Anna Tybitanclová

„A v Lille nás potom dali do vlaku, jak se tomu tehdy říkalo dobytčí vagony. Byly to ty samé vagony, jak se vozili lidi do koncentráků. Takže jsme tam spali na slámě. Ta cesta vlakem… to byly takový nejhorší zážitky, protože jsme jeli přes rozbombardovaný Německo jedenáct dní. Němci nás neradi viděli, když zjistili, že jsme z Francie, to byli spojenci vlastně. Tak nás neradi viděli a my jsme byli první emigrační vlak. Před námi koleje spravovali, dokonce mi sestra vyprávěla, protože ona je o pět let starší než já, tak si pamatovala, že před námi dokonce spravovali i most a dole stáli Němci a se zájmem se dívali, jestli z toho mostu spadneme, nebo ne. A to cestování tím vlakem… v jednom vagonu jsme byli třeba čtyři nebo pět rodin a spali jsme na slámě. Kde se shánělo jídlo, to si nepamatuju, ale hodně se v Německu stavělo, když ty koleje ještě nebyly spravené. A stalo se třeba, že vlak v noci zastavil, děti vyskákaly, maminky vyskákaly z vagonů, protože měly potřebu. A ten vlak najednou zapískal a rozjel se. Takže tam zůstalo dost lidí, ale říkalo se, že je pak Červený kříž sbíral a odvážel, kam bylo potřeba.“

„Když se tatínek vrátil z toho zajetí, oni je potom Němci propustili. Za prvé jsem ho prý vůbec nechtěla vidět, když mi říkali, že je to můj táta, tak jsem říkala: ‚Ne, můj táta je tam.‘ A ukazovala jsem jeho fotografii, kterou měla maminka v rámečku.“ – „Vy jste ho vlastně vůbec neznala, tatínka.“ – „Ne. Já jsem si nepamatovala. I když máme fotku, kde jsme celá rodina, ale já jsem byla moc malinká a vůbec jsem si ho nepamatovala. No, ale jak bylo to bombardování, hodně, tak vím, že tatínek, ještě s druhými chlapy, chodili do těch míst, kde byly rozbitý ty baráky, a pomáhali, jak bych to řekla… vytahovat mrtvé, kteří byli v těch sutinách. A říkal, to jsem zřejmě vyslechla, aniž jsem měla, že když brali ty lidi, že byli většinou všichni spálení a že byli takoví malí. Byli spálení. Tak to si tak jedině pamatuju – a taky si pamatuju, že moje babička vzala moji starší sestru a šly navštívit tetu, co bydlela ve vedlejším městečku, a zažily odpolední bombardování. Sestra si pamatovala, že babička do ní strčila, lehla si na ni – a sestra si dodnes pamatuje, jak se ta zem třásla. Jak dopadaly bomby na ty domy.“