Miroslava Válová

* 1948

  • „Dlouho jsem o tom vůbec nemohla mluvit. Vůbec jsem o tom mluvit nechtěla, co se stalo, co jsem zažila, protože to byl opravdu šok, když ten kluk stojí vedle tebe a najednou víš, že je těžce raněný. A zrovna tak jsem tam mohla ležet já. To bylo fakt deset centimetrů od mne. Takže jsem o tom dlouho vůbec nemluvila, až teď, po roce 1989, jsem o tom začala mluvit, protože si myslím, že by to mělo být slyšet, protože znám některé milicionáře, kteří říkali už tenkrát a říkají to i dnes, že by šli znovu. Už to říkali v osmdesátém devátém roce: ‚Kdyby nás bývali povolali, tak my bychom šli.‘ Už kvůli tomu je třeba to říkat. To, co se stalo, nebo to, co se mohlo stát.“

  • „Jmenoval se Bohumil Siřínek a za několik dní zemřel v nemocnici a pak měl pohřeb v Písku. Rodiče museli říct, že zemřel na zápal plic. Nesmělo se to nikde ventilovat, že byl postřelený v Praze a že zemřel. Potom se to vyšetřovalo. Po roce 1989 se ta vražda znovu vyšetřovala. Tedy to zastřelení se vyšetřovalo, ale nevyšetřilo se. Dodneška se neví, kdo z těch milicionářů to byl. A myslím si, že žít s tím vědomím není vůbec lehké.“

  • „Měla jsem zkušenost z roku 1969, kterou jsem nechtěla, aby zažily děti, které demonstrovaly v roce 1989. Aby neudělaly takovou zkušenost, jakou jsme udělali my v roce 1969 na demonstraci za odchod ruských vojsk. V té době mně bylo 21 let a samozřejmě jsem se této události na Václavském náměstí chtěla zúčastnit, protože jsem byla proti tomu, aby nás tady Rusové okupovali a říkali nám, jakým způsobem se máme a nemáme chovat. Byli jsme na Václavském náměstí, kde bylo nasazené vojsko. To byli vlastně kluci jako my. Protože někteří z nás tam měli třeba bráchu. Takže tam to bylo ostré. Přetahovali jsme se, kdo kde bude. My jsme je zatlačili kus dolů, oni nás zatlačili zase kus zpátky. A ostré to bylo, ale nebylo to zdaleka takové, v co se to vyvinulo potom, když nastoupily milice a policie. Ti byli daleko víc agresivní. A cítili k nám – nechci říct nenávist, protože to je strašně silné slovo –, ale cítili k nám nedůvěru a chtěli nás prostě potrestat. Byli jsme děti, které zlobí a potřebují potrestat. Na Václavském náměstí se stalo to, že naši kamarádi – to jsem už byla tramp a jezdili jsme na vandry a v té době 21. srpna se vraceli naši kamarádi ze Slovenska. Byl tam jeden náš kamarád, kterému bylo už osmnáct a pak s ním ještě jeli dva čtrnáctiletí kluci. V Praze vystupovali a měli přestupovat na vlak do jižních Čech. Zjistili, že na Václaváku se něco děje, a běželi se tam podívat a tam jsme se potkali. Přidali se k nám a dostali se s námi až na náměstí I. P. Pavlova, kde jsme stáli proti milicionářům, kteří byli ozbrojení ostrými náboji, což jsme ani nevěděli, ale myslím si, že kdybychom to věděli, tak by to bylo stejné. Došlo k tomu, že jeden z milicionářů vystřelil salvu ze samopalu a trefil toho kluka, který stál vedle mě. Ten upadl na zem a okamžitě začal krvácet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 31.01.2020

    (audio)
    délka: 02:07:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Planá, 14.11.2023

    (audio)
    délka: 01:06:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Olbramov, 29.09.2024

    (audio)
    délka: 10:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Začínalo to tu vonět demokracií a najednou bylo všechno fuč

Miroslava Válová, 1949
Miroslava Válová, 1949
zdroj: Archiv pamětnice

Miroslava Válová se narodila 25. září 1948 v obci Horní Ostrovec u Písku rodičům Jiřině, rozené Krajícové, a Miroslavu Válovým. Starší bratr Jiří přišel na svět roku 1945, mladší sestra Magdaléna v roce 1955. Dědeček z matčiny strany byl statkář, prarodiče z otcovy strany vlastnili módní salón v Příbrami. S velkým nepochopením v rodině se tak setkalo, když rodiče Miroslavy Válové v roce 1949 jako velmi mladí vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Otec se pak stal předsedou místního jednotného zemědělského družstva (JZD) v Ostrovci a podílel se na kolektivizaci vesnice. V roce 1968 byl z KSČ vyloučen, přišel o zaměstnání a jen velmi těžko si hledal nová pracovní uplatnění. Miroslava Válová po základní škole vystudovala gymnázium v Písku a po maturitě v roce 1965 nastoupila do práce ve výpočetním středisku Vakus v Praze a po dvou letech do výpočetního střediska v Písku. V 70. letech pracovala jako učitelka v mateřské škole v Milenovicích, po přestěhování do Prahy učila od roku 1978 v mateřské škole na Žižkově. Střední pedagogickou školu vystudovala dálkově při zaměstnání. Zásadními zážitky pro Miroslavu Válovou byly roky 1968 a 1969. 21. srpna 1969 se účastnila demonstrací v Praze, při jedné z nich postřelili vedle ní stojícího Bohumila Siřínka, který krátce nato zemřel. Miroslava Válová měla blízko k prostředí undergroundu a hlavně k trampingu. Tam také poznala svého manžela Josefa Soukupa, který po svatbě přijal příjmení Vála. Po 15 letech života v Praze se kvůli problémům s policií rozhodli s manželem přestěhovat na venkov. V roce 1983 přesídlili do Olbramova v západních Čechách. Práci ve školství kvůli kádrovým problémům hledala jen obtížně a věnovala se tak zejména mimoškolní činnosti s dětmi v rámci výtvarných a divadelních kroužků. Revoluční dění v roce 1989 prožívala zejména v Praze, odkud zprostředkovávala informace do Olbramova a bezprostředního okolí v západních Čechách. V roce 1990 spoluzakládala místní Občanské fórum a následně se stala starostkou obce Olbramov, kde pak střídavě zastávala funkce místostarostky či zastupitelky. V roce 2000 spoluzaložila občanské sdružení Pomozme si sami, které se podílí na záchraně památek. Téhož roku byl za jejího přispění založen mikroregion Konstantinolázeňsko. Působí jako odborná konzultantka Místní akční skupiny Český západ. V době natáčení v roce 2024 žila v Olbramově, kde se podílela na řadě kulturních a společenských akcí.