Anna Tybitanclová

* 1939

  • „On tatínek… já jako dítě ho moc neznám... ale zřejmě byl velice činorodý, protože mám takový dojem, že když jsme přijeli do Oseku, už měl předurčený život. Protože, jak jsem říkala, my jsme tatínka skoro vůbec neznali, byl doma výjimečně. On byl v tu dobu předseda národního výboru v Oseku, předseda komunistický strany, soudce z lidu a já nevím, co ještě. Máma kdysi říkala, že měl jedenáct funkcí. Takže on absolutně nemohl být doma. A tím, že tady pravděpodobně moc lidí francouzsky neumělo, tak se osudem dostal na Ministerstvo zahraničí v Praze. Takže jsme se ve čtyřicátým devátým odstěhovali do Prahy. Dostali jsme byt v Holešovicích, tam kde se říkalo Malý Berlín, tam bydleli samí Němci. Tam byly velké byty, sedmipokojový, kuchyň a komůrka pro služku. Tam jsme bydleli, my jsme to dostali – jako táta a ještě potom nějaká rodina důstojníka. Pamatuju si, že pracoval v pohraničí, vyprávěl o těch přechodech, vojácích a podobně. A tatínek pracoval na tom Ministerstvu zahraniční, pak nám řekli, že pojede jako diplomat do Francie a já že pojedu do Poděbrad, na zámek Jiřího z Poděbrad, že tam jsou děti diplomatů.“

  • „A v Lille nás potom dali do vlaku, jak se tomu tehdy říkalo dobytčí vagony. Byly to ty samé vagony, jak se vozili lidi do koncentráků. Takže jsme tam spali na slámě. Ta cesta vlakem… to byly takový nejhorší zážitky, protože jsme jeli přes rozbombardovaný Německo jedenáct dní. Němci nás neradi viděli, když zjistili, že jsme z Francie, to byli spojenci vlastně. Tak nás neradi viděli a my jsme byli první emigrační vlak. Před námi koleje spravovali, dokonce mi sestra vyprávěla, protože ona je o pět let starší než já, tak si pamatovala, že před námi dokonce spravovali i most a dole stáli Němci a se zájmem se dívali, jestli z toho mostu spadneme, nebo ne. A to cestování tím vlakem… v jednom vagonu jsme byli třeba čtyři nebo pět rodin a spali jsme na slámě. Kde se shánělo jídlo, to si nepamatuju, ale hodně se v Německu stavělo, když ty koleje ještě nebyly spravené. A stalo se třeba, že vlak v noci zastavil, děti vyskákaly, maminky vyskákaly z vagonů, protože měly potřebu. A ten vlak najednou zapískal a rozjel se. Takže tam zůstalo dost lidí, ale říkalo se, že je pak Červený kříž sbíral a odvážel, kam bylo potřeba.“

  • „Když se tatínek vrátil z toho zajetí, oni je potom Němci propustili. Za prvé jsem ho prý vůbec nechtěla vidět, když mi říkali, že je to můj táta, tak jsem říkala: ‚Ne, můj táta je tam.‘ A ukazovala jsem jeho fotografii, kterou měla maminka v rámečku.“ – „Vy jste ho vlastně vůbec neznala, tatínka.“ – „Ne. Já jsem si nepamatovala. I když máme fotku, kde jsme celá rodina, ale já jsem byla moc malinká a vůbec jsem si ho nepamatovala. No, ale jak bylo to bombardování, hodně, tak vím, že tatínek, ještě s druhými chlapy, chodili do těch míst, kde byly rozbitý ty baráky, a pomáhali, jak bych to řekla… vytahovat mrtvé, kteří byli v těch sutinách. A říkal, to jsem zřejmě vyslechla, aniž jsem měla, že když brali ty lidi, že byli většinou všichni spálení a že byli takoví malí. Byli spálení. Tak to si tak jedině pamatuju – a taky si pamatuju, že moje babička vzala moji starší sestru a šly navštívit tetu, co bydlela ve vedlejším městečku, a zažily odpolední bombardování. Sestra si pamatovala, že babička do ní strčila, lehla si na ni – a sestra si dodnes pamatuje, jak se ta zem třásla. Jak dopadaly bomby na ty domy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.07.2024

    (audio)
    délka: 01:52:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.07.2024

    (audio)
    délka: 01:08:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tátu jsem vlastně neznala

Sestry Anna (vlevo) a Jindřiška Přibylovy (přibližně rok 1942), v Sallaumines ve Francii
Sestry Anna (vlevo) a Jindřiška Přibylovy (přibližně rok 1942), v Sallaumines ve Francii
zdroj: archiv pamětnice

Anna Tybitanclová, dívčím jménem Přibylová, se narodila 17. června 1939 ve městě Sallaumines v severní Francii. Její otec Karel Přibyl i matka Anna pocházeli z českých hornických rodin, které se do Francie přistěhovaly v době velké hospodářské krize. Po napadení Francie nacistickým Německem podléhal Karel Přibyl, který měl již francouzské občanství, mobilizaci a odjel bránit Francii. Pravděpodobně upadl do zajetí a domů se vrátil až v roce 1944. Před plánovaným vyloděním spojenců v Normandii a následným otevření západní fronty byla celá hornická oblast severní Francie, včetně města Sallaumines, opakovaně bombardovaná. Anna vzpomíná nejen na téměř každodenní útěky do provizorně zřízených krytů v uhelných šachtách, ale i na následky náletů. Těsně před vyloděním odvezl Karel Přibyl svou rodinu do bezpečí na statek ležící mimo oblast, kde probíhaly intenzivní boje. Po válce se na výzvu československé vlády Annini rodiče rozhodli pro návrat do vlasti a prvním repatriačním vlakem opustili Francii. Anna vzpomíná na strastiplnou cestu zničeným poválečným Německem. Po příjezdu do Čech dostali domek po vysídlených Němcích v Oseku v Krušných horách. Karel Přibyl znovu začal pracovat v uhelných dolech, vstoupil do komunistické strany a aktivně se angažoval v politice. Rok po komunistickém převratu byl už jako zaměstnanec Ministerstva zahraničí oficiálně vyslán na post velvyslaneckého atašé do Paříže. V utajení měl ale současně spolupracovat s komunistickou rozvědkou jako člen nově utvářené rezidentury v Paříži. Devítiletá Anna po odjezdu rodičů zůstala v Československu, během jejich nepřítomnosti bydlela na internátu prestižní školy Kolej Jiřího z Poděbrad. Po základní škole se vyučila čalounicí, vdala se, vychovala dvě děti. V roce 2024 žila v Praze.