měla v její rodině tradici, pokračovat. „Všichni bratři ve Vlašimi dost pomohli, zaměstnali lidi a město se pozvedlo,“ říká o svých předcích.

Viktor Schiller zemřel v koncentračním táboře, a to v červenci roku 1942, shodou okolností stejně jako jeho manželka, která s dětmi zahynula v Ravensbrücku. Poté zemřel i Evin dědeček Marold.

„Po válce se z koncentráků vrátilo velmi málo lidí,“ hodnotí dnes Eva. Z rodiny zůstal pouze Fridrich, který se schovával v Sedleci-Prčicích u své budoucí manželky. Poté odešel do Svobody nad Úpou v Krkonoších, kde se živil jako lékař. Měl však problémy kvůli německému příjmení Schiller, a proto převzal příjmení po své babičce a stal se z něj Rybář. Zemřel v roce 2000, Eva ho však až do pádu komunistického režimu v roce 1989 vůbec nepoznala. Po srpnové invazi v roce 1968 totiž odešel do zahraničí.

„Je to historie, která už tak nebolí, ale dřív to bylo nepříjemné. Já jsem sama nevěděla, že rodiče mého otce byli Židé, a dozvěděla jsem se to až ve škole asi ve čtvrté třídě. Brala jsem to jako takovou špatnou známku, jako černý puntík, trošku jsem se za to i styděla, i když není za co,“ hodnotí dnes s odstupem.

Židovství v rodině bylo podle Evy dlouhá léta trauma, o kterém se nemluvilo. Její babička Ursula byla Němka, a tak měla Eva Vaňková spíše pocit, že pochází z německé rodiny. O Židech se příliš nemluvilo. „Mrzelo mě, že jsem v rodině neměla dědečka ani z jedné, ani z druhé strany. Tak jsem se začala vyptávat,“ říká Eva Vaňková, která se právě tak dozvěděla například o koncentračních táborech.

Obnovení rodinné výroby obuvi

V srpnu roku 1992 umřel otec Vilibald. Ten měl původně obnovit provoz firmy Schiller spolu s jejím manželem, neboť obuvnický podnik rodina získala v restitucích. Nakonec se toho po otcově smrti chopila se svým mužem právě Eva Vaňková. 

Postupem času bylo ale složité sehnat na výrobu obuvi zaměstnance, neboť ti starší odcházeli postupně do penze a nových nepřicházelo tolik, kolik by bylo třeba. Nadto se po revoluci začaly dovážet levné boty ze zahraničí, kterým ty od Schillerů, kde byl vysoký podíl ruční výroby, nemohly konkurovat.

„Nejhorší na tom bylo, že se boty dovážely za velmi nízkou cenu. Bota proclená na hranicích stála třeba třináct korun, což byla cena tkaniček tady u nás. Tomu jsme nemohli konkurovat,“ vzpomíná dnes Eva Vaňková, která spolu s manželem ukončila podnikání v roce 2005.

Ještě předtím vyzkoušela několik zaměstnání, v roce 1981 nastoupila na Finanční úřad Benešov, o dva roky později začala pracovat na Městském úřadu Vlašim. Od září 1991 do srpna 1992 pracovala na Finančním úřadu přímo ve Vlašimi.

V roce 1994 byla  ve volbách zvolena zastupitelkou ve Vlašimi, setrvala tam jedno volební období. Od roku 1998 do 2022 byla také členkou komise řešení přestupků. V důchodu se zabývá pronájmem bytových a nebytových prostor. Věnovala se vnoučatům, chodila cvičit a navštěvovala také akademii třetího věku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)