Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Válová (* 1948)

• narozena 25. září 1948 v Horním Ostrovci u Písku

• v letech 1968–1971 učitelka v MŠ v Milenovicích

• v roce 1969 se účastnila demonstrace v Praze k prvnímu výročí okupace

• v roce 1978 začala učit v MŠ v Jeseniově ulici v Praze

• kvůli problémům s policií se v roce 1983 s manželem a dětmi přestěhovali z Prahy do Olbramova

• během sametové revoluce se účastnila demonstrací v Praze

• v roce 1990 na Černošínsku spoluzakládala Občanské fórum, následně byla zvolena starostkou obce Olbramov

• v roce 2000 spoluzaložila občanské sdružení Pomozme si sami, mikroregion Konstantinolázeňsko

• spoluorganizátorka a iniciátorka pravidelných kulturních akcí – Slavnosti jablek, Chlebomáslové slavnosti, Májové radosti

Některé události jsou pro další život a směřování člověka určující. Pro Miroslavu Válovou se takový zážitek odehrál 21. srpna 1969 v Praze nedaleko náměstí I. P. Pavlova, kde se účastnila jedné z demonstrací proti sovětské okupaci. Vedle ní stojící čtrnáctiletý chlapec byl postřelen a po několika dnech v jedné pražské nemocnici zemřel. „Pro mě to byl naprostý šok. Dlouho jsem o tom vůbec nedokázala mluvit. Nechtěla jsem, aby tuto zkušenost zažily děti, které v listopadu 1989 demonstrovaly proti komunistickému režimu,“ vzpomíná Miroslava Válová na jeden z momentů, který ji vedle dalších přivedl k aktivní účasti na polistopadovém vývoji u nás. Veřejné dění jí nikdy nebylo lhostejné a to, že nakonec řadu let působila jako starostka obce, v níž žije, je toho jen logickým vyústěním.

Venkov ve víru kolektivizace

Miroslava Válová se narodila 25. září 1948 v Horním Ostrovci v jižních Čechách u Písku jako prostřední ze tří dětí. Její rodiče Jiřina a Miroslav Válovi se seznámili za velmi dramatických událostí, které by se mohly stát námětem dobrodružného filmu. „Tatínek byl během války nasazený na práci v Ústí nad Labem. Když začalo bombardování, utekl vlakem do jižních Čech k řece Skalici, kde to dobře znal, protože byl skaut. No a v Ostrovci potkal maminku a vlastně už tam s ní zůstal,“ vypráví pamětnice. 

Rodina její matky v Horním Ostrovci žila a hospodařila na statku už po generace. Dědeček František Krajíc se staral o hospodářství o rozsahu 12 hektarů, choval krávy, koně i prasata. Dětství ve vsi líčí pamětnice jako šťastné a dobrodružné: „Jako děti jsme si hráli na řece Skalici, skákali jsme po kamenech a nikdo nesměl spadnout. Ale můj kamarád, čtyřletý Václav Vokatý, spadnul, propadl ledem a topil se. Tak jsem si lehla na břicho, plakala jsem, ale tak dlouho jsem ho tahala za ruku, až jsem ho zachránila.“ Rodiče své tři ratolesti vedli přísně, ale uměli s nimi také dovádět. „Hráli s námi na schovávanou, na pikanou, no a tatínek byl myslivec. Jednou nám chtěl ukázat, jak se střílí z malorážky, ale přestřelil mamince šňůru i s prádlem,“ vzpomíná Miroslava Válová s tím, že v jejím tatínkovi zůstávala až do dospělosti dětská hravost, která ji i její dva sourozence fascinovala. „Bavil nás také vyprávěním o svých dětských lumpárnách, třeba jak nachytal netopýry a vypustil je do kina během promítání týdeníku o bitvě o Stalingrad. Takže netopýři tam vlastně dělali letectvo, byl z toho pak hrozný průšvih,“ říká.

Táta ze začátku kolektivizaci věřil

Veškerý majetek musel dědeček pamětnice v 50. letech odevzdat družstvu, do kterého, ač velmi nerad, nakonec vstoupil. „Přišel hrozně rozčílený, přinesl rozporku, kterou se připínají koně k vozu, hodil to před tátu s tím, že to je poslední, co mu zbylo. Ať to klidně odnese do družstva, že už je mu to k ničemu,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že dědeček byl velký masarykovec a jako legionář se přímo účastnil během první světové války bitvy na Piavě. „Jako dětem nám vyprávěl, že to byly tak strašné boje, až se řeka zbarvila krví padlých a raněných vojáků. Vypadalo to, že řekou teče krev,“ popisuje dědečkovy zážitky. S odstupem času prý chápe, že lidé se nechali ke vstupu do družstva zlomit psychickým terorem. „Dívala jsem se do ostrovecké kroniky, kde byl záznam o ustavující schůzi družstva. Bylo tam jenom pět lidí, kteří souhlasili se vstupem, oni tu schůzi rozpustili, za pět dní udělali novou, a najednou všichni souhlasili,“ vysvětluje.

Prarodiče z otcovy strany provozovali módní salón v Příbrami. I oni velmi těžce nesli, že rodiče Miroslavy s velkým nadšením vstoupili v roce 1949 do Komunistické strany Československa (KSČ). „Bylo po válce, otec i matka byli velmi mladí, uvěřili tvrzením o beztřídní společnosti, tomu, že všechno bude už jen krásné. Měli za to, že vstup do strany je to nejlepší, co můžou pro budoucnost udělat,“ vysvětluje Miroslava Válová a dodává, že se na vesnici oba rodiče aktivně zapojili do kolektivizace, a tak i do zabírání (nejen) rodového majetku. Otec místní jednotné zemědělské družstvo (JZD) nakonec vedl jako předseda. „Sedláci, kteří odmítli do družstva vstoupit, museli své statky opustit a byli vystěhováni,“ popisuje pamětnice s tím, že jejich sousedi museli odejít do Příbrami, kde se pak živili jako horníci nebo kovodělníci. 

„Vztahy, prostředí a atmosféru na vesnici kolektivizace navždy změnila,“ dodává. Říká ale, že její rodiče skutečně naivně celému procesu věřili: „Otec byl sociální demokrat, ale pak vstoupil do komunistické strany, věřil, že zajistí rovnoprávnost a mír. Dědeček František říkal, že tady bude takový mír, že tu nezůstane na kameni kámen, v tom měl pravdu.“ Maminka prý zase v souvislosti s kolektivizací vyprávěla veselou příhodu, jak jeli na Šumavu pro ovce, které tam zůstaly po vysídlených Němcích. „Měli je přivézt do toho svého družstva. Seděli na valníku, celou dobu pršelo, ovce jim čůraly pod nohy, ale oni si prý zpívali a byli šťastní,“ vypráví. Dodává ale, že už jako dítě pociťovala nenávist ostatních obyvatel vesnice, zvláště těch, kteří nesouhlasili s kolektivizací a vinili za ni její rodiče. Od jednoho bývalého sedláka tak prý dokonce nejednou schytala šlehnutí bičem.

K práci s dětmi jsem měla blízko, co si pamatuji

Na dětství a školní léta má ale jinak Miroslava Válová hezké vzpomínky: „První až pátou třídu jsem vychodila v malotřídce v Ostrovcích. Paní řídící měla moderní pedagogické způsoby, a protože já jsem byla jako zářijová vlastně nejmladší, tak mi ve skříni nechávala hračky. Když mě přestalo bavit učení, tak jsem si šla na chvíli hrát. Když jsem později byla respondentka jedné socioložky z Masarykovy univerzity, tak z toho vyšlo, že z celé republiky jsme jen asi dvě dotazované vzpomínaly na školu s láskou.“

Na druhý stupeň jsme pak dojížděli v létě na kole a v zimě vlakem do sedm kilometrů vzdálených Čimelic. Paním učitelkám jsem chodila pomáhat. Vždycky jsem měla ráda práci s malými dětmi a vlastně mě to provází celý život,“ vysvětluje dnes matka čtyř dcer a sedminásobná babička své pozdější pracovní zaměření. Miroslava Válová odmalička vyrůstala díky svým rodičům obklopená knihami, četla vášnivě i během vyučování na písecké dvanáctiletce. „Když mi knihu zabavili, vyndala jsem další, a když byl konec školního roku, vrátili mi kufr zabavených knížek, že jsem je ani nemohla unést,“ vzpomíná.

Přes veškeré životní peripetie a přes špatný kádrový profil se jí nakonec podařilo vystudovat dálkově při zaměstnání střední pedagogickou školu a věnovat se práci s dětmi ve školních či mimoškolních zařízeních. Jako učitelka nejdříve působila v mateřské škole v Milenovicích u Protivína, kde nastoupila v roce 1968. S tímto obdobím se váže zkušenost s nesmyslnými praktikami normalizační policie: „Jednou jsem šla přes park v Protivíně a jen tak jsem si poskočila a chytila jsem za sovětskou vlajku, která visela na policejní stanici. No a ona spadla. Takže jsem vzala nohy na ramena a utíkala jsem do Milenovic k jedné kamarádce. Tu si hned druhý den vyzvedli v obchodě, kde pracovala. A mě si vyzvedli ve školce. Policista si myslel, že s ním hned půjdu, v ruce rohlík se salámem. Ale já jsem mu řekla: ‚Pane, nejdřív dojezte tu svačinu, protože já tady učím děti, že s plnou pusou se nemluví.‘ A že děti nemůžu nechat samotné a že s ním nepojedu. Tím to celé skončilo.“

1968 a 1969 – zlomové zážitky

Srpen 1968 Miroslavu Válovou zastihl jako dvacetiletou. „O tom, že nás obsadili Rusové, jsem se dozvěděla ve čtyři ráno ve vlaku cestou do práce do Milenovic. Strašně mě to překvapilo. Vůbec jsem netušila, že se něco takového může stát. Fyzicky jsem se s vojáky setkala až v Ostrovci, kde pátrali po muničním skladu. Písecká posádka byla totiž snad jediná, která se Rusům po vpádu vojsk nevzdala. Byla to tanková posádka a v okolních lesích u Ostrovců byla uskladněná i munice, ale místo úkrytu tenkrát ruským vojákům nikdo neprozradil,“ přibližuje pamětnice a dodává, že pro ni rok 1968 a postoj tehdejších vládních představitelů znamenal strašné zklamání. „Začínalo to tu vonět demokracií a najednou to bylo všechno fuč. Věřili jsme, že se to tu změní, ale vláda pak všechno okamžitě vzdala a na všechny podmínky přistoupila.“

O rok později se Miroslava Válová účastnila demonstrace proti sovětské okupaci na Václavském náměstí. „Tenkrát jsem už patřila mezi trampy a zrovna 21. srpna se vraceli naši kamarádi přes Prahu ze Slovenska. Přidali se k nám a společně jsme se dostali až na náměstí I. P. Pavlova. Tam už na nás byli připravení ozbrojení policisté, vojáci a milicionáři. Vojáci byli kluci jako my, ale milice byly daleko ostřejší, braly nás jako děti, které zlobí a potřebujou potrestat. Milicionáři byli ozbrojení ostrými náboji, což jsme nevěděli, no a jeden vystřelil salvu ze samopalu a strefil čtrnáctiletého kluka, který stál vedle mě. Upadl, okamžitě začal krvácet, tak ho někdo vzal a nesl k sanitkám, které tam byly připravené,“ líčí pamětnice případ zavražděného Bohumila Siřínka.[1] Dodává, že dav lidí se po této události natolik semkl, že převrátil dvě tramvaje a vytvořil tak barikádu. Miroslava se spolu se svými kamarády dala na útěk, podařilo se jim ukrýt v bytě u ochotných lidí. Pamětnice považuje za důležité, že památku zastřeleného chlapce dnes připomíná cedule na domě. Pokud může, přináší na místo květiny, stejně jako na místo, kde se upálil Jan Palach. „Jeho oběť rozhodně nepovažuji za marnou, bylo to silné gesto, a kdo ho pochopil, ten se z něj může poučit,“ komentuje.

V hledáčku StB

Rok 1968 poznamenal i další členy její rodiny. Otec byl vyloučen ze strany. Přišel o práci a nesměl být zaměstnaný ani v rámci kraje. Maminka a její bratr Jiří z komunistické strany vystoupili. Otec měl později podle pamětnice podepsat Chartu 77, na seznamu signatářů však není. Je tedy možné, že se připojil k nějaké jiné petici. Pamětnice měla blízko k přírodě a trampingu, v tomto se také seznámila se svým pozdějším manželem Josefem Soukupem (1951), který po svatbě v roce 1973 přijal její příjmení Vála. Po přestěhování do Prahy od roku 1978 učila Miroslava Válová v mateřské škole v Jeseniově ulici na Žižkově. „Tam jsem se také seznámila s Pepou Janíčkem z Plastiků [The Plastic People of the Universe], který tam dělal takovou holku pro všechno. Jezdil s námi i na školku v přírodě,“ vypráví.

V roce 1980 byl Josef Vála uvězněn, o příčinách manželova uvěznění nechce pamětnice příliš mluvit. Domnívá se ale, že cílem režimu bylo co nejvíce poškodit celou rodinu. „Mohlo to být také proto, že manželova sestra po roce 1968 emigrovala, nebo také proto, že jeho strýc byl kněz. Nevím, ale v každém případě nám chtěli hodně ublížit,“ říká. Podle svazku Státní bezpečnosti (StB) založeného v listopadu 1981 byl Josef Vála vězněn v Libkovicích od roku 1980 za paragrafy 132 a 201, tedy rozkrádání socialistického majetku a opilství. Ve světle dalších událostí popsaných ve svazku se toto jeví jako účelový prostředek k vydírání. Josef se totiž u svého tchána v Ostrovcích potkal s chartistou Rudolfem Zemanem[2], kterého Státní bezpečnost vedla jako objekt akce ROLF. StB pravděpodobně na otce tří dětí Josefa Válu vedla nátlak, podle svazku totiž žádal v roce 1981 o prominutí zbytku trestu spolu s dalšími vězni, ale vyřízení jeho žádosti bylo zdržováno. 

V roce 1982 byl manžel pamětnice podmínečně propuštěn. V roce 1982 byl jeho svazek uložen z toho důvodu, že začal opravovat dům v Olbramově k trvalému bydlení, a jeho vytěžování tedy bylo nemožné. Lze tedy usuzovat, že rodina Válových musela hledat klid na venkově, aby jí orgány tajné policie daly konečně pokoj. „Máma vzpomínala, že StB dělala na rodinu nátlak ještě v Olbramově. Zaparkovali před domem, bouchali dveřmi auta a zírali na dům,“ doplňuje vyprávění dcera Marie, která se narodila jako poslední ze čtyř dětí. Na venkově se podle Miroslavy Válové dýchalo volněji: „Daly jsme se dohromady tři spřátelené rodiny a rozhodly jsme se odejít do západních Čech a žít po trampsku. Kamarád Míla Oktábec si koupil dům v Kořeni, Radek Balcar v Zádubech a my v Olbramově. Všechno jsou to malé vesnice roztroušené blízko sebe a my se mohli scházet, povídat si a být spolu.“ 

Od listopadu 1989 ke starostování na malé vsi

Listopad 1989 prožívala Miroslava Válová shodou okolností v Praze. „Hned druhý den jsme jeli do Prahy, abychom zjistili, co se děje, a mohli nějakým způsobem pomoct, například distribucí letáků a šířením informací. Hned jsem se tak dostala do víru událostí. Říkala jsem si, že studenty musíme podpořit, aby to nedopadlo tak jako v roce 1969,“ připomíná tragické události. Pamětnice se zapojila nejen do dění v Praze, ale také v Olbramově a blízkém okolí. „Založili jsme tady místní Občanské fórum. Odtud mě to už nějak přirozeně přivedlo k tomu, že jsem se stala starostkou obce,“ vysvětluje.

I po sametové revoluci, kdy byla starostkou Olbramova, se Miroslava Válová věnovala dětem alespoň v rámci volnočasových kroužků. Jako čtyřnásobná maminka věří, že děti jsou čisté bytosti a že vše dobré, co do nich člověk vloží, se zúročí. „Myslím, že nejdůležitější jsou právě ty věci, kterým se často dává malý prostor – výtvarná výchova, hudební výchova, tělocvik. Protože estetické věci přináší zážitek, který to dítě formuje,“ uvažuje. Pamětnice se podílela na založení několika občanských sdružení, která přispívají k záchraně památek i krajiny. „Občanské sdružení Pomozme si sami vzniklo při základní škole v Černošíně v rámci výtvarného a divadelního kroužku, se kterými jsme putovali i po místních památkách a viděli jsme, jak moc dostali za těch čtyřicet padesát let na frak. Lidé, kteří sem po Němcích přišli, si k nim ani k okolí nevytvořili vztah. Navíc se na tom jistě podepsalo i to, že přišli k majetku, který byl jiným odebrán. To podle mě mentalitu a vztah lidí k jejich prostředí poznamená nesmazatelným způsobem,“ míní. 

Pamětnice svoji energii nenapínala pouze v rámci sdružení Pomozme si sami, ale byla i v pokročilém věku činná také v mikroregionu Konstantinolázeňsko. Vedle toho působila také jako odborná konzultantka místní akční skupiny Český Západ. V době pořízení audio dotáčky v roce 2024 stále žila v Olbramově, kde se podílela na řadě kulturních a společenských akcí. 

[1] https://zpravy.aktualne.cz/domaci/dobytek-z-milici-mi-zabil-brachu-zustala-po-nem-jen-kosile-s/r~cada5764e18011eaaabd0cc47ab5f122/

[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-rudolf-zeman-signatar-charty-77-a-spoluzakladatel-samizdatovych-lidovych-novin-34348