Markéta Trojanová

“Potom ti ozbrojení dostali rozkaz a najednou, zničehonic, začali utíkat do nás. My jsme samozřejmě začali couvat. Jenomže jak to tam bylo strašně naplněné lidmi, nedalo se couvat, protože ti další to nevěděli. Začala tam být strašná tlačenice. Ti ozbrojení do nás začali třískat. Nebylo kam ustoupit, byl to takový masakr, bylo to hnusné.” - “A co se stalo vám?" - "Mně se stalo to, že proti mně se vrhal nějaký kluk, asi o hlavu větší než já. Napřáhnul se, a… Já jsem se hrozně bála o břicho, protože on vypadal strašně agresivně. Mám pocit, že oni byli - snad jim dávali spoustu alkoholu. Protože to není normální, když si představím, že někdo - ať už ho do té policejní uniformy dostalo cokoli, jakákoli minulost, tak tam prostě stojí a dostane rozkaz: ,Teď je běžte mlátit!’ Myslím, že do takové strašné agresivity toho člověka musí dostat ještě něco dalšího. Buď byli hrozně opilí, nebo nevím. Přišlo mi to ne úplně normální. Prostě se vrhal, já jsem se otočila… A můj muž, který tam byl, mi nasadil kapucu. Nevím, jestli kapuca zimní bundy tu ránu vytlumila, řekla bych, že moc ne. A dostala jsem strašnou šupu do hlavy. A…“ [Zmlkne, zřejmě pláče.] “Čím to bylo? To bylo pendrekem?” - “Pendrekem, no.” 
“Psala jste, že to byla strašná rána.” “Podle mě to [pendrek] muselo být uvnitř kovový, obalený jen nějakou slabou gumou, protože takovou šlupku prostě... Bylo to strašně moc. Podle rentgenu jsem pak měla posunutou nějakou kůstku v lebce z toho.” (pláče)