Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Trojanová (* 1966)

• narozena jako Markéta Černá 11. října 1966 v Praze v běžné středostavovské rodině

• ve 12 letech na popud matky vstoupila do sboru Českobratrské církve evangelické, který pozitivně ovlivnil její dospívání

• vystudovala maturitní učební obor aranžérství

• ve druhé polovině 80. let se v Praze účastnila demonstrací a bytových seminářů

• s prvním manželem se v 6. měsíci těhotenství zúčastnila demonstrace na Národní třídě

• během zásahu na Národní třídě utrpěla těžké zranění hlavy s mnohaletými následky

• s druhým manželem nyní vychovává dvě děti v pěstounské péči

Markéta Trojanová se na demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 vypravila v šestém měsíci těhotenství. Netušila, že se stane jednou z obětí brutálního policejního zásahu. Rána pendrekem do hlavy jí způsobila nejen těžký otřes mozku, ale také dlouhodobé fyzické i psychické následky. 

Narodila se 11. října 1966 v pražské rodině s kořeny na venkově. Její dědeček byl jako soukromě hospodařící zemědělec donucen vstoupit do JZD, jeden ze vzdálenějších příbuzných byl dlouhá léta vězněn v Jáchymově, protože do družstva vstoupit odmítl. 

Rodiče však už žili v Praze, kde otec Miloš Černý pracoval jako projektant a maminka Blahoslava jako zásobovačka v Thomayerově nemocnici. V době Markétina narození - jak bylo tehdy v Československu poměrně běžné - se několik generací její rodiny tísnilo v jednom bytě v Mánesově ulici na Vinohradech. Rodiče žili společně s prarodiči, pradědečkem a strýcem. Teprve tři roky po Markétině narození se jejím rodičům podařilo získat vlastní byt a odstěhovali se na panelové sídliště v Krči, kde přišel na svět její mladší bratr. 

Útočiště v českobratrském sboru

O názorech na totalitní režim se u nich doma příliš otevřeně nemluvilo, protože zejména maminka byla vychována v atmosféře permanentního strachu: na vsi, kde vyrůstala, bylo za války mnoho lidí popraveno, protože poskytli úkryt odbojářům. 

Přesto to byla právě matka, kdo roku 1978 inicioval v Markétině životě velký zlom: “V evangelickém kostele v Nuslích jsme v kolumbáriu hledali místo posledního odpočinku jedné naší příbuzné. Dal se tam s námi do řeči jeden člověk, který nás pozval dovnitř, kde zrovna probíhala akce s mladými lidmi,” vzpomíná Markéta Trojanová. “Moje maminka z toho byla nadšená. Přála si, abychom vyrůstali v takovémto prostředí.” 

Přestože rodina Černých se do té doby hlásila ke křesťanství spíše formálně, prostředí sboru Markétu zcela pohltilo: “Byla tam spousta fantastických lidí, se kterými jsme jezdili na kola, na vodu, věnovali se horolezení. Byli to lidé, na které se dalo spolehnout, z rodin s pevnými morálními zásadami.” Nuselský sbor v té době vedl Blahoslav Hájek, Markétu ale velmi ovlivnil také farář Luděk Rejchrt ze sboru v Braníku. Spřátelila se i s několika dětmi z disidentských rodin, například se synem signatářů Charty 77 Miroslavem Litomiským. 

“Měla jsem pocit, jako bych do té doby žila v krabici, a najednou se svět přede mnou otevřel, stal se větším,” popisuje, co pro ni znamenalo setkání s evangelickou církví. 

Věděli jsme, že to nemůže být navždycky

Toužila studovat výtvarnou školu, ale netroufala si přihlásit se na střední uměleckoprůmyslovou školu. “Bylo mi jasné, že se tam nedostanu. Sice se nikde nepsalo o tom, že chodím do sboru, ale nějak se to o mně vědělo,” konstatuje. Místo toho se přihlásila na maturitní učební obor aranžérství a po dokončení školy začala pracovat v ateliéru v Jugoslávské ulici, kde vytvářeli dekorace pro výlohy obchodů. 

Velmi toužila studovat scénografii a třikrát se pokusila o přijímací zkoušky. Napotřetí se ale stala svědkem jasného případu protekce, který ji od dalších pokusů odradil: “U zkoušek jsme dostali zadání a měli jsme dvě hodiny na to, abychom vytvořili něco na dané téma. Vedle mě seděl kluk, který si celou dobu jenom hrál piškvorky, povaloval se po stole. Ke konci vymezené doby vytáhl z aktovky perfektní hotové výkresy na zadané téma. Řekla jsem si, že když to funguje takhle, už o tu školu nestojím.” 

Markéta Trojanová se v roce 1988 vdala. Její manžel, také člen Českobratrské církve evangelické, v té době ještě studoval. “Náš byt na Haštalském náměstí byl taková základna pro přátele a spolužáky. Kdokoli měl mezi přednáškami volno, stavil se u nás. A protože jsme bydleli v centru, okamžitě jsme vyráželi na všechny demonstrace, o kterých jsme se dozvěděli,” vzpomíná. 

Účastnila se také zakázaných koncertů a bytových seminářů. Na jednom z nich se setkala s Petrem Pithartem, který prý tehdy mladé lidi vyzýval: “Učte se maďarsky, protože svoboda k nám přijde právě přes Maďarsko.” 

“Věděli jsme, že tenhle režim tu nemůže být navždycky, ale vyrůstali jsme s rodiči, kteří měli pocit, že to navždycky bude, protože v tom žili mnohem déle než my,” komentuje atmosféru konce osmdesátých let. 

Nikdo nečekal, že nás začnou mlátit hlava nehlava

Demonstrace svolaná na 17. listopadu 1989 na Albertov se jí zdála jiná než předchozí už proto, že byla oficiálně povolena. Cestou z Albertova na Vyšehrad a potom dolů do centra si užívali euforickou atmosféru: “Tramvaje na nábřeží zastavovaly, lidé vystupovali a přidávali se k nám, anebo nás s nadšením zdravili,” popisuje. “Měla jsem pocit obrovské spontaneity.” 

I ona si nicméně povšimla, že v průvodu byli také provokatéři Státní bezpečnosti, kteří se snažili vyprovokovat dav k agresivitě - například vykřikovali výzvy k násilí. “Bylo jasné, kam to směřuje, k čemu nás chtějí strhnout. Ale naštěstí v prvních řadách byli lidé, kteří tomu nepodlehli.” 

Na Národní třídě se průvod musel zastavit, řada ozbrojenců mu nedovolila pokračovat až na Václavské náměstí. “Pomalu se stmívalo, všichni jsme si sedali na zem,” vzpomíná. Zpívalo se Jednou budem dál, zněly písničky Jaroslava Hutky. Jedna dívka držela v ruce kytku a snažila se ji jednomu z policistů zasunout za ten štít. To mi připadalo takové trochu naivní,” usmívá se Markéta Trojanová. “Všichni byli napjatí, ale nikdo nečekal, že nás začnou mlátit hlava nehlava.” 

Přesně k tomu ale vzápětí došlo. “Ozbrojenci dostali rozkaz a najednou, zničehonic, se proti nám rozběhli. My jsme začali couvat, ale nebylo kam ustupovat. Vznikla hrozná tlačenice a oni nás začali bít,” popisuje. Podle jejího názoru museli být policisté, kteří zasahovali na Národní třídě, povzbuzeni alkoholem nebo nějakou jinou chemikálií, protože se chovali neobyčejně agresivně. “Proti mně se vrhl nějaký kluk o hlavu větší než já. Rozmáchl se pendrekem. Můj muž mi ještě stihl přetáhnout přes hlavu kapucu. Ale myslím, že tu ránu moc neztlumila. Když mě udeřil do hlavy, zatmělo se mi před očima a pak už jsem jenom vnímala, že mě můj muž táhl opodál, na kraj koridoru, kde stáli velitelé v civilu,” říká Markéta Trojanová. “Na jednoho z nich začal křičet, že jsem těhotná, že si nenechá zabít dítě. Podařilo se mu protáhnout mě malou škvírou vedle toho civila. A byli jsme venku.”

Trauma se během let vracelo

Markéta Trojanová si je jistá, že policista, který ji uhodil, musel vidět, že je těhotná. Domnívá se také, že použitý pendrek byl kovový, potažený jen tenkou vrstvou gumy - tak silnou ránu jí zasadil. 

Poté, co se jim podařilo dostat se z místa masakru na Národní třídě, zamířili domů do bytu na Haštalském náměstí. Přes přátele z evangelického sboru se jim podařilo dostat se k lékaři Janu Payneovi, který Markétě urychleně zařídil všechna potřebná vyšetření včetně CT. “Díky tomu jsem se dověděla, že mám v zadní části lebky posunutou nějakou kůstku,” konstatuje. 

Následkem úderu prožila také silný otřes mozku a v následujících dnech ji pronásledovaly silné nevolnosti a bolesti hlavy. Další zdravotní následky ji ale provázely celá léta: “Trvalo několik let, než jsem si na to místo na hlavě mohla lehnout,” popisuje. 

Velmi vážné byly ale také psychické následky, vyvolané prožitým traumatem. “Na začátku si to člověk tolik nepřipouští, když vidí kolem sebe tolik zmlácených lidí. Ale pak nastanou situace, kdy vám nějaký spouštěč ty pocity vrátí.” Markéta Trojanová začala trpět velkým strachem z úderu do hlavy. Musela zanechat některých sportů, při chůzi po chodníku měla strach, že na ni spadne například květináč z balkónu. “Tento stav mě dostal až do psychoterapeutické skupiny paní doktorky Jitky Vodňanské a doktora Michaela Vančury. Chodilo k nim asi dvacet lidí, kteří měli z revoluce nějaké trauma na duši,” vzpomíná. 

Její dcera se naštěstí narodila zdravá a v pořádku v únoru 1990. 

Nový život

První manžel Markéty Trojanové po revoluci dále studoval a postupně se jim narodily ještě dvě další děti. Po narození třetího potomka však rodinu náhle opustil. “Zůstala jsem sama se třemi dětmi, 240 kilometrů od Prahy, v místě, kam jsme se odstěhovali za jeho prací. Musela jsem se vystěhovat ze služebního bytu. Neměla jsem se kam vrátit. Sáhla jsem si na dno,” vzpomíná na nelehké období. 

Naštěstí se jí podařilo ho překonat. Nyní žije s druhým manželem v rodinném domku společně se svými rodiči. Protože její tři děti jsou již dospělé, s manželem si nedávno vzali do pěstounské péče dva sourozence z dětského domova, jedenáctiletého chlapce a čtyřletou dívku. 

Domnívá se, že současný stav naší společnosti je částečně zaviněn nezájmem mladých lidí o historii: “Když se bavím s lidmi o generaci mladšími, řeknou, že k volbám nepůjdou, protože je jim jedno, kdo bude vládnout. Podle nich to bude pořád stejné. Ale doufám, že takoví nejsou všichni.”