Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Tybitanclová (* 1939)

• narozena 17. června 1939 v Sallaumines ve Francii

• otec Karel Přibyl a matka Anna Přibylová pocházeli z českých hornických rodin

• do Francie odjeli v době velké hospodářské krize za prací

• Anna vzpomíná na každodenní bombardování během vylodění spojenců v Normandii v létě 1944

• po skončení války se rozhodli pro návrat do Československa

• dostali byt v Oseku, otec začal pracovat jako horník a současně se aktivně politicky angažoval

• v roce 1949 odjeli rodiče do Francie, otec jako diplomat a současně jako zpravodajec čs. rozvědky

• Anna zůstala v Československu na internátu Koleje Jiřího z Poděbrad

• rodiče se po roce vrátili, Karel Přibyl byl z obou postů odvolán

• vyučila se čalounicí, po roce 1989 podnikala

• v roce 2024 žila v Praze

Počátkem června 1944 se vyloděním spojenců na březích Normandie otevřela hlavní část západní fronty. Vylodění předcházelo masivní bombardování průmyslových oblastí severní Francie, kde v městečku Sallaumines, v české hornické kolonii, žili manželé Karel a Anna Přibylovi se svými dvěma malými dcerami, Jindřiškou a Annou. Po válce se Přibylovi rozhodli k návratu do své původní vlasti. Šťastní, že válka skončila, a plní ideálů a nadějí, že dokážou změnit svět k lepšímu, vstoupili Karel a Anna do komunistické strany. 

Češi ve Francii

Jen několik dnů poté, co zahájily spojenecké jednotky útok z pobřeží Normandie, oslavila mladší dcera manželů Přibylových své páté narozeniny. Dostala jméno po své elegantní a všestranně talentované mamince. „Maminka se měla narodit na zámku, a ne v chudé hornické rodině. Měla ráda krásné věci, krásně se oblékala, měla ráda zlato, porcelán, hezký nábytek. Navzdory prostředí, ve kterém žila, ona byla dáma,“ vzpomíná na svou maminku Anna Tybitanclová, tehdy Přibylová. Její maminka se za svobodna jmenovala Nováková a ačkoli měla české rodiče, narodila se v Německu, v průmyslovém Porůří, kam její rodiče odešli z Čech za prací. Odsud, buď v souvislosti s velkou hospodářskou krizí, nebo možná i s nástupem nacistů k moci, odjeli pravděpodobně začátkem 30. let do Francie. Tam Anna Nováková poznala Karla Přibyla a zakrátko se vzali. Karel se narodil v Čechách, jeho otec dobýval uhlí v kladenských dolech. Odjet do Francie se rozhodli v roce 1925. Karel nemohl ani dokončit základní školu, už ve třinácti letech začal stejně jako jeho otec pracovat v dolech. V době, kdy se manželům Přibylovým narodila druhá dcera, se jim ale už žilo lépe. Mohli se nastěhovat do nového jednopatrového domku z červených cihel a předzahrádkou, které Francie nechala postavit pro horníky v celé těžařské oblasti severní Francie. „A kromě kostela tam už všude okolo byly jen haldy a šachty,“ vzpomíná Anna Tybitanclová. Vypráví, že kromě českých horníků a jejich rodin v jejím rodném městě Sallaumines žili a pracovali ještě Poláci a samozřejmě také Francouzi. „Tak jsme doma mluvili česky, ale venku polsky nebo francouzsky,“ pokračuje Anna. Od útlého dětství se proto dokázala domluvit všemi třemi jazyky.

Uchovat si znalost rodného jazyka bylo podle jejích slov pro českou hornickou komunitu ve Francii velmi důležité. Přestože její rodiče získali francouzské občanství a ona i její starší sestra se ve Francii narodily, rodiče s nimi mluvili pouze česky. Češi v Sallaumines byli na svůj původ hrdí. Pravidelně se mezi sebou setkávali, podporovali se, zakládali krajanské spolky. Anna Tybitanclová uchovává unikátní soubor fotografií dokumentujících bohatý společenský a kulturní život české hornické komunity v Sallaumines. Stranou nezůstávala ani její rodina, Karel Přibyl se věnoval gymnastice v tělovýchovném spolku, pravděpodobně obdobě českého Sokola. A Anna Přibylová hrála ochotnické divadlo, které režírovala její matka, babička Anny Tybitanclové.  

A země se otřásla

Fotografie z rodinného alba ale dokumentují i konec poklidné doby, výmluvné jsou především fotografie Karla Přibyla v uniformě francouzské armády. V květnu 1940 zaútočilo na Francii nacistické Německo a Karel Přibyl narukoval do armády. Francie padla už 25. června 1940 a Karel Přibyl se měl podle slov své dcery dostat do německého zajetí. V Archivu bezpečnostních složek je uložený osobní spis Karla Přibyla se signaturou AS-7884, který byl sepsán v roce 1949. Spis obsahuje také jeho životopis, kde není pobyt v zajetí zmiňován. Namísto toho měl být Karel Přibyl účastníkem protinacistického odboje ve Francii (ale i ve spisu stojí za touto informací otazník). Přesto je pravděpodobnější fakt, že opravdu strávil čtyři roky v zajetí, stejně jako další téměř dva miliony francouzských vojáků. Ale není vyloučené ani to, že po propuštění ze zajateckého tábora pomáhal francouzským partyzánům. Do protinacistického odboje se totiž s jistotou zapojili jeho blízcí příbuzní. Jednoho z nich, Františka Nového, Němci za účast v odboji popravili. „A tatínek chodil po návratu ze zajetí také pomáhat po bombardování vytahovat mrtvé ze sutin,“ vzpomíná dál Anna Tybitanclová na nejtěžší období války. „Skoro každou noc jsme utíkali do krytu. Nejdřív jsme se schovávali ve sklepě, ale protože ta bombardování byla silná, tak udělali kryt přímo v šachtách. Před každým náletem shazovali letáky, jako upozornění pro civilní obyvatelstvo. A tak jsme spát chodili oblečení, a když se ozvaly sirény, maminka nám jen nazula boty a běželi jsme. Nelíbilo se mi to, musela jsem uprostřed noci z vyhřáté postele běžet dolů do šachty. Ale strach jsem neměla, my děti jsme si na sirény zvykly rychle, bylo to stejně přirozené jako kostelní zvonění…“ 

Přesto si uvědomovala, že dospělí snášejí opakované bombardovaní mnohem hůř. „Když se ozvaly sirény, dostávali průjem a bratr mojí tety Mii po jednom z náletů utíkal jako šílený. Vůbec nereagoval, když na něj volali. Ty domy, kde během náletu byl, dostaly přímý zásah. A jednou babičku, která šla s mojí sestrou navštívit tetu, zastihlo odpolední bombardování. Babička Jindřišku povalila a lehla si na ni. Moje sestra si dodnes pamatuje, jak se zem otřásala, když bomby dopadaly,“ vypráví Anna dál.  

Ty nejsi můj táta

Malé Anně byl pouhý rok, když její otec odjel bránit Francii, a pět let, když se vrátil. Anna dál vzpomíná: „Prý jsem ho vůbec nechtěla vidět. Říkali mi, že je to můj táta, ale já ukazovala na jeho fotografii v rámečku a říkala jsem, že tohle je můj táta.“ Karel Přibyl nemohl být se svou rodinou, nemohl ji živit ani chránit v těžké době. Anna ale vzpomíná, že se jim přesto žilo poměrně dobře. Babička byla pánská krejčová, šila pánské kalhoty, které pak s Anninou maminkou výměnou za potraviny nabízely sedlákům z okolních vesnic. Nouzí proto netrpěli. Nejtěžší období nastalo až na sklonku války v souvislosti s vyloděním spojenců v blízké Normandii. „Když se spojenci vylodili, tak bombardování bylo nejhorší a rodiče nás odvezli na takovou samotu, na statek k francouzské rodině, a tam jsme přečkali to nejhorší,“ vzpomíná Anna na tři měsíce, které podle jejích slov prožili v klidu a bezpečí. Válku připomínaly jen časté přelety bombardovacích svazů a také z nebe padající lesklé pásky staniolu, které měly oslabovat rádiové spojení nepřítele. Pro malou Annu a ostatní děti se ale stříbrné pásky stávaly velkým zdrojem zábavy. 

Na statku zůstali pravděpodobně až do osvobození Francie. Oslavy konce války si ale Anna Tybitanclová nepamatuje, osvobození má spojené s dětskými vzpomínkami na americké vojáky, kteří ji svezli v džípu a kapsu od zástěrky jí naplnili čokoládou. Vybavuje si ale i německého vojáka, který se při pohledu na dvě malé holčičky, Annu a její sestru Jindřišku, rozplakal. „Říkal, že má doma taky dvě dcery a že je už dlouho neviděl. Chtěl, aby už válka skončila.“ 

Cesta domů

Krátce po skončení války vyzvala československá vláda krajany, aby se vrátili ze zahraničí zpět do vlasti. Československo nutně potřebovalo dosídlit vylidněné pohraničí po odsunutých Němcích a nahradit pracovní síly. A horníci byli pro chod národního hospodářství jedni z nejdůležitějších. Výzvu vyslyšeli i Annini rodiče a rozhodli se pro návrat. Anna vzpomíná: „Nasedli jsme do vlaku v Lille, do dobytčích vagonů, stejných, jakými se vozili lidi do koncentráků. Ta cesta vlakem… to byly pro mě nejhorší zážitky, protože jsme jeli jedenáct dní přes rozbombardované Německo. Viděla jsem spoustu vyhořelých lokomotiv, zůstaly jen ty kovové kostry. Němci po nás házeli kamení a shnilé brambory, když zjistili, že jedeme z Francie. Byli jsme první repatriační vlak, v jednom vagonu třeba čtyři nebo pět rodin, spali jsme na slámě. Kde se shánělo jídlo, to si nepamatuju, ale v Německu často vlak zastavoval, koleje ještě nebyly opravené. A když jsme přejeli hranice Čech a vlak zastavil, venku se najednou ozval velký křik. Maminka nás zahnala do vlaku, abychom nic neviděly, a teprve když jsem byla dospělá, řekla mi, že ženský z toho vlaku se vrhly na nějakého německého kluka, snad ho měly i utlouct. Těsně po válce byla nenávist vůči Němcům veliká.“

Hned po přejezdu českých hranic se jich ujal Červený kříž a podmínky pro další cestu se výrazně zlepšily. Přesedli do jiného vlaku, který dál pokračoval do těžebních regionů tehdejšího Československa. Nejprve Kladno, pak severočeská uhelná pánev, nakonec Ostrava. Přibylovi nejprve jako jediní vystoupili v Jiříkově na severní hranici s Německem. „Ale maminka v Jiříkově nechtěla být, chtěla za ostatními ‚Francouzi‘ do Oseku,“ vypráví Anna Tybitanclová a pokračuje: „A tak jsme v září 1945 přijeli do Oseku, a protože jsme byli poslední, dostali jsme domek po chudých Němcích. Ale byli jsme tam spokojení, hlavně že už nebyla válka.“

Francouzi v Čechách

Čechy, kromě Annina otce, vůbec neznali. Ale zvykali si rychle, malá Anna zapomněla francouzštinu a její maminka byla uchvácená českou krajinou. Opustili rovinatý sever Francie a přijeli do Krušných hor plných lesů. Dům po odsunutých Němcích dostali hned po příjezdu. „Němci už byli pryč. Zbyl tam po nich nábytek, peřiny i nádobí. Na hrncích byly zespodu hákenkrajce, stejně jako na nožích. A  na půdě jsme našli tlusté knihy, v jedné byly obrázky zvířat a v druhé květin. Ty jsme si pak se sestrou rády prohlížely,“ pokračuje Anna, která po příjezdu do Čech také postupně prodělala všechny dětské nemoci. Do první třídy šla proto o rok později. Ale nikterak jí to nevadilo, do školy začala chodit ještě ve Francii, kde se jí nelíbilo. Ve francouzské škole vyučovaly přísné jeptišky, kterých se bála. Vzpomíná také, jak soudržnost hornických rodin přetrvávala i po příjezdu do Čech. Jen se nyní necítili být Čechy ve Francii, ale Francouzi v Čechách. „Francouzi se stýkali hlavně mezi sebou. Ženy se scházely ‚u čaje‘, pletly a vzpomínaly na Francii,“ vypráví dál Anna. A také vzpomíná, jak jí a Jindřišce maminka s babičkou přešívaly oblečení, které v balících posílala lidem postiženým válkou UNRRA. A jak pak Anna a Jindřiška byly ‚nejlépe oblékanými holčičkami v Oseku‘.

Jen oběma holčičkám znovu chyběla tatínkova přítomnost. Anna Tybitanclová dál pokračuje: „Já jsem vlastně tatínka moc neznala. Doma býval výjimečně, stal se předsedou národního výboru v Oseku, předsedou tamní komunistické strany, byl soudce z lidu. Máma říkala, že měl celkem jedenáct funkcí. A asi proto, že tady po válce moc lidí francouzsky neumělo, tak jsme se v devětačtyřicátým odstěhovali do Prahy a táta začal pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí.“

Bylo mi devět, bydlela jsem na zámku a byla jsem nešťastná

V Praze dostali byt v Holešovicích, v obytném bloku zvaném Malý Berlín, který za protektorátu patřil pod říšskou správu a byty byly určené pro Němce. Po válce byty převzal československý stát a po komunistickém převratu tam komunisté pravděpodobně stěhovali své ‚vyvolené‘. A podle již zmíněného osobního spisu z Archivu bezpečnostních složek Karel Přibyl mezi vyvolené v té době patřil. Jeho rodině se od základů změnil život. Anna vypráví, jak s nimi ve velkém bytě bydlela ještě rodina důstojníka Československé lidové armády. „Pamatuju si, že pracoval v pohraničí, vyprávěl o těch přechodech hranice a o vojácích. A tatínek pracoval na ministerstvu zahraničí, pak nám řekli, že pojede jako diplomat do Francie a já že pojedu do Poděbrad, na zámek. Že tam jsou děti diplomatů. Rodiče mi pak z Paříže psali, posílali balíky, peníze, kolik jsem potřebovala. Bylo mi devět, bydlela jsem na zámku, ale byla jsem tam nešťastná. Měla jsem moc ráda maminku a moc se mi po ní stýskalo, tátu jsem skoro neznala… Nenašla jsem tam si žádné kamarádky, ostatních jsem se stranila, protože jsem byla smutná,“ vzpomíná Anna na nelehkou dobu svého dětství.

Odjezd rodičů do Paříže prožívala velmi těžce, navíc zůstala odloučená i od starší sestry, která v té době bydlela u tety. Na internátu původně prestižní školy Kolej Jiřího z Poděbrad byla nejmladší a cítila se opuštěná. Škola bývala do komunistického převratu chlapeckým reálným gymnáziem, kde studoval mimo jiné Václav Havel, Miloš Forman nebo bratři Mašínové. V roce 1949–1950, kdy Anna v Poděbradech navštěvovala běžnou základní školu a přespávala na internátu na zámku, si ale školu přivlastnili komunističtí prominenti. Anna vzpomíná například na dva vnuky tehdejšího předsedy vlády a pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého.

Někdo musel tátu řídit

O vyslání Karla Přibyla do Paříže bylo rozhodnuto v létě roku 1950. Politicky angažovaného a ‚uvědomělého soudruha‘, jak stojí v jeho osobním spisu, mluvícího plynně francouzsky, ale také polsky a částečně německy, si vytipovalo nejen Ministerstvo zahraničních věcí, ale i Ministerstvo vnitra. Konkrétně 1. správa Sboru národní bezpečnosti, jinými slovy centrála tehdejší rozvědky. V jeho osobním spisu také stojí: „V roce 1945 se vrátil s rodinou do ČSR, ihned vstoupil do KSČ, v níž začal velmi aktivně pracovat. Taktéž se zapojil do budovatelského hnutí, pracoval jako horník (úderník?) v severočeské uhelné pánvi. Jako velmi agilní funkcionář byl závodní organisací KSČ vyslán v roce 1949 na dvouměsíční krajské školení KSČ, kde byl náborem získán pro zpravodajskou službu.“ Karel Přibyl odjel spolu se svou ženou do Paříže oficiálně jako atašé československého velvyslanectví a současně, pod krycím jménem Pospíšil, jako jeden z členů nově se utvářející rezidentury komunistické rozvědky. Kromě jiného měl mít za úkol vyhledávat ‚trockisty‘ zřejmě mezi Čechy žijícími ve Francii a zjišťovat informace související s podpisem Severoatlantické smlouvy (NATO). Studená válka začala…

A jak totéž období vnímala Anna? „Táta byl po válce šťastný, byl hodně zaměstnaný, měl spoustu funkcí a po večerech hrál divadlo. Často besedovali, scházeli se, snažili se žít stejně jako ve Francii, taky se hodně a často hádali o politice. To si pamatuju, protože mě to tehdy nebavilo. Můj táta byl komunista. Ale on byl komunista už ve Francii, nosili v klopě rudý karafiát. A tady, když to všechno vypuklo, jsme ale měli špatné postavení. Protože tady si všichni mysleli, že komunisti jsou ti zlí. Ale hned jak jsme sem přijeli, to vypadalo, že tátův další život je daný. Někdo tátu musel řídit…“ Celou pravdu o svém otci se Anna Tybitanclová dozvěděla až v souvislosti s natáčením pro Paměť národa.

Nic není zadarmo

Po strmém vzestupu Karla Přibyla jeho rodině vzrostla i životní úroveň. V jeho spisu jsou uvedeny i konkrétní částky oficiální části platu i platu zpravodajce, které v souhrnu výrazně převyšovaly tehdejší průměrný plat. Na jedné z fotografií z této doby jsou velmi reprezentativně vyhlížející manželé Přibylovi zachyceni na jakési společenské události v Paříži. To ale byla pouze viditelná a atraktivnější část jeho působení ve Francii, protože nic není zadarmo. Na základě údajů z ‚Memoranda o Pospíšilovi‘, které je součástí osobního spisu Karla Přibyla, tedy hodnocení jeho zpravodajské činnosti, vyplývá, že svěřené úkoly byly pro nezkušeného Karla Přibyla příliš náročné. Anna Tybitanclová si až v dospělosti začala uvědomovat, že s odjezdem jejích rodičů do Francie souviselo něco, o čem neměla vědět. Především ale chtěla pochopit, proč se už po roce vrátili zpět do Prahy. Domnívala se, že by to mohlo nějakým způsobem souviset s procesem s Rudolfem Slánským. Podle archivních spisů byla ale pravda prostší, její otec byl z obou postů odvolán, resp. nedostal při návštěvě Prahy o Velikonocích roku 1951 povolení k návratu do Paříže. „Po Velikonocích se měli vrátit do Paříže, ale už tam znovu neodjeli. A tady pak začal probíhat proces se Slánským a pamatuju se, že táta z toho byl hrozně rozčilený, jednou se vrátil domů a mamince říkal, že když mu jako komunistovi nevěří, že odejde z ministerstva, a odešel,“ vzpomíná Anna.  

Karel Přibyl odešel z Ministerstva zahraničí, ale jako spolupracovníka ho až do roku 1968 vedla Státní bezpečnost, spadající pod Ministerstvo vnitra. Archivní dokumenty se však nedochovaly. „Pracoval pak u geologického průzkumu a říkalo se, že tam posílají nepohodlné komunisty. A nakonec onemocněl silikózou. Všichni horníci z Francie tím trpěli, měli plíce zaprášené uhelným prachem a všichni umírali předčasně,“ vypráví dál Anna Tybitanclová. Navíc se začalo manželství jejích rodičů rozpadat, nezabránilo tomu ani narození jejich třetího dítěte, tentokrát syna. A završením bylo vystoupení obou Anniných rodičů z komunistické strany. Pravděpodobně v roce 1956, ve zřejmé souvislosti s vystoupením Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Odhalení stalinských praktik jim s jistotou muselo přinést hluboké zklamání a zapříčinilo konec prvotním ideálům.

Nevím, jestli bych mohla být tak šťastná ve Francii

Anna se po základní škole vyučila čalounicí a v oboru pracovala téměř celý život. Vdala se, vychovávala dvě děti, ale její první manželství nebylo šťastné a nakonec se rozvedla. Až když byly její děti dospělé, vdala se podruhé, ale ani tentokrát nedošla ve vztahu naplnění. Druhý manžel velmi brzy po svatbě zemřel.

Za prvním manželem se po svatbě přistěhovala do Šárky, pražské ‚venkovské‘ čtvrti ležící na severním okraji hlavního města. Šáreckým údolím pak 21. srpna 1968 viděla projíždět tanky ‚spojenců‘ z Varšavské smlouvy. A na nebi letadla, která další tanky přivážela na blízké letiště Ruzyně. A viděla i seřazená děla na kopci s hlavněmi namířenými na Prahu. V té době u ní byli na návštěvě příbuzní, kteří po válce zůstali ve Francii. Vzpomíná, jak za vypjatých okolností a s velkými obavami okupované Československo narychlo opouštěli. Ona sama ale ani v této chvíli o odjezdu do Francie neuvažovala. Zůstat v rodné Francii nechtěla ani v roce 1966, kdy se mohla poprvé od konce války do Sallaumines podívat. Našla dům, ve kterém prožila část dětství, i opuštěný hrob své babičky na místním hřbitově, ale vrátila se. „Já jsem doma v Čechách, tady jsem byla a jsem šťastná. Nevím, jestli bych mohla být tak šťastná ve Francii,“ říká Anna Tybitanclová na závěr.